Čís. 8799.

Vedlejší intervenient nemůže se domáhati na straně, k níž; byl přistoupil, náhrady škody (§ 1295, druhý odstavec, obč. zák.) proto, že hlavní strana uzavřela s odpůrcem smír, leč že by uzavření smíru bylo mělo patrně za účel ho poškoditi.
(Rozh. ze dne 16. března 1929, Rv I 1387/28.)
Nynější žalovaný František N. vedl spor se železničním erárem o náhradu škody а k žalobci přistoupila nynější žalující firma jako vedlejší intervenientka. Vydán byl nejprve mezitímní rozsudek, jímž byl žalobní nárok uznán důvodem po právu a jímž bylo vyhrazeno rozhodnutí o útratách sporu konečnému rozsudku. Mezitímní rozsudek nabyl moci práva, pak bylo jednáno o výši nároku a byl erár konečným rozsudkem odsouzen k náhradě škody i k zaplacení útrat sporu vedlejší intervenientce 4428 Kč. Tento konečný rozsudek však byl na odvolání eráru odvolacím soudem zrušen a věc byla prvnímu soudu vrácena k doplnění řízení a novému rozhodnutí. K tomuto novému rozhodnutí již nedošlo, protože tehdejší žalobce uzavřel se žalovaným erárem mimosoudní smír, načež obě strany společným podáním soudu oznámily, že spor byl mimosoudně vyrovnán a že žalobce béře za souhlasu žalovaného žalobu zpět, vzdávaje se žalobního nároku. Soud vzal toto zpětvzetí žaloby na vědomí a zastavil další řízení. Žalobou, o niž tu jde, domáhá se nyní vedlejší intervenientka na dřívějším žalobci náhrady útrat 4428 Kč uvádějíc v žalobě, že jí žalovaný svým procesním jednáním připravil o útraty sporu, opomenuv řádnou péči a opatrnost při uzavření smíru. Poukazuje při tom na předpisy §§ 1295 a 1297 obč. zák. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: V souzeném případě jde o žalobu o náhradu škody nikoli o zaplacení útrat dřívějšího sporu. Jde tudíž o zcela jiný žalobní nárok a jest proto námitka věci — Čís. 8799 —
372
právoplatně rozsouzené, na které odpůrce odvolatele i v odvolacím sdělení setrval, úplně lichou. A právě proto, že jde o žalobu o náhradu škody, jest na žalující straně, by dokázala, že na straně žalovaného vznikl závazek k náhradě škody. Zásadou jest, že každý musí nahraditi škodu, kterou jinému svou vinou způsobil (§ 1295 obč. zák.). Jednání, zakládající závazek k náhradě škody, může býti nedovolené, bezprávné jednání bez ohledu na poměr obligační anebo může se bezprávným objeviti jedině proto, že se příčí obligačnímu poměru. O tento druhý případ tu jíti nemůže, jelikož není mezi hlavní stranou ve sporu, jíž byl žalovaný, a vedlejším interveniertem, jímž byla žalující strana, obligačního poměru. Pokud se týče případu prvého předpokládá vznik závazku z nedovoleného jednání jednak jednání o sobě, podle všeobecných předpisů bezprávné, po případě i takovéto opomenutí, to však jen potud, pokud jest po zákonu povinnost k positivnímu jednání, dále škodu na jmění a příčinnou souvislost mezi bezprávným jednáním a škodou z něho vzešlou a posléze škůdcovu vinu v subjektivním smyslu slova. Kdo o náhradu škody žaluje, musí podmínky shora uvedené dokázati. A tu, třebaže je škoda a příčinná souvislost mezi ní a jednáním žalovaného v souzeném případě prokázána, není tomu tak ohledně bezprávného jednání, an žalovaný jako hlavní strana ve sporu nebyl povinen hájiti zájmy žalující strany, tehdejšího vedlejšího intervenienta, a starati se o to, by vedlejší intervenient dostal nahraženy útraty sporu od tehdejší žalované strany. Neboť hlavní strana zůstává pánem rozepře a má právo se žalobním nárokem volně disponovati. Učinil-li tak žalovaný, užil svého práva v mezích zákonem vyměřených a není práv ze škody žalující straně z toho vyplývající (§ 1305 obč. zák.). Zbývá tudíž jen posouditi, nemohlo-li by jednání žalovaného býti posuzováno podle § 1295 druhý odstavec obč. zák., který stanoví, že i ten, kdo způsobí úmyslně škodu způsobem příčícím se dobrým mravům, odpovídá za ni, stalo-li se to při výkonu práva, když poškození bylo patrně účelem výkonu práva. Odvolatelka sice tvrdí, že jednání