K § 2. odst. 1 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. — Stěžující si pojišťovna předepsala pojistné nemocenské, invalidní a starobní M. K-ovi v P. za R. F-ovou na dobu od 1. srpna do 25. září 1926 částkou 45 Kč 60 h a P. S-ovi tamtéž za J. L-а na dobu od 11. července do 28. srpna 1926 částkou 40 Kč 72 h. Expositura okresního úřadu v Š. výměrem ze dne 10. února 1927. č. 1271/27, osvobodila jmenované zaměstnavatele od náhrady předepsaného pojistného za R. F-ovou a J. L-а s odůvodněním, že M. K. a P. Š. hodnověrně dokázali že jich zaměstnanci jsou školou povinné děti, kterým je hlavní zaměstnání samozřejmě navštěvování školy a nikoliv pastýřství, kterým se jen o prázdninách, tedy příležitostně mohou obírati, následkem čehož za tuto příležitostnou práci — službu — se nemohou považovati za pojištěním povinné. Župní úřad naříkaným rozhodnutím potvrdil výměr okresního úřadu z jeho důvodů. U stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto: Podle § 2, odst. 1 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v republice Československé vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Stačí tedy k tomu, aby zaměstnanec byl vyloučen z povinného pojištění, vykonává-li práce nebo služby, jinak pojištěním povinné, bud jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Jde tu tedy o dva různé, samostatné důvody pojistnou povinnost vylučující. Žalovaný úřad z okolnosti, že zmínění zaměstnanci jsou školou povinné děti, usoudil, že jich hlavní zaměstnání jest samozřejmě návštěva školy a že pasení dobytka, jímž se mohou zabývati jen o prázdninách, třeba považovati za práci příležitostnou ve smyslu citované normy. Stížnost vytýká, že z okolnosti, že tito zaměstnanci konali námezdní práce jen v letní době (od 10. července do 28. srpna, resp. od 1. srpna do 25. září 1926) ještě neplyne, že by šlo o práce příležitostné. Stížnosti třeba tu přisvědčiti. Příležitostnou jest práce, je-li se zřetelem k obvyklému zaměstnání zjevem toliko nahodilým, ojedinělým a netvoří-li takto řádný zdroj příjmů osoby pracující. Z této definice se pak podává, že nelze mluviti o práci příležitostné při pracovním poměru takovém, který zaměstnanci jest po delší dobu řádným a snad jediným zdrojem výživy. Stěžující si strana již během řízení správního tvrdila, že sporný pracovní poměr trval nepřetržitě delší dobu — 6 až 8 neděl — a byl v kritické době jediným, hlavním zaměstnáním jmenovaných zaměstnanců. Tyto okolnosti mají podle toho, co bylo shora řečeno, rozhodný význam pro vyřešení otázky, zdali jde o práci příležitostnou. Ježto žalovaný úřad okolnosti ty nezjistil а k nim při rozhodování nepřihlédl, vykládaje si zřejmě nesprávně zákonný pojem práce příležitostné, zůstalo řízení v podstatné části kusým a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o správním soudě. Stěžující si strana namítala v odvolání ze dne 17. února 1927, žc i kdyby tu nebylo pojistné povinnosti, tím že zaměstnavatel jmenované zaměstnance řádně k pojištění přihlásil a pojišťovna přihlášku tu přijala, vznikl pojistný poměr se všemi důsledky, které k němu zákon pojí. S touto námitkou se žalovaný úřad nevypořádal, ač tak učiniti musil, když byl názoru, že jmenovaní zaměstnanci pojistné povinnosti nepodléhají. Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud ke zrušení naříkaného rozhodnutí.
(Nález nejv. správ. soudu ze dne 8. února 1929, č. 2569/29.)