Č. 1563.

Vyvlastnění pozemků: I. Pro řízení vyvlastňovací podle zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. a ze dne 9. dubna 1920 č, 295 sb. z. a n., lze obdobně užíti toliko §§ 22 a násl. zákona z 18. února 1878 č. 30. ř. z., nikoli též §§ 1—21. — II. Úřad rozhodující o vyvlastnění není povinen přihlížeti k tomu, aby se vyvlastnění dalo podle pořadí daného relativními poměry jednotlivých vlastníků.
(Nález ze dne 11. října 1922 č. 14248.)
Věc: Hynek a Aloisie K. v D. (adv. Dr. L. Winter z Prahy) proti ministerstvu školství a národní c světy v Praze stran vyvlastnění pozemků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 31. července 1921 č. — vyvlastnilo ministerstvo školství v dohodě s ministerstvem vnitra na základě zákonů ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. a ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n., pozemek kat. č. — v D., náležející st-lům, pro staveniště školní budovy.
Stížnost do rozhodnutí tohoto podaná uplatňuje, že nebylo šetřeno zásad §§ 3 a 11 zák. ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., jehož obdoba platí dle uvedených prve zákonů i pro vyvlastňovací řízení na jejich podkladě prováděné, ježto není známo, zda byl zjištěn rozsah potřeby, a ježto vyvlastnění zmíněného pozemku odporuje ustanovení, že vyvlastnění se má státi dle »rozhodujících skutečných poměrů«, což znamená, že přihlížeti jest k tomu, zda by potřebné staveniště nemohlo býti opatřeno vyvlastněním pozemku jiného;, jehož majiteli by tím nevznikla škoda tak nepoměrná, jako st-lům.
Nss nemohl přisvědčiti náhledu stížnosti, že pro řízení, o které jde, platí všeobecně předpisy zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., jmenovitě zásady projevované v §§ 3 a 11 cit. zák.
Jak zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., tak zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. výslovně v § 7 praví, že pro řízení vyvlastňovací platí obdoba zákona z 18. února 1878 č. 30 ř. z., a t o §§ 22 a násl., takže pro případy výše uvedených zákonů použíti možno jen ustanovení v těchto §§ obsažených a nikoli veškerých ustanovení zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. v §§ 1—21 uvedených.
Z toho důvodu tedy padá veškerá argumentace stížnosti, pokud opírá se o zásady vyslovené v §§ 3 a 11 zákona z 18. února 1878 č. 30 ř. z.
Ale i když stížnost svoji námitku, že měla býti vyšetřena relativita újmy postihující st-le se zřetelem na jiné vlastníky mající více pozemků, dovozovat chce ze všeobecné zásady § 365 o. z. o., není námitka ta důvodná. Námitkou tou jest řečeno, že mělo býti šetřeno jakéhosi pořadí, daného relativními poměry jednotlivých vlastníků. § 365 stanoví jen zásadu, že vyvlastnění jest přípustno, vyžaduje-li ho všeobecné dobro, a nezmiňuje se o tom, že by exprepriát měl nárok vyhnouti se vyvlastnění poukazem na to, že by mohl býti vyvlastněn pozemek jiný, rovněž vhodný. Zákon v případech, kde námitku toho druhu s právním účinkem chtěl připustiti, stanovil tak výslovně (srov. na př. zákony z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. a 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n.). Zákony z 3. dubna 1919 a 9. dubna 1920 neznají podobné výminky ať ve směru osobním nebo věcném, na niž by byl úřad vázán a dle níž by byl povinen postupovati. Naopak stanoví se v nich (§ 7), že se vyhrazuje státu neb zemi právo, získati vyvlastněním staveniště pro školní budovu, aniž jest toto právo nějak omezeno nebo na podmínky vázáno. Není-li tomu tak, pak námitka v tomto směru vznesená jest lichá a odpadá tím též další námitka stížnosti, vytýkající vady řízení proto, že st-lé nebyli zpraveni o posudku stavebního oddělení zkoumajícího vhodnost jejich pozemků s ohledem na pozemky jiné. Nemají-li st-lé vůbec práva na to, aby vyvlastnění dalo se cestou relativního oceňování vhodnosti pozemků, pak nemají také práva stěžovati si na to, že o posudku onom nebyli slyšeni.
Bylo proto nutno stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 8854. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 495-496.