Čís. 9012

Slib věna učiněný rodiči dceři a jí přijatý není svatební smlouvou ve smyslu § 1217 obč. zák. a proto potud, pokud nepřesahuje slíbená míra zákonitou povinnost obvěňovací, nepotřebuje k platnosti zřízení notářského spisu.
(Rozh. ze dne 1. června 1929, Rv II 784/28)
Žalovaná slíbila dáti své dceři Ludmile věnem 1 000 Kč, jakož i postoupiti jí věnem svou ideelní polovici dvou pozemků. Žalobě pozůstalosti po dceři Ludmile proti žalované o zaplacení 1 000 Kč a o postoupení věnem slíbených ideelních polovic dvou pozemků bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Při rozboru dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. vycházeti jest ze skutkového zjištění, že žalovaná učinila své dceři Ludmile slib, že jí zřídí věno, jak uvedeno v žalobním žádání, že Ludmila slib ten přijala a že žalovaná pak skutečně role »Díl u dvora« a louku »Perutina« Ludmile a jejímu manželi odevzdala do držby a užívání. Dovolání napadá toto zjištění dovolacím důvodem § 503 čís. 3 c. ř. s., namítajíc, že o slibu matky dceři nebylo v žalobě ani řeči a důvody rozsudku prvého soudu uvádějí mimo to: »že šlo o slib učiněný budoucímu zeti matkou nevěstinou«. Leč výtka je bezdůvodná. Žalobkyně tvrdila v žalobě, »že žalovaná nedodržela smlouvu o věno své dceři Ludmile«, »smlouva o věno pro Ludmilu se uskutečnila takto« a dále »s tímto ujednáním v celém rozsahu projevila úplný a bezvýhradný souhlas jak žalovaná, tak i její dcera Ludmila a její manžel«. Prvý soud výslovně praví: »na základě přísežné výpovědi slyšených svědků ... nabyl soud přesvědčení, že žalovaná své dceři Ludmile skutečně učinila slib v žalobě tvrzený a že Ludmila i před sňatkem i jako už provdaná slib tento přijala«. Ovšem důvody rozsudku prvého soudu obsahují ke konci k odůvodnění názoru, že nebylo třeba v souzeném případě zřizovati notářský spis dovoláním vytýkanou stať »že takový jednoduchý slib učiněný budoucímu zeti matkou nevěstinou, že mu dá určité věno, nemůže býti považován za smlouvu manželskou«. Leč tím nebylo nic změněno na skutkovém zjištění, které, jak již uvedeno, učinil prvý soud na základě svědeckých výpovědí. Převzal-li tudíž odvolací soud toto skutkové zjištění prvého soudu, neocitl se tím v rozporu se spisy, jak se žalovaná mylně domnívá. Vychází-li se z uvedeného skutkového zjištění, jímž je dovolací soud vázán, neobstojí ani výtka nesprávného právního posouzení věci, kterou neprovádí ostatně dovolatelka ani po zákonu, budujíc ji na jiném skutkovém podkladě. Podle názoru nejvyššího soudu není slib věna učiněný rodiči dceři a jí přijatý smlouvou svatební ve smyslu § 1217 obč. zák. a proto potud, pokud nepřesahuje slíbená míra zákonitou povinnost obvěňovací, nepotřebuje k platnosti zřízení notářského spisu (viz judikát. víd. Nejv. s. čís. 239).

Citace:

č. 9012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 776-777.