Čís. 8911.

K vydobytí nároku na náhradu útrat, přisouzených po zahájení úpadku proti úpadci, nelze povoliti exekuci proti úpadkové podstatě.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1929, R I 259/29.) Návrhu vymáhající věřitelky proti úpadkové podstatě na povolení exekuce na movitosti k vydobytí útratové pohledávky soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé vymáhají mobilární exekucí na úpadkové podstatě zaplacení útrat dovolacího řízení 275 Kč, které jim byly přisouzeny rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 16. června 1928. K placení nebyla odsouzena úpadková podstata, nýbrž úpadce, jenž se dovolal z rozsudku odvolacího soudu již dne 8. září 1927, kdežto úpadkové řízení bylo zahájeno teprve dne 2. ledna 1928, když spisy rozepře byly již předloženy nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Ani stěžovatelé ani správce úpadkové podstaty nenavrhli přerušení sporu podle § 7 konk. ř., spor nebyl ani z úřadu přerušen, správce úpadkové podstaty do něho nevstoupil. Naopak vymáhající věřitel sám v dovolacím rekursu uvádí, že správce podstaty pohledávku jeho popřel s poukazem na to, že dovolací řízení není skončeno. Zamítnutí exekučního návrhu rekursním soudem jest vylíčeným stavem věci a zákonem ospravedlněno. Jak bylo vysloveno a podrobně odůvodněno v plenárním rozhodnutí ze dne 11. října 1927 čís. 7392 sb. n. s., není soudní výrok o útratách sporu povahy deklaratorní, nýbrž konstitutivní. Nárok na zaplacení útrat vzniká teprve přisouzením. Vymáhaný nárok stěžovatelů vznikl teprve rozhodnutím nejvyššího soudu již po zahájení úpadkového řízení, nenáleží proto k oněm pohledávkám za úpadcem, které podle §§ 1 (2) a 54 (1) konk. ř. mají býti zaplaceny z úpadkové podstaty. Není však ani pohledávkou za podstatou podle § 46 konk. ř. Prohlášením úpadku odnímá se volnému nakládání úpadcovu veškeré jmění podrobené exekuci, které mu v oné době náleží nebo kterého nabude za úpadku (§ 1 (1) konk. ř.), a tuto úpadkovou podstatu určenou ku společnému uspokojení věřitelů, kterým příslušely při prohlášení úpadku majetkové právní nároky proti úpadci, zastupuje výhradně správce úpadkové podstaty. Spory, jichž účelem jest uplatniti neb zajistiti nároky na jmění náležející do úpadkové podstaty, nemohou býti po prohlášení úpadku proti úpadci ani zahájeny ani dále vedeny (§ 6 konk. ř.). Spory již zahájené se k vůli vstupu správce úpadkové podstaty přerušují (§ 7 konk. ř.). Avšak úpadce neztrácí procesní způsobilosti, podle §§ 6 (3) a 8 (3) konk. ř. může i po prohlášení úpadku býti sám stranou ve sporu, útraty jeho vlastních sporů nedotýkají se však úpadkové podstaty a mohou býti exekučně vymáhány jen na úpadci. U exekučních titulů vydaných za úpadku nutno proto rozeznávati podle toho, zda byly vydány proti úpadkové podstatě, zastoupené jejím správcem, či proti úpadci samému. Exekuci proti úpadkové podstatě lze podle §§ 7 a 9 ex. ř. povoliti jenom podle oněch, ve kterých jest úpadková podstata označena za povinnou stranu. Poněvadž rozsudek nejvyššího soudu, na jehož základě stěžovatelé vedou exekuci, nezní proti úpadkové podstatě, nýbrž proti úpadci, není proti úpadkové podstatě exekučním titulem, a nemohla býti navrhovaná exekuce povolena. Stěžovatelé mohli si vymoci přísudek útrat proti úpadkové podstatě návrhem na přerušení sporu a opětným jeho zahájením proti správci úpadkové podstaty, an při zkušebním roku jejich nárok neuznal. Zanedbavše tuto opatrnost, musí sami nésti nepříznivé následky.

Citace:

č. 8760. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 327-328.