Čís. 8903.

Pojišťovací smlouva.
Jako majetkové vztahy přicházejí při zájmu na pojištění v úvahu vztahy, sloužící k úkoji majetkových potřeb (k získání, držení, správě a zabezpečení majetku), nikoliv výhradně vlastnictví. Při pojištění hotovosti proti vloupání záleží zájem poplatníkův v tom, by zůstal v držbě uložené hotovosti.
Pojistil-li poštmistr proti vloupání hotovost v úřední pokladně, jde ohledně erárních peněz o pojištění věcné, nikoli o pojištění zodpovědnostní.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1929, Rv II 340/28.)
Poštmistr Vilém D. pojistil u žalované pojišťovny věci, nalézající se v poštovním úřadě a náležející vlastnicky Vilému D-ovi nebo poštovní správě, proti škodám způsobeným krádeží nebo pokusem krádeže, která byla spáchána vloupáním atd. Poštovní úřad byl v noci na 30. listopad 1926 vyloupen a při tom bylo odcizeno z erární pokladny na hotovosti 30 308 Kč. Poštmistr D. oznámil škodu způsobenou poštovní správě ihned žalované a tato hlášenou škodu potvrdila. D. žádal na žalované náhradu 15 000 Kč za vyloupené hotové peníze, byl jí však zamítnut. Vilém D. postoupil své nároky z pojišťovací smlouvy proti žalované eráru, jenž zažaloval pojišťovnu o zaplacení 15 000 Kč obmezených na 14 170 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jak ze vzájemného doznání stran jest patrno a jak pojistkou ze dne 23. února 19231, čís. 23140 první soud má za prokázáno, pojistila žalovaná Vilému D-ovi, poštmistru v K. v pojistce naznačené věci »vlastnictví téhož a poštovní správy« na 17 000 Kč proti škodám způsobeným krádeží nebo vloupáním a pod. na základě předloženého návrhu ze dne 20. února 1923 podle znění pojistky a pojišťovacích podmínek v ní uvedených. Na druhé straně pojistky jest uvedeno, že jsou pojištěny 1. obchodní a kancelářské zařízení a potřeby v ceně 1000 Kč, kteréžto věci jsou výslovně označeny jako »vlastní majetek«; dále 2. hotové peníze v železné uzamčené pokladně 15 000 Kč, 3. hotové peníze pod pevným uzamčením (dosové zámky) 200 Kč, 4. poštovní známky a jiné ceniny 800 Kč. U věcí ad 2.—4. není řečeno, komu patří. Podle toho, co bylo uvedeno, že totiž jsou pojištěny D-ovi vlastnictví jeho a poštovní správy, jakož i z povahy věci jest míti za to, že věci ad 2.—4. uvedené jsou vlastnictvím poštovní správy. Není tedy pochyby, že touto pojistkou byly pojištěny také věci jinému patřící, věci jsoucí ve vlastnictví poštovního eráru. Zapovězená taková smlouva není, neboť čl. 5. všeob. poj. podmínek praví, že jen, když není nic jiného ujednáno, zahrnuje v sobě pojištění jen věcí, které náležejí pojistníkovi. V tomto případě však bylo ujednáno něco jiného, totiž že věci jsoucí ve vlastnictví poštovní správy mají býti pojištěny. Žalovaná přijala návrh pojišťovací smlouvy, vždyť pojistku samu stylisovali její úředníci a tím uznala výslovně možnost pojištění věcí poštovní správy. Není pravda, že šlo o pojištění odpovědnostní, neboť svědek D. výslovně potvrdil, že při uzavírání pojistky nebylo ani zmínky o tom, že se pojištění vztahuje na jeho povinné ručení, nýbrž bylo mezi stranami ujednáno jen pojištění škody, která by povstala krádeží erárních peněz. V tom právě spočívá vadnost výkladů odvolatelky, že vychází z mylného stanoviska, že pojištění zahrnuje v sobě vůbec jen věci, které náležejí pojistníkovi, ač z pojistky samé jest jí dobře známo, že v tomto případě pojištění zahrnuje v sobě také věci poštovní správy, dále že míní, že předmětem pojištění byla jen škoda vzniklá pojistníkovi, nikoli však třetí osobě. Tím dochází odvolatelka k nesprávnému závěru, že jen tenkráte by byla povinna k výplatě