žalovaného bylo jednáním proti dobrým mravům, v tom směru však důkazy v prvé stolici nenabídla, tím méně prokázala, že by tu takové jednání bylo. Vzhledem k tomuto nedostatku zákonných náležitostí nelze shledati, že na straně žalovaného Františka N-a vznikl závazek k náhradě škody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právem uznal odvolací soud, že jde o nárok na náhradu škody z bezprávného činu, ale právem také uznal, že tu bezprávného činu není. Nynější žalovaný a tehdejší žalobce zůstal v původním sporu přes vedlejší intervenci nynější žalobkyně pánem rozepře a byl nade vši pochybnost oprávněn uzavříti o svém nároku se žalovaným erárem smír. Tímto smírem byl věcně spor již odklizen a neprávem klade dovolatelka váhu na formální ukončení sporu, které se stalo zpětvzetím žaloby, a to již po tom, když bylo jednání prohlášeno skončeným podle § 193 c. ř. s. Netřeba se tu tedy obírati nerozhodnou otázkou, zda mohla býti žaloba zpětvzata po vydání pravoplatného mezitímního rozsudku a před vydáním rozsudku konečného, ale po skončení jednání podle § 193 c. ř. s., neboť podstata věci tkví v tom, že nynější žalovaný uzavřel s erárem smír a že k tomu byl oprávněn. Tím byl spor, jak již řečeno, ve věci ukončen, neboť pak hrozila tehdejšímu žalobci námitka věci vyrovnané. Po formální stránce mohly strany také jen ponechati řízení v klidu a soudu to oznámiti (§ 168 c. ř. s.) a vedlejší intervenientka nebyla by proti tomu nic mohla namítati (§ 19 prvý odstavec c. ř. s.). Z toho, co vyloženo, jest zřejmo, že by žalobní nárok na náhradu škody mohl býti opřen jen o předpis § 1295 druhý odstavec obč. zák., to jest o to, že žalovaný úmyslně způsobil žalobkyni výkonem svého práva škodu, při čemž výkon práva měl zřejmě za účel žalobkyni poškoditi. Druhý odstavec § 1295 obč. zák. v doslovu III. novely stanovil nově ručení za škodu způsobenou mimo poměr smluvní úmyslně způsobem příčícím se dobrým mravům, ale, pokud by šlo o výkon práva, obmezil toto ručení jen na případ, že výkon práva patrně měl za účel jiného poškoditi. Při výkonu práva nestačí tedy, že oprávněný způsobil škodu úmyslně, t. j. s vědomím a s vůlí (§ 1294 obč. zák.), neboť takové poškození jest pravidelným důsledkem výkonu práva, (na př. při zabavení a prodeji věcí dlužníkových), nýbrž vyžaduje se ještě, aby výkon práva patrně měl za účel jiného poškoditi. To dokázati náleží žalobci. Usnesení panské sněmovny znělo v té příčině původně »jestliže výkon práva toliko mohl míti za účel«, ale císařské nařízení ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. z. zmírnilo tento doslov na »patrně měl za účel«, domnívajíc se, že by dřívější doslov prakticky náhradu škody vylučoval. Tím bylo řečeno, že chikanosní výkon práva, t. j. dobrým mravům se příčící zneužití práva k úmyslnému poškození jiného zavazuje teprve tehdy k náhradě škody, jestliže výkon práva měl patrně za účel jiného poškoditi (srov. k tomu zprávu komise panské sněmovny pro justiční věci str. 380—382 a vysvětlivky k čís. nař. 69/1916 ř. zák. ve Věstníku min. sprav. z roku 1916 str. 118-119). Tyto předpoklady žalobkyně vůbec ani netvrdila, domnívajíc se, že i tu stačí pouhé zanedbání píle a pozornosti po rozumu § 1297 obč. zák., což zastává také ještě v dovolání. Bez shora uvedených předpokladů platí zásada § 1305 obč. zák., který praví: »Kdo použije svého práva v právních mezích (§ 1295 druhý odstavec), neodpovídá za újmu, která z toho vzejde jinému«. Vedlejší intervenientka, přistoupivší k žalující straně, musila býti na to připravena, že žalobce buď následkem smíru nebo z jiného důvodu vzdá se žalobního nároku, třeba v pozdějším období sporu, kdy intervenientce již vzešly útraty, které mimo případ »chikany« nedostane nahraženy. To jest risiko vedlejší intervenientky a důsledek § 19 c. ř. s. Právem tedy oba nižší soudy žalobu zamítly.

Citace:

č. 8799. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 395-397.