Čís. 16597.

Slíbil-li zaměstnavatel zaměstnanci ve služební smlouvě, sjednané s doložkou o nesoutěžení, odměnu za to, že nebude určitou dobu po rozvázání pracovního poměru vyvíjeti konkurenční činnost, náleží předčasně a bezdůvodně propuštěnému zaměstnanci řečená odměna vedle nároku na náhradu škody za předčasné a bezdůvodné propuštění.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1937, Rv II 749/37.)
Podle služební smlouvy z 5. července 1926, sjednané mezi žalovanou firmou a žalobcem, byla ujednána úmluva o nesoutěžení na dobu dvou let v Německu a v Československu, a žalovaná se zavázala platiti žalobci odškodné za konkurenční zákaz ve výši posledního měsíčního platu, t. j. 1.986 RM. Dotčená částka se měla poměrně snížiti o ty částky, které by si žalobce vydělal v Německu a československé republice. Žalobce nevyvinul v uvedených státech žádnou výdělečnou činnost a neměl tam vůbec žádných příjmů. Ježto byl žalovanou bezdůvodně předčasně propuštěn, domáhá se žalobce ve spojených žalobách Cpr 3/37, Cpr 14/36, Cpr 25/36 nároku na odškodné za nesoutěžení za dobu od 1. dubna 1935 do června 1936 v úhrnné výši 29790 RM. Tento nárok však žalobce za sporu odůvodnil jako nárok na ujednané odškodné za 15 měsíců zbývajících z dvouleté doby sjednané ve smluvené doložce o nesoutěžení, pokud nebyly uplatňovány žalobami Cpr 36/34 a Cpr 15/35, kde šlo o dobu od 1. července 1934 do 31. března 1935, v nichž mu bylo přiznáno 17.874 RM, takže mu za dobu zbývajících 15 měsíců, t. j. od 1. dubna 1935 do 30. června 1936 náleží zbytek nároků vymáhaných žalobami Cpr 3/37, Cpr 14/36 a Cpr 25/36 v částce 29.790 RM, a to buď z důvodu odškodnění nebo z důvodu úplného odškodnění za neoprávněné propuštění. Proti žalobě namítla žalovaná, že žalobce má podle konkurenční doložky nárok na náhradu 1.986 RM měsíčně jen do 17. července 1935, nikoliv do 30. června 1936. Soud prvé stolice vyhověl žalobě jen co do částky 7.047.10 RM, jinak žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby i co do další částky 22.752.912 RM.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a opravil výrok napadeného rozsudku tak, že žalovaná jest povinna zaplatiti žalobci 22.742.90 RM s přísl.
Důvody:
Mezi stranami není již sporu o tom, že žalobce byl dne 18. července 1933 propuštěn ze služeb žalované firmy bez důležitého důvodu, že žalovaná firma ujednala se žalobcem úmluvu o nesoutěžení na dobu dvou let a že se zavázala mu platiti v karenční době za konkurenční zákaz odškodné ve výši posledního měsíčního platu, t. j. 1.986 RM měsíčně a že nenastaly podmínky smluvené pro snížení tohoto odškodného z důvodů jinaké výdělečné činnosti žalobcovy v Německu anebo v Československé republice. Dále není sporu o tom, že žalobci, který vedl se žalovanou firmou již řadu sporů, byly pravoplatně přisouzeny tyto nároky:
1. ve sporu Cpr 49/33 okresního soudu ve S. O., oddělení pro pracovní spory, rozsudkem prvého soudu ze dne 30. srpna 1930, Cpr 49/ 33-5, potvrzeným opravnými stolicemi, částka 23.832 RM s příslušenstvím z důvodu náhrady škody podle § 29 zákona o obch. pomoc. jako ušlý mu plat 1.986 RM měsíčně za čas až db ukončení pracovního poměru uplynutím ujednané lhůty výpovědní, která se skončila dnem 30. června 1934;
2. ve sporu Cpr 36/34 téhož okresního soudu, oddělení pro spory pracovní, rozsudkem ze dne 30. srpna 1935, Cpr 36/34-16, potvrzeným opravnými stolicemi, částka 17.674 RM z důvodu odškodného podle doložky za nesoutěžení za dobu od 1. července 1934 do 30. března 1935.
V nynějším sporu se domáhá žalobce v žalobě částky 11.916 RM s příslušenstvím jako smluvního nároku (odškodné) z doložky o nesoutěžení, počínajíc měsícem dubnem 1935, čítaje v to měsíc září 1935 (měsíčně 1.986 RM), a ve spojených sporech Cpr 14/36 a Cpr 25/36 se domáhal odškodného z téhož důvodu za měsíce říjen 1935 a následující, čítaje v to měsíc březen 1936 (úhrnem 11916 RM s příslušenstvím) a za měsíce duben, květen a červen 1936 (úhrnem 5958 RM s příslušenstvím). Úhrnem žádal tedy 29790 RM s příslušenstvím.
