Čís. 8879.Důvodem vydědění podle § 768 čís. 4 obč. zák. jest způsob života vyděděného, příčící se podle všeobecných názorů dobrým mravům, aniž třeba, by způsob života vyvolal opravdu veřejné pohoršení. (Rozh. ze dne 13. dubna 1929, Rv I 921/28.) Žalobce, syn zůstavitelův, domáhal se na dědicích, by bylo uznáno právem, že žalovaní jsou povinni uznati, že vydědění žalobce v zůstavitelově závěti není po právu, že dotyčné ustanovení závěti jest neplatné a že žalobci přísluší právo na povinný díl z pozůstalosti. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Při uplatňování dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. vycházeti jest ze skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž jest dovolací soud vázán. Zjištění ta, »že žalobce byl do roku 1924 čtyřiadvacetkrát pro různé zločiny a přestupky, i majetkové, trestán, že nepožívá nejlepší pověsti, že se často opíjel, proti rodičům, jmenovitě otci, (zůstaviteli) si násilnicky počínal, ruku naň vztáhl i věci rozbil, takže opětovně četnictvo bylo voláno k zakročení, že svému otci nadával »stará mrcho, starý pse, starý šejdíři, starý lumpe«, by již jen brzy chcípnul, že osm dní před smrtí mu přímo řekl, že již měl dávno jako starý pes scepeněti« odůvodňují vším právem, jak vyslovil odvolací soud, závěr, že žalobce vedl vytrvale život, příčící se veřejné mravnosti (§ 768 čís. 4 obč. zák.). Zákon ovšem nepraví, co se rozumí životem, příčícím se veřejné mravnosti. Avšak praxe i théorie jsou si za jedno v tom, že důvodem vydědění jest tu takový způsob života dotyčné osoby, který se podle všeobecných názorů příčí dobrým mravům, aniž třeba, by způsob života vyvolal opravdové veřejné pohoršení (Stubenrauch str. 939, ροzn. 4, Krasnopolski str. 228 ροzn. 6 a rozh. víd. nejv. soudu Gl. U. n. ř. č. 2241). Jsou-li dány předpoklady ustanovení § 768 čís. 4 obč. zák., byla žaloba i s jejím návrhem zamítnuta právem.