Čís. 8762.

Byla-li v usnesení povolujícím rozluku podle § 17 rozl. zák. převzetím výroku o vině z rozvodového rozsudku, jenž byl vydán pro zmeškání, vyslovena jen vina jednoho manžela na rozluce, není otázka viny druhého manžela věcí právoplatně rozsouzenou a není závady, by se onen manžel nedomáhal řešení této otázky sporem.

(Rozh. ze dne 7. března 1929, R I 113/29.)
Právoplatným rozsudkem pro zmeškání žalobce ze dne 17. dubna 1924 bylo rozvedeno manželství z viny žalobcovy. Manžel podal dne 23. prosince 1927 na žalovanou žalobu o rozluku manželství z viny žalované, načež žalovaná navrhla dne 18. února 1928, by ve smyslu § 17 rozl. zák. manželství z viny žalobce bylo rozloučeno, čemuž soud vyhověl usnesením ze dne 3. března 1928, kteréž nabylo moci práva. Omezil proto žalobce žalobní prosbu na výrok, že na rozluce je vinna i žalovaná. Žalovaná strana vznesla námitku věci právoplatně rozsouzené, majíc za to, že usnesení o rozluce manželství vyřizuje definitivně i otázku viny, a tvrdí, že nelze již připustiti, by otázka manželčiny viny byla v řízení sporném řešena, ježto se v uvedeném rozhodnutí mluví jen o vině manželově. Soud prvé stolice nevyhověl námitce věci právoplatně rozsouzené. Důvody: Soud v řízení o žádosti o rozluku rozhoduje samostatně jen otázku rozluky, nikoliv i otázku viny; výrok o vině musí převzíti z rozsudku v rozepři o rozvod (§ 17 rozl. zák.). Právo manžela žalovati o to, by bylo vysloveno, že na rozluce jest vinen i druhý manžel, se mu rozhodnutím, vydaným v cestě nesporné o žádosti za rozluku, nijak neodnímá a nezkracuje a tento výrok o vině druhého manžela může vždy býti ve sporu vydán (srv. rozh. čís. 7014 sb. n. s.) Rekursní soud vyhověl námitce věci právoplatně rozhodnuté a zamítl žalobu. Důvody: Jelikož bylo usnesením ze dne 3. března 1928 manželství stran právoplatně rozloučeno, není pochybnosti, že manželství toho již není a že ho tudíž nelze ani rozsudkem znovu rozloučiti a že nelze ani jednati o žalobě manžela, by bylo manželství rozloučeno i z viny manželčiny. V tom směru jest námitka věci rozhodnuté odůvodněna. Jde jen o to, zda lze připustiti v zahájeném již sporu o rozluku nový žalobcův návrh, by bylo rozsudkem uznáno právem, že na rozluce, již povolené z viny manželovy, vinna jest také manželka. Podle § 11 nař. min. sprv. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., kterým jest upraveno zvláštní řízení o rozluce manželství (§ 13 poslední odstavec zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.), — Čís. 8762 —
307
budiž v rozsudku, kterým se manželství rozlučuje, po každé i o tom nalezeno, zda jeden nebo druhý manžel, zda každý z nich nebo nikdo z obou vinen jest rozlukou manželství. Podle toho není otázka viny na rozluce v rozlukovém řízení samostatným nárokem žalobním, nýbrž otázka ta může býti řešena jen souvisle s výrokem, že se manželství rozlučuje, a platí i pro řízení o této otázce tytéž zásady, jako pro sporné řízení o žalobě na rozluku manželství, totiž zásada oficiality. Kdyby však šlo o žalobu určovací podle § 228 c. ř. s., kterémuž ustanovení patrně žalobce žalobní návrh se snaží přizpůsobiti, uváděje, že má právní zájem na tomto výroku, nemohl by jeho návrh býti projednáván ve zvláštním řízení platném jen pro rozluku manželství a nelze takovou změnu žalobního žádání připustiti, právě jako to není přípustné pro změnu žalobního žádání o rozluku manželství na žádost o rozvod a opačně. Soud rekursní pokládá proto výrokem, že se manželství rozlučuje z viny manželovy, převzatým podle § 17 rozl. zák. z právoplatného rozsudku, vydaného ve sporu o rozvod téhož manželství, i otázku viny na rozluce za právoplatně rozhodnutou a námitku za oprávněnou. Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 1927 R I 238/27 čís. sb. 7014 prvým soudem citované nepřiléhá na případ, o nějž jde, protože tam rozhodováno bylo o tom, zda má býti řízení o žádosti manžela o povolení rozluky podle § 17 rozl. zák. podle obdoby § 190 c. ř. s. přerušeno, podala-li manželka za tohoto řízení žalobu o rozluku. Zde však žalobce neučinil tohoto návrhu, aniž si stěžoval do usnesení, jímž bylo manželství rozloučeno z jeho viny, a nechal je bez obrany vejíti v moc práva.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurs jest opodstatněn. Nelze souhlasiti s právním názorem rekursního soudu, že o otázce viny na rozluce manželství stran bylo konečně rozhodnuto usnesením zemského civilního soudu v Praze ze dne 3. března 1928, vydaným na žádost Anny B-ové, nynější žalované, podle § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., a že nemůže se proto Václav B., nynější žalobce, domáhati toho, by bylo uznáno právem, že na rozluce, tímto usnesením vyslovené, je vinna též Anna B-ová. Manželství Anny B-ové s Václavem B-em bylo rozvedeno pravoplatným rozsudkem pro zmeškání podle § 398 c. ř. s. pro nepodání žalobní odpovědi, pro jehož skutkový podklad platí předpis § 396 c. ř. s. Soud rozhoduje o návrhu na rozsudek pro zmeškání musil položiti svému rozhodnutí za základ skutkové údaje žaloby, pokud nebyly vyvráceny předloženými důkazy, a nemohl se proto obírati otázkou viny Anny B-ové na rozvratu manželství, ana její vina nepřišla vůbec na přetřes. Při rozluce podle § 17 rozl. zák. nutno pak prostě převzíti výrok o vině na rozvodu do výroku, o rozluce a nelze k tomuto výroku nic přičiňovati (srov čís. 7837 sb. n. s.). Zcela správně uznal soud prvé stolice, odvolávaje se na rozhodnutí čís. 7014 sb. n. s., že bylo usnesením zemského civilního soudu v Praze podle § 17 rozl. zákona vysloveno toliko, že na rozluce vinen jest Václav B., že však nikterak nebylo též vysloveno, že vinu na tom nenese Anna B-ová, že tudíž otázka viny Anny B-ové na rozluce manželství není věcí pravoplatně rozsouzenou, z čehož plyne, že se může Václav B. domáhati toho, by tato otázka byla řešena. Jinak odkazuje se stěžovatel na případné, stavu věci a zákonu odpovídající odůvodnění prvého soudu.

Citace:

č. 8762. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 330-332.