Žádost o výmaz zemřelého veřejného společníka veřejné společnosti v obchodním rejstříku nesmí býti zamítnuta z toho důvodu, že není spolupodepsána dědici jeho.

V smlouvě o utvoření veřejné společnosti firmy N. dojednáno bylo mezi společníky, že v případě úmrtí jednoho ze společníků druhý veřejný společník jest oprávněn společný podnik pod starou firmou na vlastní účet dále vésti.
Na podzim r. 1914 zemřel skutečně jeden ze společníků. Druhý společník prohlásil, že vzhledem k smluvnímu právu svému povede podnik i firmu nyní sám. Zástupce nezletilých dědiců zemřelého společníka vzal prohlášení toto na vědomí a učinil příslušné oznámení u c. k. obchodního soudu ve V., jakožto soudu pozůstalostního, jenž rovněž oznámení vzal na vědomí.
Na živu zůstavší společník zažádal pak u téhož obchodního soudu o výmaz zemřelého společníka a přenesení firmy do rejstříku pro firmy jednotlivé.
Žádost tato byla obchodním soudem zamítnuta, »poněvadž na živu zůstavší společník sám k takovéto žádosti nejeví se býti oprávněným; naopak návrh takový musí býti učiněn společně s dědici zemřelého společníka, jakožto jeho representanty (čl. 129., 88. obch. zák.).«
Proti usnesení tomu podán byl rekurs na c. k. vrchní zemský soud. V rekursu tomto bylo poukázáno na to, že svrchu zmíněné — 302 —
smluvní ustanovení mělo právě za účel, by na živu zůstavší společník byl od dědiců úplně neodvislým; dosažení účelu toho bylo by při setrvání na stanovisku první stolice zmařeno a ustanovení samo zcela illusorním, nehledě k tomu, že v přítomnům případě souhlas dědiců zemřelého společníka první stolici byl znám z pozůstalostních spisů po společníku tomto a rovněž tak znění příslušné smlouvy samy do spisů těchto taktéž založené. Součinnost dědiců zemřelého společníka byla by jen tehdy nutná, kdyby v původní smlouvě svrchu zmíněného ustanovení nebylo a on tudíž sám ohledně dalšího vedení podniku nemohl by rozhodovati. Může-li však tak učiniti, pak zajisté jest oprávněn i sám o provedení změny té v obchodním rejstříku zažádati. Také rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. října 1888 č. 11842, sbírky Adler-Clemensovy č. 1425, na něž usnesení první stolice patrně poukazuje, praví výslovně, že souhlas dědiců zemřelého společníka tehdy jest nutným, když výslovné dojednání ohledně dalšího vedení firmy v původní smlouvě Obsaženo není.
Spolupodepsání žádosti zástupcem dědiců zemřelého společníka vedlo by k tomu, že úřad poplatkový mohl by shledati v žádosti zlistění smlouvy dissoluční, ačkoliv právě dissoluce společnosti pro konkrétní případ již v původní smlouvě zcela jasně jest vymezena a tudíž žádné nové dissoluční smlouvy netřeba.
Druhá stolice rekurs zamítla a potvrdila naříkané usnesení první stolice z následujících
důvodů:
Ježto úmrtím jednoho ze společníků veřejná společnost firmy N. bylo rozloučena, musí ve smyslu čl. 129. o. z. osoby súčastněné k přihlášení výmazu zemřelého společníka a zániku společnosti býti přidržány. K súčastněným (Beteiligte) nepatří však pouze na živu zůstavší společník, nýbrž také dědicové po zemřelém společníku. První stolice sice jako pozůstalostní soud po tomto vzala na vědomí, že rekurent společný podnik sám chce dále vésti, tím však nebylo ještě poručenstvo nezletilých dědiců zemřelého pozbaveno práva při zřízení pořádku v rejstříku spolupůsobiti a případně svůj souhlas k navrženému výmazu odepříti.
Revisní rekurs proti tomuto usnesení opřen byl o tyto důvody:
Naříkané usnesení jest očividně nezákonné ve smyslu cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, ř. z. č. 208.
Čl. 129. obch. z. nepředpisuje nikterak, že všecky súčastněné osoby společně k přihlášení výmazu přidržány býti musí, že tudíž pouze všecky tyto osoby vespolek k přihlášení jsou legitimovány. Jen kdyby podle stavu spisů dědicům zemřelého společníka právo k odporu vůči výmazu skutečně příslušeti mohlo, musel by — 303 —
jich souhlas požadován býti. V daném případě jest tomu právě opačně a tudíž není také třeba, by dědicové zemřelého společníka žádost spolupodepsali. (Srovn. Staub-Piskův komentář, 2. vydání, k čl. 129., I. svazek, str. 433.: »Die Mitwirkung aller Gesellschafter, beziehungsweise der Erben des Verstorbenen bei der Anmeldung der Auflösung ist dann notwendig, wenn in der gemeinsamen Anmeldung erst die Vereinbarung der Auflösung oder die Fortsetzung der Gesellschaft unter den übrigen Gesellschaftern zum Ausdrucke gebracht werden soll.«
Nejvyšší soud rozhodl takto:
Revisnímu re kursu se částečně vyhovuje a naříkané usnesení v ten smysl pozměňuje, že usnesení první stolice se zrušuje a této ukládá, napřed zástupce dědiců po zemřelém společníku slyšeti a tyto při nesporném stavu věcí k přihlášení v zákonné formě přidržeti.
Důvody:
Nižším stolicím nutno potud dáti za pravdu, pokud vzhledem k navrženému zanesení zániku veřejné společnosti N. přihlášení jednoho pouze společníka za nedostatečné mají. Oproti vývodům revisního rekursu poukazuje se v tomto směru na případné důvody naříkaných usnesení. Dále se podotýká, že i sdělení zástupce dědiců po zemřelém společníku soudu pozůstalostnímu, že na živu zůstavší společník použil svého práva společný podnik dále vésti, nemůže býti ještě spatřováno přihlášení zániku společnosti ze strany dědiců po zemřelém společníku. Naproti tomu nutno uvážiti, že ustanovení čl. 129., odst. 4. obch. z., soud i v případě, kdy pouze jediný společník okolnost zánik společnosti přivodivší přihlásil, zavazuje druhého společníka donucovacím řízením k přihlášení v zákonné formě přidržeti, pak-li okolnost zániku mezi společníky není sporná, v kterémžto případě by zanesení předchozí soudní rozhodnutí vyžadovalo. Z těchto důvodů jest bezpodmínečné zamítnutí přihlášení ze strany i jen jednoho k tomu povinného súčastněnce očividnou nezákonností. Soud má naopak na základě této přihlášky ve smyslu čl. 129., odst. 4. obch. z., z moci úřední naléhati, by i ostatní súčastněnci zákonné přihlášení předsevzali, a mohl by jen, kdyby tito okolnost zániku popírali, přihlášení rekurentovo z tohoto důvodu zamítnouti.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 5. června 1915, Firm. 6552, Ges. I/II 33.)1 Dr. Kostka.

Pozn. zas. Usnesení toto jest zvláště vzhledem k stanovisku poplatkovému vůči smlouvám dissolučním důležito (viz rozhodnutí správního soudu ze dne 28. října 1903, č. 2074 a 14. září 1905, č. 3789 v Budwiňského sbírce).

Citace:

Žádost o výmaz zemřelého veřejného společníka veřejné společnosti v obchodním rejstříku nesmí býti zamítnuta z toho důvodu, že není spolupodepsána dědici jeho.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 7, s. 319-321.