Čís. 8633.

Ochrana nájemců.
Ustanovení § 1 (2) čís. 9 zák. o povinnosti pronajímatele opatřiti dostatečný náhradní byt platí jen pro povolení výpovědi pro užitečnější stavbu, neplatí však při výpovědi z důvodu, že pronajaté stavení musí býti z nařízení stavebního úřadu zbořeno. S hlediska § 3 zák. nezáleží na tom, zda příslušný úřad vydal příkaz ke zboření stavení z úřadu či na žádost vlastníka.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1929, Rv I 1931/28.)
Co do předchozího děje poukazuje se na čís. sb. 6365. Ve sporu šlo dále o to, by žalovaný Josef K. (jeho pozůstalost) byl uznán povinným nahraditi žalobcům škodu za dobu od 21. dubna 1925 do 31. prosince 1926, t. j. za 615 dní po 40 Kč, celkem 24 600 Kč. Žalovaný uznal zažalovanou pohledávku co do 1510 Kč, t. j. 10 Kč denně za dobu od 21. dubna do 14. října 1925 a namítl započtením vzájemné pohledávky na útratách sporu a exekuce. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok po právu jen co do uznané části a uznav po právu též pohledávky namítané zapocením, zamítl žalobu. Odvolací soud k odvolání žalobců napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Není nesprávným právním posouzením, jak žalující míní, když soud má za to, že žalujícím přísluší náhrada ušlého zisku jen za dobu od 21. dubna do 14. října 1928, naopak sluší toto mínění sdíleti. Předpoklad, ze kterého při tom prvý soud vycházel, že žalovaná strana by do 14. října 1925 byla docílila soudního vyklizení žalující strany, jest správným. An v den svémocného zboření kůlen byl již rozkaz magistrátu, aby kůlny byly zbořeny, právoplatným, měla žalovaná strana důvod domáhati se podle § 3 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. buď zrušení nájmu bez výpovědi nebo svolení k výpovědi. Se zřetelem na nejvýš jednoduchý skutkový podklad a na to, že žalovaná strana o důvodu podle § 3 měla důkaz po ruce, takže jeho provedení nemohlo působiti průtahy, právem nutno souditi, že řízení, ať již o žalobě na zrušení nájmu nebo o svolení k výpovědi by bylo provedeno tak, že do 14. října 1925 žalující měli místnosti najaté vykliditi. To platí i pro eventuelní spor o zrušení nájmu proto, že žalované straně bylo možno řízení urychliti vyloučení — Čís. 8633 —
60
dovolání tím, že by předmět sporu ocenila nejvýš na 2 000 Kč, k čemuž podle ustanovení zákonného byla oprávněnou. Mylným jest mínění žalující strany, že byla by mohla dosíci odkladu výkonu exekuce na tři čtvrti roku, ježto odklad ten při zrušení nájmu z důvodu § 3 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 a zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. nebyl podle ustanovení § 3 čís. 3 zákona z 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n. připuštěn. Nelze sdíleti ani právní názor odvolatelů, že by byl soud nepovolil zboření kůlen a nesvolil k výpovědi. Rozhodnouti o potřebě a o nutnosti zbořiti kůlny není povolán soud, nýbrž magistrát města Prahy jako úřad stavební; soudu nepřísluší rozhodnutí, které by překáželo provésti právoplatné rozhodnutí magistrátu o zboření.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací rozsudek řeší jen otázku, zda by žalovaná strana byla mohla žalobce soudně donutiti k vyklizení najatých místností do 15. října 1925 podle § 3 zák. o ochraně náj., což se ovšem mohlo státi buď zrušením nájmu bez výpovědi (žalobou) anebo výpovědí se svolením soudu (v řízení nesporném). Ani v tom ani v onom případě však nebylo třeba, by žalobce žalovaným opatřil dostatečný byt náhradní, jak dovolání míní, majíc zřejmě na mysli ustanovení § 1 (2) čís. 9 zákona o ochr. náj. Ustanovení to platí jen pro povolení výpovědí pro užitečnější stavbu, ale neplatí při výpovědi, musí-li se pronajaté stavení, jak praví § 3 (2) cit. zák. — z nařízení stavebního úřadu zbořiti. To plyne z jasného doslovu § 3, jenž stanoví samostatný důvod k výpovědi a o povinnosti opatřiti nájemníkovi náhradní byt se nezmiňuje ani výslovně ani poukazem k některému z důležitých výpovědních důvodů uvedených v § 1 (2), jehož by bylo použiti obdobně. Plyne to také z povahy věci. Jde-li jen o stavbu užitečnější, lze na pronajímateli žádati, by, hodlaje provésti stavbu k svému prospěchu, netěžil z bytové nouze nájemníka a proto nájemníkovi opatřil byt. Musí-li však pronajímatel pronajaté stavení z nařízení stavebního úřadu znovu stavěti nebo zbořiti, není tu prospěchu, pro který by bylo lze na něm spravedlivě žádati, by nájemníku opatřil byt, a mimo to nebude mnohdy ani lze sečkati s vyklizením stavení, nařízeným snad z důvodů bezpečnostních, až se pro nájemníky najde náhradní byt. Pravdu má dovolání v tom, že § 3 lze použíti jen tehdy, když majitel domu je z úředního příkazu nucen ve veřejném zájmu dům zbořiti, ale nezbytný veřejný zájem není vyloučen již proto, že majitel k příkazu dal podnět vlastní žádostí. Nezáleží na tom, zda příslušný úřad vydá příkaz z úřední moci či na žádost vlastníka (sr. rozh. čís. 6221 sb. n. s.). Stačí, že příkaz ten byl pravoplatně dán, neboť tím jsou veřejný zájem a nutnost provedení příkazu dokázány. Odvolacímu rozsudku nelze vytýkati právní omyl ani při výpočtu doby, do které by žalobci byli musili byt vykliditi. Nepočítal-li při tom s možností nepravidelnosti v soudním řízení aneb s možností obmyslného protahování sporu odpůrci, nelze to pokládati za právní omyl, zejména, ano ve skutkových zjištěních — v příčině té vůbec nenapadeného — rozsudku není základu pro předpoklady v dovolání tvrzené. Rozhodnutí o pohledávkách žalovanou namítaných k súčtování nemohou žalobci dovoláním napadati, protože je nenapadali v odvolání, takže rozsudek prvého soudu v tomto směru nabyl moci práva.

Citace:

8633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 83-85.