Čís. 8995

Pensijní pojištění, Nepřihlásil-li zaměstnavatel zaměstnance k pensijnímu pojištění za platnosti zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. na rok 1907, jest mu práv náhradou škody.
(Rozh. ze dne 27. května 1929, Rv I 917/28.)
Žalobce, bývalý úředník žalovaného, domáhal se na něm náhrady škody, protože ho žalovaný nepřihlásil к pensijnímu pojištění. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 64 jak v doslovu zákona čís. 1/07, tak i v doslovu cís. nař. čís. 138/14, jež vstoupilo v platnost v době, kdy byl žalobce ve službách Bernarda G-а, mohla býti pojistná povinnost zaměstnavatelova splněna i pojištěním zaměstnancovým u náhradního ústavu, ale toto pojištění musil provésti zaměstnavatel, jenž měl ovšem důsledkem toho platiti i pojistné. Proto, kdyby tu byla, jak žalovaný tvrdí, úmluva žalobce s Bernardem G-em, že žalobce dá se pojistiti u Jednoty česk. soukr. úředníků a že důsledkem toho nemá býti pojištěn u Všeob. pens. ústavu, byla by neplatnou podle § 79 zák., poněvadž přihlášku k náhradnímu pojištění měl podati zaměstnavatel, nikoli zaměstnanec. Žalobce byl sice podle § 73 zák. oprávněn učiniti sám ohlášku u Všeob. pens. ústavu, leč nebyl k tomu povinen, a důsledky, že nebyl ohlášen k pojištění, stíhají jen zaměstnavatele. Proto neprávem shledává žalovaný zavinění žalobce v tom, že, přestav platiti příspěvky jednotě a přestav býti u ní pojištěn, nezpravil o tom svého zaměstnavatele. Pouhou domněnkou jest tvrzení žalovaného, že by byl v tomto případě přihlásil žalobce k pojištění u Všeob. pens. ústavu, a, i kdyby bylo správným, nemohlo by míti vliv na výsledek sporu z důvodů již uvedených. Rovněž nesprávnými jsou vývody žalovaného, že neručí jako dědic Bernarda G-a za to, že tento opomenul přihlásiti žalobce k pojištění, poněvadž prý tu jde o následek trestného činu ve smyslu § 82 zák., jenž prý dědice nestihá. Nejde o to, by trest, jenž měl stihnouti Bernarda G-а, nesl žalovaný. Žalobní nárok neodvozuje se z trestného činu, nýbrž ze zanedbání povinnosti, kterou ukládal zákon Bernardu G-ovi, kteréžto zanedbání mohlo míti za další následek i jeho potrestání. Podle § 1294 obč. zák. netřeba k nároku na náhradu škody ani zlého úmyslu ani hrubé nedbalosti, stačí i pouhé opomenutí, nedopatření, ovšem zaviněné. Proto nelze mluviti ani o tom, že se žalobce vzdal úmluvou s Bernardem G-em proti jeho pozůstalosti nároků, jež nyní uplatňuje ve sporu. Důsledkem neplatnosti této tvrzené smlouvy mezi nimi jest lhostejno, přihlásil-li se původně žalobce k pensijnímu pojištění u Jednoty, a není řízení neúplným proto, že nebyl o tom proveden důkaz. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o posouzení věci po stránce právní, nevyvrátil dovolatel v ničem správné důvody odvolacího soudu. Zákonem ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907 bylo zavedeno obligatorni pensijní pojištění zřízenců tam uvedených a bylo povinností Bernarda G-а jako zaměstnavatele, by žalobce od 1. ledna 1909, kdy zákon nabyl účinnosti, přihlásil u Všeobecného pensijního ústavu (§ 73 (1) uv. zák.). Povinnost pojišťovací mohl ovšem Bernard G. spiniti také tím, že by byl přihlásil žalobce u ústavu náhradního ve smyslu § 64 pens. zák., ale, že tak učinil, nebylo žalovaným tvrzeno. Domnělá úmluva, která podle tvrzení žalovaného mezi žalobcem a Bernardem G-em ve příčině pensijního pojištění u »Jednoty českých soukromých úředníků« byla ujednána, nemá ve sporu významu, ano z ní neplyne, že Bernard G. splnil povinnost z § 64 pens. zák. proň vyplývající. O žalobcově spoluzavinění nemůže býti řeči, ježto bylo povinností Bernarda G-а star., by sám žalobce k pensijnímu pojištění přihlásil a pensijní příspěvky náhradnímu ústavu odváděl. Opomenutí těchto povinností zakládá závazek k náhradě škody, jež žalobci vznikla nepřihlášením u zemské úřadovny všeobecného pensijního ústavu, pokud se týče zánikem pojištění u náhradního ústavu. Této škodě mohl a měl Bernard G. předejíti ještě po vydání císařského nařízení ze dne 26. června 1914, čís. 138 ř. zák. tím, že by byl žalobce u zemské úřadovny všeobecného pensijního ústavu v tříměsíční lhůtě v § 73 (7) tohoto císařského nařízení stanovené, t. j. od 1. října 1914 do 31. prosince 1914 dodatečně přihlásil. Bernard G- opomenul však i tuto dodatečnou přihlášku, nenapravil tudíž svá dřívější opomenutí a tím znova zavinil, že služební doba žalobcova ode dne 1. ledna 1909, kdy zákon čís. 1/1907 ř. zák. nabyl účinnosti, nemohla býti žalobci započítána do čekací doby k dosažení nároku na invalidní rentu (§ 8 odst. (4) a (7), § 73 odst. (7) cís. nař. čís. 138/14 ř. zák.). Předpis § 79 pens. zák., jehož obsah dovolatel správně uvádí, platil již podle zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907 v původním doslovu a činil by tudíž shora uvedenou úmluvu neplatnou, neboť na základě příslušných údajů žalovaného nutno míti za to, že se úmluva mohla vztahovati jen na pojištění u všeobecného ústavu pensijního podle tohoto zákona.

Citace:

č. 8995. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 750-752.