Čís. 8673.

Žalobu konfesorní (uznávací) podle § 523 obč. zák. při služebnosti pozemkové lze podati nejen proti vlastníku služebného pozemku, nýbrž proti každému, kdo právo služebnosti ruší neb omezuje, a to vedle žaloby posesorní. Žaloba jen určovací přísluší za podmínek § 228 c. ř. s. oprávněnému jen proti vlastníku služebného pozemku, neruší-li služebnost, nýbrž ji jen neuznává.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1929, Rv I 976/28.)
Žalobci, vlastníci domu č. p. 41, domáhali se proti žalovaným, vlastníkům domu č. p. 42, by bylo uznáno právem, že žalobcům jako vlastníkům domu č. p. 41 přísluší právo vozové cesty ze stavení č. p. 41 kolem stavení č. p. 42 po prostoře mezi těmito staveními a že žalovaní jsou povinni zdržeti se rušení služebnosti žalobců. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání nelze upříti oprávnění. Pokud jde o rušení práva služebnosti jízdy žalobců po pozemku čís. kat. 81/9 v místě mezi hnojištěm žalovaných a silničním příkopem, rozšiřováním tohoto hnojiště žalovanými, jest odůvodněna výtka nesprávného posouzení věci po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) a v důsledku toho i výtka kusosti odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). Odvolací soud se mylně domnívá, že při žalobě o pozemkovou služebnost podle § 523 obč. zák. (žalobě konfesorní), nemůže býti nikdo jiný žalovanou stranou, než vlastník služebního pozemku, a že, poněvadž služebným pozemkem jest pozemek čís. kat. 81/9, jenž nepatří žalovaným, nýbrž obci R., jest žaloba již z tohoto důvodu neopodstatněná a bylo ji zamítnouti. § 523 obč. zák. mluví ovšem jen o vlastníku služebného pozemku jako o žalovaném, poněvadž jest to případ nejčastější; není to však případ jediný. Žalovaným může býti nejen vlastník služebného pozemku, jenž neuznává služebnost, nýbrž každý, kdo ruší právo služebnosti; při žalobě na ochranu služebnosti proti rušebnímu činu, nemusí to býti právě vlastník věci služebné. Domáhá-li se ovšem žalobce, jenž vydržel služebnost, knihovního vkladu služebnosti, musí žalovati knihovního vlastníka věci služebné, což v souzeném případě nedopadá. Není proto správným názor odvolacího soudu, že žalovaní nejsou pasivně ke sporu oprávněni. Rušili-li žalovaní výkon služebnosti žalobců, omezujíce jej nad potřebnou míru, jsou právem žalováni, ana žaloba nemusí čeliti jen k tomu, by bylo uznáno právo služebnosti nebo by do pozemkové knihy bylo zapsáno, nýbrž může čeliti i k tomu, by bylo zapovězeno další rušení žalovanými, by byly odstraněny překážky, příčící se právu služebnosti, a by škoda byla nahrazena. To vyplývá z věcné povahy práva služebnosti, jež působí proti všem osobám třetím, nikoli jen proti určitému zavázanému. Právní názor odvolacího soudu, že, rušena-li služebnost třetí osobou rozdílnou od vlastníka služebního pozemku, přísluší oprávněnému proti rušiteli jen žaloba z rušené držby po dobu třiceti dnů ode dne rušebního činu, není správný. Vedle žaloby posesorní přísluší mu i žaloba petitorní, konfesorní podle § 523 obč. zák. i proti pouhému rušiteli. Žaloba určovací přísluší oprávněnému jen proti vlastníku služebního pozemku, neruší-li služebnost, nýbrž ji jen neuznává (§ 523 c. ř. s.), jsou-li zde ovšem podmínky § 228 c. ř. s. V tom směru posoudil odvolací soud věc po právní stránce mylně. Poněvadž žalobci v žalobě tvrdí, že vydražili služebnost držením čtyřicetiletým a že žalovaní ruší takto nabyté právo služebnosti jeho obmezováním, rozšiřujíce své hnojiště a zužujíce tím prostoru pro výkon služebnosti, je zjevno, že jde o žalobu konfesorní proti rušitelům služebnosti, třebaže nejsou vlastníky služebného pozemku, a že žalovaní jsou pasivně ke sporu oprávněni.

Citace:

č. 9020. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 791-793.