Čís. 14426.
Soudní smír v řízení nesporném může býti sjednán jen ve formě protokolu.
(Rozh. ze dne 6. června 1935, R I 521/35.)
Prvý soud schválil poručensky smír ústně uzavřený před poručenským soudem, jímž se nemanželský otec zavázal složití pro své nemanželské dítě jednou pro vždy určitou částku. Rekursní soud zrušil toto usnesení prvého soudu z důvodu, že předpokladem soudního smíru, jejž by bylo lze poručensky schválili, jest, by smír takový byl sjednán ve formě protokolu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 13 zák. č. 100/31 sb. z. a n. podávají se v nesporném řízení u okresních soudů žádosti a návrhy písemně nebo ústně do protokolu, musí tedy býti písemnosti na jisto postaveny a ovšem i konečné vyřízení musí se státi vždy písemně (srv, také Ott »Geschichte und Grundlehren des osterr. Rechtsfürsorgeverfahrens« strana 173 a 176). Smíry uzavřené poručníky o výživném neb odbytném potřebují schválení soudem poručenským (§ 233 obč. zák.). již tato potřeba soudního schválení předpokládá přesné písemné vyjádření smíru, jenž musí být buď v písemném vyhotovení ke schválení předložen neboi do soudního protokolu zapsán (§ 189 odst. 2 nesp. pat. č. 208/1854 ř. z.; srov. také sdělení ve Věstníku min. spr. z r. 1907 str. 182 o tom, jak se uzavírají smíry o výživném nebo odbytném). Smír je smlouvou mezi účastníky (§ 1380 obč. zák.), jež po schválení nahrazuje soudní rozhodnutí a tvoří exekuční titul (§ 1 č. 5 ex. ř.), který může záležeti jen v listině jako každý exekuční titul. Také soudní schválení musí se státi písemně (§ 187 nesp. pat.). Právem proto vyřkl rekursní soud, že uzavření smíru před soudem mohlo se státi jen ve formě protokolu (§§ 204, 206 c. ř. s. a § 34 zák. čís. 100/31). Ústní smír — byť i učiněný před soudcem, — jehož obsah nebyl protokolován, nebyl podkladem pro soudní schválení, zejména, když soudu bylo známo, že jedna ze smluvních stran (nemanželský otec) popírá ústně učiněný smír, takže tento je vůbec sporný. Není tu ani důvodu, aby byli účastníci nebo některý z nich odkázáni na pořad práva, a mylně se stěžovatel dovolává § 25 (2) nesp. zák., jenž se vztahuje jen na otázky předurčující pro rozhodnutí, k němuž je nesporný soudce příslušný (srov. rozh. čís. 13016 sb. n. s.).