Čís. 8897.

Ochrana nájemců.
Rozhodl-li se dosavadní nájemce opustiti najatou obchodní místnost a předati ji bezpodmínečně novému nájemci, jest to, co si dal tento od onoho napotom slíbiti jako náhradu stěhovacích nákladu, nedovolenou výhodou podle § 20 (2) zák. Lhostejno, že došlo k plnění teprve po vyklizení místnosti dosavadním nájemníkem, jen když se nový nájemník mohl nastehovati teprve po poskytnutí úplaty.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1929, Rv I 1594/28.)
V únoru 1927 najala si žalující firma v domě K-ové obchodní místnost, již bylo dosud používáno žalovanou. Při tom ujistila žalovaná firma žalující firmu, že do 30. června 1927 jí bezpodmínečně postoupí i vedlejší místnost. V písemné nájemní smlouvě mezi žalující firmou a majitelkou domu bylo ustanovení, že se majitelka domu zavazuje, jakmile bude vedlejší místnost dosavadním uživatelem vyklizena, že i ji pronajme žalující firmě. Ježto žalující firma nutně potřebovala vedlejší místnost, obrátil se její zástupce v září 1927 na majitelku domu a prohlásil, že jest žalující firma ochotna zaplatiti něco za vyklizení místnosti. V listopadu 1927 sdělila majitelka domu zástupci žalující firmy, že žalovaná firma jest ochotna místnost vykliditi, zaplatí-li jí žalující firma stěhovací výlohy. Zástupce žalující firmy prohlásil, že by zaplatil nejvýše 1500 Kč. Žalovaná firma vyklidila místnost dne 15. listopadu 1927, avšak klíč k místnosti byl odevzdán žalující firmě teprve, když její zástupce odevzdal majitelce domu šek na 1500 Kč ve prospěch žalované firmy. Žalobu o zaplacení 1500 Kč procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Ze zjištění vyplývá, že 1500 Kč bylo skutečně vyplaceno žalující firmou žalované jen k vůli odstoupení druhé místnosti, již žalobkyně nutně potřebovala, jakožto příspěvek na útraty stěhovací, začež se dřívější majitel žalované firmy zavázal k bezpodmínečnému postoupení této místnosti. Podle § 20 (2) zák. o ochr. náj. jsou zakázána veškerá právní jednání, jimiž dosavadní nájemník dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slíbiti za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím, a podle § 20 (3) může to, co bylo plněno proti ustanovení odstavce (2), býti požadováno zpět se zákonnými úroky. Podle § 30 zák. vztahují se ustanovení tohoto zákona o bytech, pokud není jinak předepsáno, i na jednotlivé části bytu a jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní nebo podnájemní smlouvy. Odvolací soud má za to, že tato ustanovení zákona o ochraně nájemců, jež mají čeliti využitkování bytové nouze k lichvě, jest vykládati přísné a že proto vše, co si dosavadní nájemník dal poskytnouti nebo slíbiti za odstoupení nájemního předmětu nebo v souvislosti s ním pod titulem stěhovacích nákladů nebo pod jakýmkoliv jiným titulem, jest zapovězeno a proto podle § 879 obč. zák. nicotné a bezúčinné. Jest proto zapovězeno i právní jednání, o něž tu jde, a může býti zaplacených 1500 k žalobkyní podle § 20 (2) zák. na ochr. náj. požadováno zpět i se zákonnými úroky, nehledíc ani k tomu, že žalovaná neprokázala stěhovací náklady ve výši 1500 Kč, ježto investice v novém bytě, náklady zavedení telefonu atd. nespadají pod pojem stěhovacích nákladů, jimiž se rozumí jen náklady převezení svršků z jednoho místa na druhé.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.), leč neprávem, neboť odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, dospěl-li k úsudku, že jde v tomto případe o úplatu podléhající § 20 (2) zákona o ochr. náj. ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. zde v úvahu přicházejícího. Není třeba řešiti v tomto sporu otázku, zdali každou smlouvu, kterou si dosavadní nájemník dává slíbiti náhradu nákladů spojených s vystěhováním, jest považovati za zapovězenou podle odst. (2) § 20 cit. zák. V souzeném případě má odvolací soud za zjištěno, že žalovaná se rozhodla opustiti najatou obchodní místnost a ji bezpodmínečně postoupiti žalobkyní. Náklady spojené s vystěhováním musí tedy žalovaná nésti sama a, dala-li si žalobkyní slíbiti náhradu těchto nákladů jde ovšem o právní jednání podle citovaného zákonného ustanovení zapovězené. Nesejde na tom, že šek na 1 500 Kč byl dovolatelce odevzdán teprve po vyklízení místnosti, neboť jest zjištěno, že se žalobkyně mohla nastěhovati teprve až po vydání šeku. Neprávem vyvozuje dovolatelka z poslední věty § 20 (3) cit. zák., upravující toliko otázku promlčení, že z tohoto ustanovení plyne, že zákon má na mysli jen úplaty poskytnuté již před vyklizením bytu, neboť tento předpis hledí pouze k pravidelnému případu, že v době zrušení nájemní smlouvy již byla úplata poskytnuta. Stalo-li se tak později, platí všeobecný předpis § 1478 obč. zák., že promlčení počíná teprve, kdy jest možno právo vykonati, tedy kdy jest možno právo žalobou uplatniti (srovnej rozh. sb. n. s. čís. 8352). Dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. není proto opodstatněn a dovolání muselo se minouti úspěchem.

Citace:

č. 8897. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 563-565.