Čís. 4489.

Vůči tomu, kdo bezelstně nabyl odevzdáním zástavního práva ku vkladní knížce, nelze činiti námitky z právního poměru mezi ukladatelem a peněžním ústavem.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1924, Rv II 566/24).
Jaroslav P. vypůjčil si u žalobkyně 2500 Kč a dal jí v zástavu vkladní knížku žalované záložny na 2712 Kč 58 h. Ježto Jaroslav P. zápůjčky nesplatil, zakročila žalobkyně o soudní prodej zastavené knížky, při němž ji vydražila za vloženou jistinu. Ježto žalovaná zdráhala se žalobkyni vklad vyplatiti, domáhala se žalobkyně výplaty žalobou, jíž bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jest nesporno, že Jaroslav P. u žalované záložny skutečně učinil platy, které jsou v předložené vkladní knížce řádně potvrzeny jako vklady. Žalovaná ovšem tvrdila, že v pravdě nebyly to vklady, nýbrž splátky na směnečný dluh 25000 Kč, vzešlý ze zápůjčky, již poskytla P-ovi. Ale zároveň dodala, že tyto splátky měly dle dohody s dlužníkem P-em teprve, až by byly dostoupily určité výše, najednou na směnce býti odepsány. Z toho, jakož i z další velmi závažné okolnosti, patrné z vkladní knížky, že byly P-ovi účtovány k dobru úroky z částek tam uvedených, dlužno právem usuzovat, že žalovaná sama považovala složené peníze zatím skutečně za vklady P-ovy, nikoli za hodnoty, přešedši placením do jejího vlastnictví, neboť by jinak nebylo ani vysvětlitelno, proč počítala z nich P-ovi k dobru úroky. Poukaz žalované k tomu, že P. měl napřed zaplaceny úroky ze směnečného dluhu, pročež mu prý také příslušely úroky z konaných splátek, nikterak nepřesvědčuje. Vždyť úroky jsou úplatou za přenechání cizích peněz a z peněz vlastních nemůže si nikdo počítati úroků. Lze tedy souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že šlo nejen formálně, nýbrž skutečně o vklad P-ův, jehož teprve, kdyby byl dostoupil určité výše, mělo býti použito k částečnému splacení směnečného dluhu а k odepsání na směnce. Teprve tímto okamžikem byly by složené peníze pozbyly povahy vkladu a byly by přešly do majetku žalované. Jaroslav P. dal tedy žalující spořitelně do zástavy nárok skutečně trvající, osvědčený vkladní knížkou, a na venek nikterak neomezený, a poněvadž žalobkyně, jak nesporno, přejímajíc vkladní knížku do zástavy, byla bezelstná, nevědouc o pravém stavu věci, nabyla platným způsobem práva zástavního ke spornému vkladu (§§ 447, 448, 449, 451, 326 obč. zák. a obd. § 296 ex. ř.). To tím spíše, že nelze souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že žalobkyně byla povinna, před poskytnutím zápůjčky zkoumati, zda vklad u žalované trvá, pokud by tím snad bylo míněno, že platnost nabytého práva zástavního, pokud se týče bezelstnost žalobkyně závisely na předchozím dotaze u žalované. Z posudků slyšených znalců jde na jevo, že znalci posuzovali věc s toho hlediska, zda peněžní ústav, který byl požádán o poskytnutí zápůjčky na cizí vkladní knížku, ve vlastním zájmu, by se přesvědčil o tom, zda mu nabízená zástava poskytuje dostatečné jistoty, má či nemá učiniti příslušný dotaz u peněžního ústavu, od něhož vkladní knížka pochází. Nebyla-li žalobkyně ve smyslu dříve naznačeném povinna, dotázati se žalované záložny napřed, než vzala vkladní knížku do zástavy, netřeba se zabývati vývody, jimiž dovolatelka napadá předpoklad odvolacího soudu, že by se bylo žalobkyni na příslušný dotaz musilo dostati odpovědi, že vklad jest po právu. Námitka žalované, že, šlo-li vůbec o vklad P-ův, nemohl tento jím volně nakládati, jakož i další námitka, že žalovaná mohla by případný vklad P-ův započísti na svou směnečnou pohledávku, nemají právního významu vůči žalobkyni, která, jak uvedeno, bezelstně nabyla práva zástavního ke vkladu na venek nikterak neomezenému. Že bezelstnost žalobkyně není vyloučena tím, že se napřed nedotázala žalované, plyne z toho, co bylo již uvedeno. Že žalobkyně při realisaci práva zástavního, t. j. při prodeji a koupi vkladní knížky věděla, jak se věc má, nikterak nevadí, poněvadž záleží jen na tom, že byla bezelstnou při zřizováni zástavy. Nelze tedy odvolacímu soudu důvodně vytýkati, že posoudil věc nesprávně po stránce právní, potvrdiv rozsudek prvého soudu, pokud jím bylo uznáno podle žaloby, a dovolání, opírajícímu se jedině o dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., nebylo proto vyhověno.

Citace:

č. 4489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 805-806.