Čís. 8643.

Zamítl-li soud prvé stolice námitku nepřípustnosti pořadu práva, vyhověl však námitce věcné nepříslušnosti soudu a odmítl žalobu, rekursní soud pak vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva, neobírav — Čís. 8643 —
81
se s námitkou nepříslušnosti soudu, jest žalobcův dovolací rekurs do rozhodnutí o námitce nepřípustnosti pořadu práva přípustným.
Pensijní pojištění (zákon ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. na rok 1907).
Zaměstnanec nemůže se na zaměstnavateli domáhati pořadem práva určení, že byl k němu v poměru služebním, podléhajícím pensijnímu pojištění ve smyslu zákona o pensijním pojištění a že tudíž podléhal povinnosti pojistné s povinností zaměstnavatele přihlásiti ho k pensijnímu pojištění a že mu zaměstnavatel ručí za veškeré škodné následky z opomenutí včasné a řádné přihlášky k pensijnímu pojištění.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1929, R I 1037/28.)
Žalobce domáhal se proti žalované firmě zjištění, 1. že byl od 1. prosince 1918 do 31. listopadu 1924 k žalované jako své zaměstnavatelce v poměru služebním, podléhajícím pensijnímu pojištění ve smyslu zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, 2. že tudíž podléhal povinnosti pojistné s povinností žalované strany přihlásiti jej k pensijnímu pojištění s platem přesahujícím 9 000 Kč ročně v 16. třídě pojištěnců a 3. že žalovaná strana ručí mu za veškeré škodné následky z opomenutí včasné a řádné přihlášky k pensijnímu pojištění. Žalovaná vznesla námitky nepřípustnosti pořadu práva a věcné nepříslušnosti soudu. Prvý soud onu námitku zamítl, této však vyhověl a odmítl žalobu. Soud druhé stolice vyhovuje rekursu žalované odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva a odkázal žalobcův rekurs na toto rozhodnutí, odůvodniv to tím, že se jeho rozhodnutím o námitce nepřípustnosti pořadu práva stal rekurs žalobcův do rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti bezpředmětným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobce napadá usnesení rekursního soudu, pokud jím jeho rekurs proti zamítnutí žaloby pro věcnou nepříslušnost byl zamítnut, dále pokud bylo vyhověno rekursu strany žalované a žalobce byl uznán povinným k náhradě útrat rekursu. Ježto žalobce dovolací rekurs ve příčině útrat neprovádí a do výše útrat si nestěžuje, jest míti za to, že napadá výrok o útratách jen pro případ, že bude jeho dovolacímu rekursu vyhověno, a není tedy příčiny, by tento rekurs, pokud čelí proti výroku o útratách, byl podle § 528 c. ř. s. odmítnut zvláštním usnesením jako nepřípustný, poněvadž dojde vyřízení rozhodnutím ve věcí. Jinak bylo především uvážiti, nemá-li býti dovolací rekurs odmítnut ve věci jako nepřípustný, any oba nižší soudy žalobu odmítly, každý ovšem z jiného důvodu, a ano by se tudíž mohlo tvrditi, že tu jsou souhlasná rozhodnutí. Podle názoru dovolacího soudu není ani ve směru právě naznačeném předpokladů pro odmítnutí dovolacího rekursu podle § 528 c. ř. s., ježto ve — Čís. 8643 —
82
sporu šlo o rozhodnutí o dvou samostatných prostředcích obranných, které nebylo souhlasné. Prvý soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva a vyhověl námitce nepříslušnosti soudu, kdežto rekursní soud oné námitce vyhověl, čímž rozhodování o námitce věcné nepříslušnosti odpadlo, stavší se odmítnutím žaloby pro nepřípustnost pořadu práva bezpředmětným. Je tedy při posuzování otázky tuto řešené směrodatným jen rozhodnutí o námitce nepřípustnosti pořadu práva, které nebylo souhlasné. Mimo to bylo odmítnutí žaloby v obou případech jen důsledkem rozhodnutí o příslušných sporu překážejících obranách. Je tedy dovolací rekurs ve věci přípustný. Oprávněný však není.
