Čís. 8990

Společník, přidruživší se podle § 42 (5) zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák., jako vedlejší intervenient ke sporu společností s r. o., nemusí zvláště osvědčovati právní zájem na vítězství společnosti s r. о., k níž se přidružil. Vedlejší intervence společníkova jest tu intervencí ve smyslu § 20 c. ř. s. Má postavení nerozlučného společníka ve sporu a nelze proto vydati rozsudek pro uznání, neuznal-li i on žalobní nárok, a jest oprávněn podati opravné prostředky, třebas se jich hlavní strana vzdala.
Nutným předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání jest návrh žalobce na vydání tohoto rozsudku.
(Rozh. ze dne 24. května 1929, R II 161/29)
V řízení o žalobě proti společnosti s r. o. o zmatečnost usnesení valné hromady přistoupil k žalované jako vedlejší intervenient společník Leopold K. Ana žalovaná společnost uznala žalobní nárok, vynesl procesní soud prvé stolice rozsudek pro uznání, jímž vyhověl žalobě. K odvolání vedlejšího intervenienta odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Vzhledem k § 42 (5) zák. o společnostech s r. o. příslušelo společníku Leopoldu K-ovi podle § 20 c. ř. s. postavení nedílného společníka v rozepři ve smyslu § 14 c. ř. s. a jest úplně bez významu, z jakého zájmu se ke sporu přidružil. Byl tedy nejen stranou a měl veškerá její práva a povinnosti, nýbrž nemohly disposiční úkony žalované strany bez jeho výslovného souhlasu býti podkladem rozhodnutí tohoto sporu. Tím padá též názor žalobců, že vedlejší intervenient Leopold K. nebyl vedle žalované strany rovnoprávným činitelem, nýbrž jen její součástí. Otázka, které procesní úkony jednoho ze společníků jsou pro ně příznivější, týká se jen skutkového přednesu a návrhů, sloužících k obraně a nepřichází tudíž v tomto případě vůbec v úvahu. An Leopold K. výslovně nesouhlasil s uznáním žalované společnosti, nemohl první soud na základě tohoto uznání vydati rozsudek, nehledíc ani k tomu, že žalující strana podle obsahu spisů neučinila návrh potřebný podle § 395 c. ř. s. Soud měl přes toto uznání, k němuž by po případě mohl podle § 272 c. ř. s. přihlížeti při celkovém posouzení právní věci, jednati o přednesech a návrzích stran a teprve na základě tohoto jednání rozhodnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Leopoldu K-ovi jako společníku žalované společnosti příslušelo podle § 42 (5) zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. právo, by se ve sporu o zmatečnost usnesení valné hromady přidružil k té neb oné straně jako vedlejší intervenient. Nebylo třeba, by ještě zvláště osvědčoval právní zájem na vítězství žalované společnosti, k níž se přidružil, poněvadž existence právního zájmu jest tu stanovena již zákonem, který přiznává společníku právo k vedlejší intervenci (§ 17 druhý odstavec c. ř. s. a § 42 pátý odstavec zák. čís. 58/1906; srov. Hora, Československé civilní právo procesní II. str. 26). Vedlejší intervence společníka ve sporech tohoto druhu není jen intervencí pravidelnou, jednoduchou, nýbrž výjimečnou ve smyslu § 20 c. ř. s., neboť právní moc rozsudku proti žalované společnosti, k níž se společník přidružil, postihne již po zákonu i jeho a musil by si zejména dáti líbiti důsledky rozsudkem vyslovené neplatnosti usnesení valné hromady, kdyby hlavní strana ve sporu podlehla (§ 42 odstavec šestý zák. čís. 58/1906). Takovýto vedlejší intervenient zůstává sice i nadále vedlejším intervenientem, není stranou, avšak má postavení nerozlučného společníka v rozepři (§ 20 a 14 c. ř. s.). Nejsa stranou, nesmí předsevzíti úkony, které by byly straně na újmu (§ 17 c. ř. s.), zejména úkony disposiční, vztahující se na sporný nárok. Jinaké úkony tohoto vedlejšího intervenienta nejsou však závislé na vůli strany. Odporují-li tedy úkonům hlavní strany, je to tak, jako kdyby si odporovaly procesní úkony nerozlučných společníků v rozepři. Disposiční úkony s předmětem sporu mohou býti s účinkem předsevzaty jen všemi nerozlučnými společníky v rozepři společně a není přípustno, by byl vydán rozsudek pro uznání jen na základě uznání některého z nich, nýbrž může se tak státi jen, když žalobní nárok uznali všichni skutečně činní а k jednání se dostavivší nerozluční společníci, zejména i vedlejší intervenient, vybavený právy takového společníka. Pokud jde o opravné prostředky, může i těch použíti vedlejší intervenient, mající postavení nerozlučného společníka, zcela samostatně, to i tehdy, když se hlavní strana opravných prostředků vzdala. Jestliže tedy Leopold K., proti jehož přistoupení k žalované jako vedlejšího intervenienta nebylo při roku dne 23. října 1928 námitek a s nímž jako s vedlejším intervenientem obě strany projednávaly, při tomto roku žalobní nárok neuznal, ba výslovně svým zástupcem prohlásil, že nesouhlasí s uznáním žalobního nároku žalovanou společností, nemohl býti vydán rozsudek pro zmeškání. Vadila však tomu ještě další překážka, nedostatek návrhu žalobců, který podle § 395 c. ř. s. jest nutným předpokladem vydání rozsudku pro uznání (viz Ott: Soustavný úvod ve studium nov. ř. soud. II. str. 227, Hora II. str. 395). Původní žalobní návrh nestačil. Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce.

Citace:

č. 8990. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 740-742.