Čís. 8768.

Dvorský dekret ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. týká se jen pohledávek, příslušejících dlužníku za erárem jako poddlužníkem, nikoliv pohledávek proti eráru jako dlužníku. Do usnesení, jímž povolena exekuce na dlužníkovu pohledávku za erárem, ač byla podle dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. nepřípustná, jest dlužník oprávněn k rekursu.
(Rozh. ze dne 8. března 1929, R I 97/29.)
Soud prvé stolice povolil k vydobytí peněžité pohledávky exekuci zabavením a přikázáním k vybrání pohledávky dlužníka za ministerstvem národní obrany. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. zachovaného výslovně v platnosti čl. IX. čís. 5 uvoz. zák. k ex. ř., jest nepřípustným zákaz a soudní zabavení co do pohledávek, které nejsou ještě likvidními a u veřejných pokladen nebyly dosud ještě poukázány k výplatě. Tento předpis nerozeznává, zda se vede exekuce proti eráru jako dlužníku, či zda se zabavuje pohledávka soukromé osoby za erárem jako poddlužníkem. Podle § 54 třetí odstavec ex. ř. má vymáhající strana v žádosti uvésti veškeré údaje, které podle povahy případu jsou důležité pro opatření, jež má vydati povolující neb exekuční soud v zájmu vedení exekuce. Ježto vymáhající strana ani netvrdila, že zabavená pohledávka jest likvidní a že byla poukázána k výplatě, měl prvý soud již z tohoto důvodu, nehledíc ani k tomu, že v exekuční žádosti nebyl uveden právní důvod pohledávky, která měla býti zabavena, návrh exekuční zamítnouti (čís. 7277 sb. n. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs vymáhající strany jest opřen o jediný důvod, totiž, že prý rekursní soud neprávem přiznal povinné straně oprávnění k rekursu, ač prý oprávnění v tomto případě přísluší výlučně státu jako poddlužníku. Nutno se tedy obírati jen tímto rekursním důvodem, při čemž jest vhodné jen opraviti názor rekursního soudu, že prý dekret dvorské kanceláře ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. nerozeznává, zda se vede exekuce proti eráru jako dlužníku, či jako poddlužníku, neboť vpravdě tento předpis se týká jen zabavení pohledávek, které příslušejí povinnému za erárem jako poddlužníkem, což bylo nejvyšším soudem již opětovně vyloženo (srv. na př. rozh. čís. 7277 a 5180 sb. n. s.). Názor stěžovatelky ve příčině nedostatku oprávnění povinné strany к rekursu do usnesení povolujícího exekuci nemůže obstáti. Dlužník jest již podle § 65 ex. ř. vždy oprávněn k rekursu do usnesení povolujícího exekuci na jeho majetek, neboť povolení exekuce dotýká se citelně jeho zájmů a zákon neprohlašuje povolující usnesení za neodporovatelné, ani neodpírá samostatný opravný prostředek proti němu. Neprávem se stěžovatelka odvolává na rozhodnutí čís. 4467 sb. n. s., neboť tam šlo o případ podstatně jiný, totiž o návrh státu jako poddlužníka na zrušení exekuce podle § 39 odstavec prvý čís. 2 a odstavec druhý věta druhá ex. ř. Stěžovatelka směsuje tu návrh eráru jako poddlužníka na zrušení již povolené exekuce a rekurs dlužníkův do usnesení exekuci teprve povolujícího.

Citace:

č. 8768. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 346-347.