Čís. 14537.

Postup pohledávky bance s příkazem, by banka připsala postoupenou částku k dobru jiné firmě za účelem krytí úvěru jí poskytnutého, opravňuje banku brániti se námitkami podle § 37 ex. ř. proti exekuci zabavením postoupené jí pohledávky.
(Rozh. ze dne 14. září 1935, Rv II 481/35.)
Žalobkyně (banka) tvrdí, že firma M. a spol. postoupila jí svou pohledávku proti okresnímu soudu v M. O. s tím, aby ji připsala k dobru firmě Hugo H. V účtu ze dne 27. září 1933, vystaveném firmou M. a spol. okresnímu úřadu v M. O., bylo výslovně podotknuto, že má býti placeno přiloženou složenkou poštovní spořitelny na účet žalující banky. Tato postoupená pohledávka byla žalovanou stranou dne 18. října 1933 zabavena a přikázána jí k vybrání. Exekuce ta je však nepřípustná, poněvadž pohledávka přešla již před zabavením do vlastnictví žalobkyně. Prvý soud zamítl žalobu na nepřípustnost exekuce. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Procesní soud zamítl žalobu proto, že pohledávka zabavená byla žalující straně postoupena pouze k inkasu, neboť obnos měl býti připsán k dobru firmě M. H. Úsudek tento není však správný. Podle nesporného obsahu dopisu ze dne 27. září 1933 postoupila firma M. a spol. účet okresního úřadu v M. O. žalující bance do vlastnictví k úhradě svého nedoplatku u firmy H. s příkazem, aby došlý obnos připsala firmě H. k dobru. Z poslednějšího příkazu nelze však ještě souditi, že se jednalo o cessi k inkasu, ježto je nerozhodné, zda firma H. v době cesse u žalující měla dluh. Nelze proto tvrditi, že pohledávka byla postoupena firmě H. a že pouze tato se může domáhati vyloučení pohledávky z exekuce, ježto z uvedeného dopisu jde nepochybně na jevo, že pohledávka byla postoupena žalující bance, čímž přestala býti pohledávkou firmy M. a spol. (§§ 1392, 1395 obč. zák.). Že valuta měla připadnouti firmě H., není účinnosti cesse na závadu a nejde o poukaz podle § 1401 obč. zák., poněvadž cesse nemohla býti postupitelem odvolána a rovněž je bez významu, že poddlužník, okresní úřad, nebyl o cessi před zabavením uvědoměn. Žalobkyně je proto k žalobě ve smyslu § 37 ex. ř. oprávněna. Že se postup stal na oko a ke zkrácení věřitelů, nevychází na jevo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest vycházeti z toho, že jde o postup ujednaný přímo mezi firmou M. a spol. a žalující bankou, jenže postup byl omezen příkazem ve prospěch firmy H. (§ 881 obč. zák.), by žalující banka postoupenou částku po jejím dojití připsala k dobru firmě H. Jde nyní po právní stránce o otázku, zda tento postup opravňuje žalující banku brániti se námitkami podle § 37 ex. ř. proti exekuci zabavením postoupené jí pohledávky pro věřitele firmy M. a spol., když postup byl omezen příkazem, že má postoupenou částku po jejím dojití připsati k dobru firmě H. Rozhodujícím jest tu právní jednání, jež bylo základem postupu, jeho povaha a účel, jejž strany podle své smluvní vůle měly na mysli (§ 914 obč. zák., čl. 278 obch. zák.). Ze zjištěného skutkového děje plyne, že firma M. a spol. chtěla původně postoupiti spornou pohledávku firmě H. za účelem placení dluhu, jejž měla u této firmy, že se však s firmou H. dohodla, že postoupí spornou pohledávku žalující bance, s níž firma H. pracovala a u níž měla úvěr, a že placení jejího dluhu u firmy H. bude provedeno tak, že žalující banka připíše postoupenou částku po jejím dojití k dobru firmě H. Postup měl tudíž nejen účel zjednati úhradu pro nedoplatek firmy M. a spol. u firmy H., nýbrž postoupená částka měla zároveň sloužiti ke krytí úvěru, jejž žalující banka bude poskytovati firmě H. Příčilo by se tomuto účelu postupu, kdyby se doložce, podle níž žalující banka má po dojití postoupené částky připsati ji k dobru firmě H., přikládal význam, že šlo o postup jen k inkasu, jímž měla žalující banka býti jen zmocněna vybrati postoupenou částku pro firmu H. Rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 10057 a 11673 sb. n. s., mající na mysli postup k vybrání na daný případ nedopadají. Postupem měla žalující banka nabýti a také nabyla neodvolatelného práva použíti postoupené pohledávky ke krytí úvěru, jehož bude poskytovati firmě H., a toto právo by bylo výkonem exekuce žalované zmařeno. Jeť přece běžným zjevem v obchodním a hospodářském životě, že obchodníci jsoucí v úvěrovém styku s peněžními ústavy postupují jim své pohledávky převádějíce je skutečně do jejich majetku, aby pak mohli obdržeti za to úvěr. Sporná pohledávka byla převedena do majetku žalující banky za svrchu dotčeným účelem, byť i se tak stalo osobou stojící mimo úvěrový styk se žalobkyní. Takové právo opravňuje však žalující banku k podání žaloby podle § 37 ex. ř. proti exekuci vedené na spornou pohledávku.

Citace:

Čís. 14537.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 608-610.