Čís. 690.

Nepodepsali-li se svědkové posledního pořízení jako svědkové posledního pořízení, jest poslední vůle neplatná a nelze použití předpisu § 126 nesp. pat.
(Rozh. ze dne 5. října 1920, R I 821/20.)
Zůstavitel zanechal závěť, na níž kromě jména jeho byla napsána jména tří osob bez jakéhokoliv dodatku. K pozůstalosti přihlásil se dědic ze zákona a dědic ze zmíněné závěti, jejíž pravost nebyla popřena. Pozůstalostní soud poukázal dědice ze zákona na pořad práva. Re- kursní soud usnesení to potvrdil. Důvody: Stěžovatel, jehož dědická přihláška ze zákona jest v rozporu s dědickou přihláškou z posledního pořízení, nepopřel při výslechu dle § 125 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., pravost posledního pořízení, nýbrž výslovně za pravé uznal podpisy na něm se nacházející. Zbývá tudíž posouditi, zdali poslední pořízení sepsáno jest, jak to § 126 citovaného cís. patentu předpokládá, v patřičné formě. Patřičnou formou nelze rozuměti nic jiného, než co v §§ 533 a 581 obč. zák. prohlášeno za vnitřní a zevní formu posledního pořízení. Zda při zřizování posledního pořízení také předpisů §§ 579 až 581 obč. zák. ve všech směrech přesně bylo dbáno, netýče se více formy, nýbrž platnosti posledního pořízení, o námitkách v tomto ohledu proti poslednímu pořízení stěžovatelem činěných, nemůže rozhodovati soud pozůstalost projednávající v řízení nesporném, nýbrž jest rozhodnouti o nich teprve ve sporu o právo dědické, který má býti zaveden.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů.
Důvody:
Podle nového doslovu § 579 obč. zák. musí se svědkové na písemné poslední vůli podepsati s dodatkem poukazujícím na jejich vlastnost jako svědků; tato zevní náležitost nemůže býti nahražena důkazem, že podepsané osoby skutečně měly vlastnost svědků, a nezachování této zákonem předepsané náležitosti působí podle § 601 obč. zák. neplatnost poslední vůle. Takováto neplatná poslední vůle musí arci býti podle § 61 nespor. pat. soudem prohlášena, ale nemůže býti základem pozůstalostního projednání, při němž i předpis § 123 nesp. pat. vyžaduje závěť co do obsahu i zevní formy řádně zhotovenou. Podává-li se tudíž neplatnost testamentu již z nedostatku předepsané zevní formy, bylo by vedení sporu zbytečným a nelze užiti předpisu § 126 nesp. pat., jenž předpokládá poslední vůli, v řádné formě zřízenou. Na sporné poslední vůli jsou kromě jména zůstavitelova napsána jména tří osob bez jakéhokoli dodatku, takže tato písemná poslední vůle je zřejmě neplatnou. Nelze proto souhlasiti ani s názorem rekursního soudu, že poslední pořízení je v patřičné formě zřízeno, ani s jeho názorem, že o námitkách, které byly proti platnosti posledního pořízení pro nedostatek předepsané zevní formy vzneseny, nemůže býti rozhodováno v řízení nesporném, nýbrž že má býti prováděn spor, ačkoliv řešení právní otázky je závislo pouze od skutečností nesporných. Rovněž nelze souhlasiti s vývody prvního soudu, že písemná poslední vůle mohla by po případě uznána býti za ústní poslední pořízení a že proto užíti jest předpisu § 126 cís. pat., neboť v provedeném řízení není žádného podkladu pro úsudek, zda-li písemná poslední vůle může jako ústní poslední vůle platiti, a šetření v tom směru podle § 586 obč. zák. a § 66 nespor. pat. posud konáno nebylo, pročež bylo by předčasným tu neb onu stranu na pořad práva již teď poukazovati. Bylo proto dovolacímu rekursu zákonného dědice vyhověno a usnesení obou předchozích soudů zrušena, a náleží okresnímu soudu, aby ve věci dále po zákonu jednal.

Citace:

č. 690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 565-566.