Čís. 1809.
Vrchní správa státních statků není oprávněna stěžovati si do usnesení, jímž rozhodnuto bylo o požadovacím právu drobných pachtýřů k pozemkům, dříve c. a k. rodinného fondu nyní Československého státu.
(Rozh. ze dne 5. září 1922, R I 989/22.)
Do usnesení prvého soudu, jímž uznán nárok drobných pachtýřů, by jim byly dle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., postoupeny do vlastnictví pozemky dříve c. a k. rodinného fondu nyní Československého státu, vznesla stížnost vrchní správa státních statků. Rekursní soud stížnost odmítl. Důvody: Jde o nároky drobných pachtýřů na postoupení vlastnictví k pozemkům původně c. a k. rodinného fondu, nyní Československého státu dle zákona z 12. srpna 1921, čís. 364 sb. z. a n., zejména § 1 čís. 1 a § 3 čís. 3. Dle služební instrukce pro finanční prokuratury (nař. min. ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. a nař. vlády ze dne 4. června 1919, čís. 313 sb. z. a n.) jest toliko finanční prokuratura oprávněna zastupovati jmění toho druhu před soudem byť i dle § 12 zákona o drobných pachtýřích čís. 318/1919 nároky pachtýřův hospodářské správě ohlásiti bylo a dle § 15 téhož zák. tato správa výsledek jednání s pachtýři okresnímu soudu oznámiti mohla. Bylo tedy na finanční prokuratuře, by podala rekurs proti usnesení, jehož doručení též jí okresním soudem nařízeno bylo. Vrchní správa není k stížnosti oprávněna a bylo tudíž stížnost zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti do odmítacího usnesení.
Důvody:
Podle § 9 nesp. říz. jest ovsem oprávněn stěžovati si do rozhodnutí v řízení nesporném každý, kdo se soudním opatřením považuje za stížena ve svých právech. Ve svých právech za zkrácena může se však považovati jen, kdo jest způsobilým práva míti. Vrchní správa státních statků není právnickou osobou, není způsobilou k právům, majetek jí ke správě svěřený není majetkem jejím, nýbrž majetkem státním. Není správno, tvrdí-li stížnost, že každý zásah do majetku jí svěřeného jest zásahem do její právní sféry, neboť vrchní správa subjektivních práv k státnímu majetku nemá a nabýti jich nemůže. Zda se stěžovatel považuje za stížena soudním usnesením, jest ovšem ponecháno jeho posouzení, zda však jest tu právo jeho, které by rozhodnutím soudním mohlo býti dotčeno, posuzuje soud, zkoumaje oprávnění stěžovatelovo ku stížnosti. Jest tudíž přisvědčiti názoru rekursního soudu, že vrchní správa státních statků není oprávněna, stěžovati si vlastním jménem do soudního usnesení.
Citace:
Č. 9478. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 292-295.