Žalobce domáhá se určovací žalobou v podstatě těchto zjištění: 1. že byl od 1. prosince 1918 do 31. listopadu 1924 k žalované jako své zaměstnavatelce v poměru služebním, podléhajícím pensijnímu pojištění ve smyslu zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, 2. že tudíž podléhal povinnosti pojistné s povinností žalované strany přihlásiti jej k pensijnímu pojištění s platem přesahujícím 9 000 Kč ročně v 16. třídě pojištěnců a 3. že žalovaná strana ručí mu za veškeré škodné následky z opomenutí včasné a řádné přihlášky k pensijnímu pojištění. Návrh čís. 1 a 2 opírá se výhradně o předpisy zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907 o pensijním pojištění zřízenců ve službách soukromých v doslovu cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák., pokud se týče zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. vydané v oboru práva veřejného, neboť pojištění těchto zřízenců patří k veřejným věcem, tvoříc součást státní sociální péče. Samostatné rozhodování o oněch otázkách (čís. 1 a 2), jež jsou povahy veřejnoprávní, přísluší úřadům správním (§ 74 a násl., § 77 a) uved. zák.). Soudy jsou sice oprávněny, by, rozhodujíce o nárocích soukromoprávních, řešily také předurčující otázky veřejnoprávní, aniž by vyčkávaly rozhodnutí o nich příslušnými úřady správními, to se však může státi jen v důvodech rozsudků rozhodujících o nároku soukromoprávním jako věci hlavní nikoli v nálezu rozsudkovém, neboť soudům je z pravidla přikázána pravomoc k rozhodování jen v právních rozepřích o nárocích soukromoprávních (§ 1 j. n.). Než, i kdyby soudy byly jinak oprávněny při výkonu pravomoci ve věcech soukromoprávních řešiti také předurčující otázku spadající do oboru práva veřejného (správního), mohou býti v této činnosti omezeny výslovným předpisem zákonným a v tomto směru stanoví § 77 a) cís. nař. čís. 138 ř. zák. z roku 1914, pokud se týče zákona čís. 89/20 sb. z. a n. výslovně, že soudy jsou vázány právoplatnými rozhodnutími, jež správní úřady vydaly v mezích své příslušnosti (Hora I. str. 46, 105). Jak z těchto úvah vyplývá, nepatřily návrhy čís. 1 a 2 na pořad práva vůbec, poněvadž nemohly býti předmětem soudního rozhodnutí v nálezu rozsudkovém, což platí v souzeném případě tím více, ana výměrem zemské úřadovny 1. všeobecného pensijního ústavu v Praze ze dne 14. února 1925, čís. členské 14 297 úřadovna žalobce prohlásila po dobu jeho zaměstnání u žalované firmy do 29. listopadu 1924 za nepovinna pojištěním a výměr ten nabyl moci právní. Odmítl-li tudíž rekursní soud žalobu ohledně návrhů čís. 1 a 2 pro nepřípustnost pořadu práva, vyhovuje to zákonu. Žalobce spojil ovšem s návrhy čís. 1 a 2 návrh čís. 3, který spadá do oboru práva soukromého, avšak podle toho, jak žalobce celý návrh žalobní upravil, není předmět určovacího návrhu čís. 3 ve sporu věcí hlavní, ba ani věcí s předmětem návrhů čís. 1 a 2 souřadnou, nýbrž z něho odvozenou, takže rozhodnutí o něm závisí na rozhodnutí o návrzích čís. 1 a 2. Byla-li tudíž žaloba ve příčině těchto návrhů odmítnuta, stíhá tento osud také návrh čís. 3. Když tomu tak, není třeba zabývati se otázkou, zda určovací návrh čís. 3 vyhovuje náležitostem § 228 c. ř. s., k čemuž by jinak bylo přihlíženo z úřední povinnosti. Tím je vyřízen dovolací rekurs, pokud čelí proti rozhodnutí soudu rekursního, jímž byla žaloba pro nepřípustnost pořadu práva odmítnuta. Tímto odmítnutím stala se námitka věcné nepříslušnosti bezpředmětnou, rekursní soud neměl příčiny se jí věcně zabývati a napadá-li žalobce usnesení soudu rekursního také proto, že prý jeho rekurs do zamítnutí žaloby pro věcnou nepříslušnost byl zamítnut, činí tak v rozporu se spisy, ježto rekursní soud výrok takový vůbec neučinil. Dovolací rekurs, pokud není bezpředmětný, je bezdůvodný a proto neměl úspěchu.

Citace:

8643. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 104-107.