pojištěného peníze, kdyby poštmistr D. byl povinen nahraditi žalobci ukradené peníze. Toho však mohla by se žalovaná dovolati jen, kdyby pojištění bylo jako takové míněno, to jest kdyby strany byly zamýšlely tak zvané odpovědnostní pojištění. Z toho, že nejde o případ pojištění odpovědnostního, poněvadž o něm při uzavření pojišťovací smlouvy nebylo vůbec ani zmínky, jest souditi, že šlo v tomto případě o obyčejné pojištění a že touto smlouvou nebyly pojištěny jen věci D-ovy, nýbrž, a to hlavně, věci poštovní správy. Poštmistr D. zajisté byl znalý svých předpisů, podle nichž při patřičném uzavření peněz a cenin neručí státu za škodu způsobenou vykradením nebo vyloupením. A přece pojistil peníze i ceniny poštovní správy až do výše 16 000 Kč. Nechť jest předmětem pojištění zájem pojistný pojistníka, to však nevylučuje, že by neměl poštmistr jako dobrý úředník zájem na tom, by erár nepřišel krádeží ke škodě. To právě jest v tomto případě docela zřetelně viděti, že poštmistru D-ovi nešlo jen o pojištění jeho nábytku v ceně 1000 Kč, nýbrž hlavně o pojištění cenin poštovní správy v ceně 16 000 Kč, ačkoliv nešlo o odpovědnostní pojištění. Pojistníku záleželo v tomto případě na tom, by poštovní správa neutrpěla škodu, kdyby snad byly ukradeny její peníze a ceniny nalézající se v jeho kanceláři. Nešlo tu o pojištění na cizí účet. D. uzavřel pojištění na svůj vlastní účet, neboť šlo o jeho vlastní pojistný zájem. An takto jednal jako dobrý úředník, není příčiny mu nevěřiti, uvádí-li k vysvětlení jako pohnutku svého jednání výnos poštovního ředitelství, kterým takové pojištění poštmistrům se doporučovalo. Žalovaná nemůže vyvozovati procesní výhody pro sebe z toho, že poštmistr platil pojistné premie ze svého a že pak dodatečně podle znění dotyčného výnosu mu byly peníze uhrazeny z úředního paušálu. Není třeba zvláštního důkazu o tom, že poštmistr D. měl zájem na tom, by poštovní správa neutrpěla škody v případě krádeže nebo vloupání; stačí úplně v tom směru zjištění tohoto stavu věci pojistkou. Poněvadž pojištění nebylo uzavřeno za zvláštních podmínek, jest za to míti, že správným jest názor prvního soudu, že při takovém pojištění není třeba, by škoda nastala toliko ve jmění pojistníkově, nýbrž stačí zjištění, že škoda škodnou událostí objektivně nastala. Pojistníkův zájem směřoval při uzavření pojištění k tomu, by pojištěním byla odvrácena škoda od poštovní správy. Samo sebou se rozumí, že v případě škodné události byl by poštmistr D. povinen nahraditi poštovní správě z odškodného obdrženého od pojišťovny tolik, kolik na náhradu škody poštovní správy by mu bylo vyplaceno. Proto nelze se tomu diviti, že této své povinnosti učinil D. zadost tím, že poštovní správě postoupil svůj nárok proti žalované pojišťovně. V tomto splnění povinnosti negotiorum gestora (§ 1037 obč. zák.) neprávem spatřuje žalovaná darování. Není tu darování, neboť tímto postupem nezmenšila se majetková práva poštmistra D-a, jenž při postupu neměl úmysl darovací, neboť to, co v případě škodné události měl dostati od žalované, měl dostati nikoliv pro sebe, nýbrž pro poštovní správu. Není tudíž tento postup neplatným pro nedostávající se formu notářského spisu. Tohoto postupu bylo třeba, měl-li žalobce míti právo nárok na náhradu škody vymáhati sám přímo na žalované.