Rozsudkem okresního soudu ve S. O., oddělení pro spory pracovní, ze dme 23. února 1937, Cpr 3/37-5 byla žalobci pravoplatně přiznána částka 7047.10 RM s příslušenstvím jako odškodné za závazek o nesoutěžení za dobu do 17. července 1935, kdežto další žádost žalobní, týkající se částky 22742.90 RM, byla zamítnuta.
Za sporu uvedl žalobce, že požaduje zažalovanou částku celkem 29790 RM jako odškodné za nesoutěžení ve zbývajících 15 měsících smluvené karenční dvouleté lhůty a vypočítává svoje nároky proti žalované firmě, že mu totiž příslušel:
a) nárok z důvodu náhrady škody pro předčasné zrušení služebního poměru, totiž plat do vypršení smluvené lhůty výpovědní (t. j. do 30. června 1934) 23832 RM, b) nárok z důvodu odškodného totiž smluvená částka 1986 RM měsíčně za karanční dvouleté lhůty 47664 RM, tudíž celkem 71496 RM. Poté bylo mu přiznáno: ad a) ve sporu Cpr 49/33 celá požadovaná částka 23832 RM, ad b) ve sporu Cpr 36/34 částka 17.874 RM, dohromady 41706 RM, takže zbývá 29790 RM, jichž se domáhá v nynějším sporu. Na tuto částku přisoudil žalobci prvý soud již pravoplatně 7047.10 RM, zbývá tedy 22742.90 RM, o kteroužto částku jde ještě v dovolání. Poněvadž se tedy žalobce již nedomáhá odškodného z doložky o nesoutěžení za určité, přesně vytčené měsíce, nýbrž za zbytek karenční dvouleté lhůty a hořejší výpočet souhlasí s přednesem stran, je tento výpočet správný a z něho plyne i důvodnost žalobního nároku, ať se již karenční lhůta počítá ode dne zrušení služebního poměru propuštěním (t. j. ode dne 18. července 1933 do 17. července 1935), či ode dne, kterého by byl skončil služební poměr při výpovědi podle smlouvy dané (t. j. od 1. července 1934 do konce června 1936). Není tudíž třeba v souzeném sporu zabývati se spornou otázkou, od kterého dne se počala dotčená karenční lhůta a není důvodná výtka kusosti řízení (§ 503 č. 2 c. ř. s.), že nebyly provedeny důkazy výslechem stran o tom, zda a co bylo v této příčině umluveno. Připomíná se ještě, že to, co bylo žalobci pravoplatně přiznáno z důvodu náhrady škody pro porušení smlouvy [ad a)], nemůže býti započítáno jako částečné plnění ze smlouvy [na nárok z doložky o nesoutěžení, t. j. na nárok ad b)]. Žalovaná firma propustivši žalobce ze služby dne 18. července 1933 bez důležitého důvodu, byla mu z tohoto právního důvodu povinna zaplatiti služné za dobu až do ukončení smluvené lhůty výpovědní a nebylo třeba, aby žalobce dokázal, že a v jaké míře byl tímto propuštěním skutečně poškozen (§ 29 zák. č. 20/1910 ř. z.), a žalobcův nárok dospěl tedy proti žalované firmě na zaplacení částky 23832 RM (přisouzených ve sporu Cpr 49/33) dnem 18. července 1933. Kdyby nebyla ujednána doložka o nesoutěžení, nemohla by se žalovaná firma, počínajíc tímto dnem domáhati na žalobci, aby se zdržel konkurenční činnosti, ježto jeho služební poměr byl zaměstnavatelkou samou rozvázán a již netrval. Žalovaná firma si však zvláštní smlouvou zaručila, že se žalobce zdrží konkurenční činnosti po dobu dvou roků, a je proto povinna platiti smluvenou odměnu za toto zdržení se obchodní činnosti se strany žalobcovy z této zvláštní smlouvy, nehledíc na závazky, které ji postihují ze služební smlouvy pro její porušení. Posuzuje-li se věc s tohoto hlediska, není mylný výrok odvolacího soudu (§ 503 č. 4 c. ř. s.), ač nelze úplně schváliti jeho rozsudečné důvody.
Prvý soud vyhověv částečně žalobě, vypočetl zbytek zažalované pohledávky mylně (početní chybou) částkou 22752.90 RM místo správně 886.90 RM. Tutéž chybu učinil i odvolací soud ve svém rozsudku, jímž vyhověl odvolání. Bylo tudíž opraviti tuto chybu podle § 419, posl. odst., c. ř. s.

Citace:

S. Dr. James Goldschmidt: Der Prozess als Rechtslage. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 9, s. 290-291.