Čís. 8880.

Neuposlechnutí zákazu, by příslušníci mladistvých artistek baru nesměli je doprovázeti do sálu, není po případě dostatečnou příčinou k okamžitému rozvázání smlouvy.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1929, Rv I 1288/28.)
Žalovaný, majitel baru, zrušil dne 19. června 1927 služební smlouvu s dvěma tanečnicemi, ježto proti jeho zákazu byly po představení doprovázeny při pobytu v baru svou tetou. Žalobě o zaplacení mzdy až do konce června 1927 bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel trvá na tom, že prohlásil k tetě žalobkyň, že, neopustí-li do tří minut sál, bude to pokládati za porušení smlouvy. Tím prý nepropustil žalobkyně, nýbrž pohrozil jim jen zrušením smlouvy, kdyby se zdráhaly zachovati domácí řád. Než k tomu nelze přisvědčiti. I když jeho prohlášení znělo tak, jak tvrdí, nebylo pouhou pohrůžkou, že smlouvu zruší, nýbrž podmíněným zrušením smlouvy, podmíněným tím, že nebude uposlechnuto jeho příkazu. Jakmile tato výminka nastala, nabylo zrušení smlouvy účinnosti. Tak tomu rozuměla i žalobkyně Roszi R-ová, ana podle tvrzení dovolatelova mu odpověděla, že tedy opustí místo ihned. Tím smlouvu nerozvázala, nýbrž dala na jevo, že neuposlechne příkazu žalovaného a že tudíž nastala výminka, na níž učinil závislým zrušení smlouvy. Ale ani námitka, že porušení domácího řádu opravňovalo žalovaného k tomu, by smlouvu zrušil, než uplynula ujednaná doba, není důvodná. Nižší soudy přidržely se úsudku znalce, že ustanovení, kterým se zakazuje, by příslušníci artistek je doprovázeli do sálu, jest nemravné, poněvadž bylo zřejmě učiněno proto, by byla povznesena spotřeba (nápojů a jídel), ježto návštěvníci baru prý se přítomností starších průvodkyň dají zdržeti od větší útraty. Tomu jest patrně rozuměti tak, že průvodkyním artistek bylo proto zakázáno, zdržovati se v sále, by artistkám svou přítomností nepřekážely v tom, animovati hosty k větší útratě. Znalci nelze ovšem přisvědčiti v tom, že zákaz nemohl míti jiný účel než jím uvedený. Zákaz může sloužiti i ochraně zcela oprávněných zájmů podnikatele, poněvadž by provoz podniku mohl po případě býti rušen tím, že by účinkující brali s sebou též své příslušníky a příbuzné. Podnikatel nemusí zpravidla vůbec ve svých místnostech trpěti osoby, které nejsou ani hostmi ani v podniku zaměstnány. Ale v souzeném případě jest uvážiti, že šlo o dívky 16 a 18 let, jež byly doprovázeny starší průvodkyní. Dívky ve svém mladistvém věku v ovzduší, v němž vykonávaly své povolání, potřebovaly zajisté zvýšené péče v ohledu mravním. Průvodkyně žalobkyň měla tudíž náležitý důvod, proč se zdržovala u nich v sále. Svým zákazem bránil jí však žalovaný v dozoru nad nimi; jeho tvrzení, že mohla na ně dozírali i z vedlejších místností, je zřejmě liché. To učinil bez podstatné příčiny, neboť nebylo prokázáno, že by její přítomností mohl utrpěti újmu nějaký oprávněný zájem jeho a žalovaný sám ani takový podstatný důvod netvrdil. Proto souhlasí dovolací soud s názorem nižších soudů, že v souzeném případě nebylo uposlechnutí zákazu dostatečnou příčinou k okamžitému rozvázání smlouvy. Nezáleží na tom, že snad žalovaný sdělil na druhý den zástupci žalobkyně, že mohou dále u něho pracovati. Propuštěním byl námezdní poměr zrušen a žalobkyně nebyly povinny, by se vrátily do služeb žalovaného.

Citace:

č. 8886. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 546-547.