Čís. 9419.

Odevzdáním dráze přechází nebezpečí dopravy na kupitele. Lhostejno, že bylo zboží zasláno na dobírku. Příslušelo-li příkazu i právo ohledně zásilky prodateli, byl povinen uplatniti proti dráze náhradní nárok ze ztráty zboží vlastním jménem na účet kupitele, nechtěl-li mu postoupiti práva z nákladní smlouvy. Z toho, že prodátel reklamoval zásilku u dráhy, nelze dovozovati, že se spokojil s náhradním nárokem proti dráze a sprostil kupitele ze závazku.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1929, Rv II 170/29.)
Žalobce zaslal z M. v Rakousku žalovanému do K. na Moravě na dobírku dva sudy vína, jež žalovaného nedošly. Žalobě o vrácení sudů procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Mínění odvolacího soudu, že se úmluvou o zaslání vína na dobírku stala K. žalobcovým plništěm a že proto stihá žalobce nebezpečí dopravy, nelze přisvědčiti. Podle čl. 324 a 342 obch. zák. jest plništěm závazků žalobcových místo, kde má svůj závod, to jest M. Na tomto místě byl žalobce podle čl. 342 obch. zák. povinen zboží žalovanému odevzdati, t. j. zboží odeslati. To se také stalo. Odevzdav zboží dráze, učinil žalobce vše, co bylo s jeho strany třeba učiniti, by smlouva byla splněna. Tím přešlo podle čl. 345 obch. zák., jenž, jak prvý soud správně vyložil, podle čl. 277 obch. zák. platí také pro žalovaného, na tohoto nebezpečí, kterým zboží na dopravě bylo postiženo. Zasláním na dobírku projevil žalobce sice vůli, že vlastnictví zásilky má žalovaný nabýti teprve po zaplacení trhové ceny. Tím však nebyl vyloučen přechod nebezpečí dopravy na žalovaného, poněvadž není závislým na tom, že se kupující stane odesláním zároveň vlastníkem odeslaných věcí, neboť zákon nežádá, by odevzdáním zboží dráze bylo zároveň provedeno odevzdání zboží kupujícímu ve smyslu § 425 ob. zák. obč. Jelikož příkazní právo ohledně zásilky ze dne 11. dubna 1918, která do K. vůbec nedošla, příslušelo žalobci, byl podle § 99 žel. dopr. ř. tehdy platného povinen uplatniti proti dráze náhradní nárok ze ztráty zboží vlastním jménem, ale na účet žalovaného, nechtě-li mu postoupiti svá práva z nákladní smlouvy. Tato jeho povinnost jest výronem jeho povinnosti zaslati zboží žalovanému. Jestliže tedy žalobce, reklamovav zásilku u dráhy, neučinil tím nic více, než co mu ukládala jeho povinnost, nelze z toho odvozovati, že se spokojil s náhradním nárokem proti dráze a sprostil žalovaného ze závazku. K tomu by bylo zapotřebí zcela zřetelného projevu vůle, jejž nelze shledati v dopise žalobcově ze dne 1. července 1918, že podá dráze účet o zásilce. Že tomu tak rozuměl i S., jenž vedl za žalovaného korespondenci a jehož jest pokládati za jeho zmocněnce, jest zřejmo z jeho dopisu ze dne 12. srpna 1918, že přece nežádá, by žalobce nesl škodu, nýbrž že žádá jen, by mu byl nápomocen, by od dráhy dosáhl náhrady. Opačný názor odvolacího soudu nelze srovnati ani s doslovem zmíněných dopisů ani s předpisy § 914 obč. zák. Odvolací soud, dovozuje z toho, že se žalobce nedomáhá trhové ceny zaslaného vína v sudě čís. 191, že si žalobce byl vědom, že může náhradu žádati jen na dráze, ocitá se v rozporu se spisy. Neboť žalobce tvrdil, že mu dobírka na sud čís. 491 byla vyplacena a žalovaný to připouští, tvrdě jen, že ji nevyplatil, nýbrž že tak učinila dráha omylem. Zcela správně odsoudil prvý soud žalovaného, by vrátil žalobci sudy na své útraty, neboť za plniště, pokud jde o povinnost žalovaného vrátiti sudy, jest pokládati místo, kde má žalobce závod. Podle § 905 obč. zák. určuje se plniště v první řadě podle toho, co bylo umluveno, nebo dle povahy a účelu jednání. O místě, kam má žalovaný sudy vrátiti, zvláštní úmluvy nebylo. K tvrzení žalovaného, že platí obyčej, že se sudy zasílají franko stanice odevzdací, nelze přihlížeti, poněvadž jest nepřípustnou novotou. Z povahy smlouvy o půjčce však plyne, že dluh z půjčky jest pokládati za dluh přínosný, neboť nelze slušně na půjčiteli žádati, by nesl nebezpečí a útraty vrácení věcí, jichž bezplatné užívání jinému povolil.

Citace:

č. 9419. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 725-727.