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud nechybil, když, maje pojišťovací smlouvu vyložiti, neulpěl podle § 914 obč. zák. na slovném znění výrazu, nýbrž vyšetřil úmysl stran a rozuměl smlouvě tak, jak to žádá obyčej poctivého obchodu. V prvé řadě je závažné, že pojistka rozlišuje u pojištěných předmětů, připojujíc k bodu 1. obchodní a kancelářské zařízení a potřeby dodatek »vlastní majetek«, kteréhož dodatku není při bodu 2, 3 a 4, kde se prostě uvádí: »Hotové peníze v železné uzamčené pokladně — v poštovním úřadě — 15 000 Kč: pojistný obnos«. Právem tedy usoudil odvolací soud, že nebyly pojištěny jenom D-ovy peníze, nýbrž že byla pojištěna veškerá hotovost uložená v řečené pokladně. Pokud se dovolatelka snaží dovoditi, že nebylo úmyslem stran uzavříti věcné pojištění proti krádeži a vloupání, nýbrž jen pojištění ručení poštmistra D-a, rozchází se se zjištěním odvolacího soudu a její předpoklad odporuje doslovu pojistky, jenž jasně ukazuje, že bylo úmyslem stran uzavříti pojištění věcné proti krádeži a vloupání. Nelze po této stránce nepřisvědčiti žalobci, že rozdíl mezi věcným pojištěním, při kterém musí pojišťovna ručiti za každé oloupení poštovního úřadu, a mezi pojištěním ručebním, při němž se ručební povinnost pojišťovny obmezuje na případy, kde lze poštmistra za oloupení činiti zodpovědným, je tak pronikavý, že by pro poštmistra ručební pojištění vzhledem k sazbě а k výši smluvených prémií nemělo významu. Kdyby mělo jíti jen o ručební pojištění, musilo by to jasně býti vyjádřeno v pojistce, což se nestalo. Naopak podle doslovu pojistky jde o věcné pojištění. Jinaký výklad příčil by se zásadě poctivosti a důvěry. Žalobce sice mluví v dovolací odpovědi o tom, že pojištěny byly věci poštovní správy, ale tomuto jeho názoru nesvědčí doslov pojistky, nýbrž správným jest, že pojištěna byla hotovost v železné uzamčené pokladně čís. 4 v poštovním úřadě, bez zřetele k tomu, kdo je jejím vlastníkem. Pokud je toto žalobcovo tvrzení právním názorem i odvolacího soudu, nemůže dovolacím soudem býti sdíleno. Dovolatelce nelze přisvědčiti ani potud, pokud se snaží dovoditi, že její pojistník neměl ohledně hotovosti v pokladně sice uložené, ale, jak bylo zjištěno, jemu nepatřící, pojistného zájmu. Dovolatelka tvrdí, že D. neutrpěl žádnou škodu, že k náhradě škody vzešlé na erárních penězích poštovní správě nebyl povinným, že k této náhradě nebyl přidržen a že také škodu nenahradil. Dovolatelka mluvíc o zájmu na pojištění a o tom, že jest skutkovým vztahem majetkovým, považuje za takový vztah majetkový výhradně jen vlastnictví. Výklad tento je příliš úzký. Jako majetkové vztahy přicházejí při zájmu na pojištění v úvahu zájmy, které slouží k úkoji majetkových potřeb, k získání, držení, správě a zabezpečení majetku. Odvolací soud vyložil správně, v čem spočívá zájem pojistníkúv na pojištění, zájem na tom, aby zůstal v držbě hotovosti uložené v železné uzamčené pokladně v poštovním úřadě. Tvrdí-li dovolatelka, že pojistník D. neutrpěl vůbec škodu, jest jí odpověděti, že utrpěl škodu právě pojištěním krytou, poněvadž mu vloupáním odňata byla držba hotovosti, v pokladně uložené. Nelze tedy mluviti o nedostatku zájmu na pojištění, neboť pojistník má skutečně majetkově hodnotný zájem na tom, by mu držba uloupené hotovosti byla vrácena, a poněvadž se tak nestalo, by pojištěná škoda mu byla nahražena. Na tomto stavu nemění nic okolnost, že pojistník platil sice prémie ze svého, ale že mu pak dodatečně byly uhraženy z úředního paušálu, neboť to je jeho osobní věcí, smluvního poměru sporného se nedotýkající. Poněvadž podle toho, co řečeno, jest žalobní nárok nárokem pojistníkovým, mohl se státi předmětem postupu, a když se, jak bylo zjištěno, postup ten uskutečnil, nemůže dovolatelka bráti v odpor řešení otázky legitimace, jež nižšími soudy rovněž byla správně posouzena.

Citace:

č. 8903. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 571-575.