Čís. 8800.

Řízení je vadným, neprovedl-li soud prvé stolice v doplňovacím řízení přímo znovu důkaz výslechem stran, dav jen přečísti zápis protokolu — Čís. 8800 —
374
o tomto důkazu již dříve provedeném, a vydal pak usnesení, že má býti jedna ze stran slyšena přísežně. Lhostejno, že byla opomenuta v tom směru výtka podle § 196 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 16. března 1929, Rv 1 1546/28.)
Smírem v rozvodovém řízení zavázal se manžel zaplatiti manželce 10 000 Kč. Na základě tohoto smíru byla manželce proti manželi povolena exekuce k vydobytí 10 000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, vznesl žalobce proti exekuci námitky, že se strany později shodly obnoviti manželské spolužití a ohlásiti to soudu a že dále ujednaly, že se vzájemné majetkové poměry stran upravují tak, že má zůstati při dřívějším stavu, který byl před smírem ze dne 11. července 1925 a že se majetkoprávní ustanovení soudního smíru zrušují. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a odkázai věc na soud prvé stolice s příkazem, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. Vytýká kusost odvolacího řízení především proto, že nebyly provedeny důkazy svědky E. K-ovou a speditérem K-em o tom, že žalovaná po 11. červenci 1925 neobnovila manželské společenství se žalobcem a bydlela ve zvláštním pokojíku v prvním patře, dále důkaz svědkem Dr. T-em a trestními spisy, týkajícími se odsouzení žalobce pro těžké ublížení na těle, jimiž se snažila prokázati žalobcovu nevěrohodnost. Odvolací soud uvádí k téže výtce již v odvolání uplatněné, že tyto důkazy byly prý nabídnuty zřejmě v úmyslu protáhnouti spor, a míní, že jejich odmítnutí bylo odůvodněno již ustanovením § 179 c. ř. s. a kromě toho i podle § 272 c. ř. s. Názor odvolacího soudu nelze sdíleti. Správné jest sice, že ony důkazy byly nabídnuty, když se již soud prvé stolice na tom byl usnesl, že má býti ve sporu jako strana přísežně slyšen žalobce, mylné jest však z toho usuzovati na úmysl protahovati spor a mnohem bližší jest úsudek, že důkazy tyto byly nabídnuty právě z toho důvodu, že usnesen byl přísežný výslech žalobce za tím účelem, by výslech tento byl odvrácen. Při tom jest uvésti, že dřívější soudce první stolice, jak z prvního jeho rozsudku vyplývá, nepokládal důkazy provedené svědky Bohumilem L-em, Annou S-ovou, Annou M-ovou a Františkem K-em, dále důkaz slyšením stran za dosti průkazné, by vyvrátily procesní tvrzení a seznání žalované jako strany, že však nápotomní procesní soudce první stolice, který v tomto sporu jednal v doplňovacím řízení, žádný z těchto důkazů přímo neopakoval, nýbrž podle § 412 c. ř. s. dal přečísti zápisy o svědeckých důkazech, neprovedl přímo znovu ani důkaz výslechem stran, dav rovněž přečísti jen zápis protokolu o tomto důkazu již dříve provedeném a na základě důkazů takto provedených vydal pak usnesení, že má býti jako strana přísežně slyšen žalobce. Postup tento příčí se zákonu, neboť v § 375 с. ř. s. předepsáno, že výslech stran má se státi zpravidla před soudem rozhodovacím a že provádění tohoto důkazu před soudem dožádaným jest přípustné jen za podmínek tam blíže vytčených, a v § 377 c. ř. s. stanoveno, že, kdyby výsledek nepřísežného dotazování nedostačoval k přesvědčení soudu, může nařízen býti přísežný výslech té neb oné strany. Z toho plyne, že zákon zejména při tomto důkazu klade zvláštní důraz na to, by byla zachována zásada ústnosti a bezprostřednosti řízení, předpis tento jest rázu velícího a ani opomenutí výtky podle § 196 c. ř. s. nemůže shladiti porušení oněch zásad. Jestliže tedy žalovaná teprve po usnesení na přísežný výslech žalobce vedla ony další důkazy, by takto vyvrátila okolnost, o níž přísežný výslech měl býti proveden a by přísežný výslech ten odvrátila, nelze v tom spatřovati úmysl protahovati spor. Postup prvého soudu jest vadný nejen pokud jde o důkaz výslechem stran, nýbrž i v tom, že se prvý soudce spokojil i ve příčině dřívějších důkazů bezprostředně před procesním soudem provedených pouhým přečtením příslušného zápisu v jednacím protokolu, ač bylo již vzhledem k tomu, že předchozí soudce důkazy tyto podle svého bezprostředního názoru jinak hodnotil, s hlediska zásady bezprostřednosti řízení nutno, by si opakováním důkazů těch a po případě i jiných důkazů zjednal stejně spolehlivý základ pro správné jejich hodnocení. Žalovaná v odvolání proti tomuto postupu brojila, poukazujíc k tomu, že výsledky průvodního řízení, které ovšem prováděl jiný soudce, poukazovaly jasně k tomu, že mělo býti uznáno na přísežný výslech žalované. Okolnost, kterou se žalovaná oněmi důkazními návrhy prokázati snažila, jest pro rozhodnutí závažná a souvisí i s další pro rozhodnutí závažnou okolností, zda žalovaná učinila následkem tvrzeného opětného manželského spojení se žalobcem úmluvu, že co do majetkových poměrů má zůstati při dřívějším stavu, ve příčině kteréžto okolnosti byl rozsudek prvého soudu také již v odvolání napaden. Ježto tedy odvolací soud přes příslušné v odvolání uplatněné výtky prostě převzal skutkový stav prvním soudem na základě vadného řízení zjištěný a jej za základ svému rozhodnutí položil a rovněž pominul důkazní návrhy žalovanou o rozhodných okolnostech nabízené, jest i jeho řízení vadné a dovolací důvod podle § 503 čís. 2 c. ř. s. z této příčiny uplatněný opodstatněn. Z tohoto důvodu bylo vyhověti dovolání, zrušiti rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého, stižené uvedenými vadami, a usnésti se, jak uvedeno, při čemž nutno podotknouti, že předpis § 377 c. ř. s., že přísežná výpověď může býti uložena o témž skutku toliko jediné ze stran, nemůže býti tomu na závadu, ježto, i když nemůže již dojiti k výslechu žalované jako strany, může nicméně nově zjednaný základ důkazní přispěti k jinakému hodnocení důkazů, zejména seznání žalobce jako strany.

Citace:

č. 1726. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 544-546.