O právní ochraně státních příslušníků v cizině.

Dr. Bohumil Kučera.

1. Právo mezinárodní právě tak jako právo vůbec slouží zájmům jednotlivcovým, pečujíc o jeho ochranu osobní a majetkovou. V tom smyslu se mluví zhusta i o právu mezinárodním jako o právu jednotlivce, pokud se týče člověka. V kulturních státech je holou nemožností, aby státní příslušník byl za hranicemi svého domovského státu pokládán za zbavena práva a právní ochrany, poněvadž v moderních právních řádech jednotlivých států pevně vězí předpoklad, že se uznává i právní osobnost, jež byla propůjčena jednotlivcům cizím právním řádem. Toto uznání právní osobnosti je produktem dlouho trvajícího vývoje a je reflexem vývoje vztahů mezi státy jako subjekty práva mezinárodního. V tomto směru bude souhlasiti s Martensem, když praví: Das Mass der Anerkennung, welche der Mensch als solcher findet, gibt überhaupt die Scala für das Entwicklungsniveau des Völkerlebens und Völkerrechts einer bestimmten Zeit ab.« 2
O uznání právní osobnosti cizinců nelze pochybovati, když přihlížíme k vnitrostátním zákonům a smlouvám, jež upravují právní postavení cizinců. Aniž bychom chtěli nutnost takového uznání odůvodňovati politickými nebol hospodářskými motivy, tolik chceme na tomto místě zdůrazniti, že positivní právo mezinárodní ukládá státům povinnost, aby cizincům, pokud je připustí na své území, přiznaly jisté minimum práv. A tu vznikají nesnáze, když jde o zodpovědění otázky, jaká práva jsou státy povinny posky- tovati cizincům. Zdálo by se, že norma práva mezinárodního, jež zavazuje státy k uznání právní osobnosti cizinců, ponechává jednotlivým státům úplnou volnost při konkrétní úpravě právního postavení cizinců. Abychom si vyjasnili skutečný stav věci, musíme přihlédnouti k hlavním kategoriím práv, jež vytvořila právní věda. Ježto pak tu jde o vyznačení rozdílů mezi právním postavením vlastních státních příslušníků a cizinců, nutno vyjíti od poměru příslušných jednotlivců k danému státu.
Státní příslušník je ke svému státu v různém vztahu a z toho plyne proň, abychom užili terminologie Jellinkovy, řada právně relevantních stavů, jež jsou základem veřejných subjektivních práv. Jellinek rozeznává stav pasivní, negativní, positivní a aktivní.
Základním poměrem státního příslušníka k jeho státu je poměr podřízenosti neboli status pasivní, představující souhrn povinností, jež právní řád ukládá státním příslušníkům ve prospěch samého státu. Obsahem těchto povinností může býti positivní plnění (naturální nebo peněžní) nebo opomenutí. Míra těchto povinností není ve všech státech stejná, poněvadž nejsou stejný úkoly a potřeby všech států. V celku lze konstatovati, že státní příslušnost jakožto specifická výslednice celého právního řádu vyplňuje život jednotlivcův nesčetnými povinnostmi, které se s právním řádem ustavičně mění. Třebaže se v nové době stále rozšiřuje obsah právní osobnosti jednotlivců, přece právě tím, že stát zasahuje čím dále tím více do hospodářských, sociálních a kulturních poměrů svých příslušníků, roste neobyčejně počet povinností těchto příslušníků. Tímto stoupáním pasivního stavu zvyšuje se panství, jež vykonává stát nad svými příslušníky. Toto panství neboli výsost státu je jednak teritoriální, jednak personální. Má tudíž tutéž povahu jako právní normy samy, jichž rozsah platnosti jest ohraničen jak územím, tak i obyvatelstvem, jež má tuzemskou státní příslušnost. 3
V moderním státě není však právní osobnost jednotlivcova vyplněna jen povinnostmi, nýbrž i právy. Státním příslušníkům přiznává totiž právní řád určitou sféru indivi- duální svobody, t. zv. negativní stav, statum libertatis. V mezích tohoto stavu může se státní příslušník pohybovati docela autonomně.
Státním příslušníkům propůjčuje právní řád i positivní nároky proti státu a souhrn těchto nároků zakládá t. zv. positivní stav, statum civitatis. Konečně se dostává státním příslušníkům politických práv, jež ve svém souhrnu tvoří t. zv. aktivní stav, statum civitatis ve smyslu aktivním. 4
Státní příslušnost jest obsahově souhrnem vzájemných povinností a práv mezi státními příslušníky a státem neboli trvalou relací mezi jednotlivci a státem. Bývá pokládána za předpoklad četných povinností a práv subjektivních. 5 Jest ale otázkou, v jakém právním poměru stojí ke státu cizinci, pokud se týče, jakých jsou v něm účastni práv.
Cizinci se dostávají vstupem na státní území pod teritoriální výsost státu pobytu, jež je do té míry výlučnou, pokud není omezena právem mezinárodním. Tato povaha teritoriální výsosti je znamenitě vystižena těmito starými právními paroemiemi: Quisquis in territorio meo est, meus subditus est, quidquid est in territorio est etiam de territorio. Bez ohledu na to, že cizinec zůstává podroben osobní, personální výsosti svého domovského státu, podléhá právnímu řádu a orgánům státu pobytu. Již ve starých dobách se cizincům říkalo subditi temporarii. Cizinci jsou poddanými státu pobytu v širšším slova smyslu a musejí jako takoví šetřiti jeho právního řádu. Všeobecně lze v této souvislosti poznamenati, že cizinci musejí dodržovati veškeré normy veřejného práva, zvláště trestní a policejní. Mohou býti podrobeni některým veřejným břemenům, na př. finančním, nikoli však vojenské službě, poněvadž cizinci nepřicházejí pod personální výsost státu pobytu. Při ukládání veřejných břemen cizincům nutno rozlišovat, zda se cizinci zdržují na státním území toliko přechodně či delší dobu neb trvale. Toto rozlišování má místo v oboru daňovém a poplatkovém, jakož i při opatřeních za účelem udržení veřejného pořádku a bezpečnosti. 6
Právní postavení cizinců ve státě pobytu se arci nevyčerpáva jen povinnostmi, jež vytvořují zmíněný již pasivní stav, nýbrž cizincům musí stát pobytu poskytnouti určitá práva, takže se stává akutní otázka, zda i při cizincích lze mluviti o negativním, positivním a aktivním stavu.
Negativní stav představuje určitou sféru individuální svobody, volní autonomie, které stát sice vykazuje hranice, ale do níž autoritativně nevsahuje. Do této sféry spadají soukromá neboli občanská práva, jichž požívání je spojeno s uznáním právní osobnosti jednotlivců, aniž by se při tom kladl vždy, důraz na státní příslušnost. Soukromá práva jsou vlastně uznáním volní autonomie, jež se uplatňuje při sledování a podporování soukromých zájmů, takže není vážného důvodu, proč by soukromá práva neměla býti stejnou měrou přiznávána jak tuzemcům, tak i cizincům. V dnešní době pronikl názor, že s uznáním právní osobnosti jednotlivců je dáno i uznání soukromých práv. 7 Tato obyčejová norma práva mezinárodního není nikterak vyvrácena tou skutečností, že vnitrostátní zákony a mezinárodní smlouvy omezují v některém směru cizí státní příslušníky. Takovýmito právními normami se prostě zdůrazňuje, že suverénní stát jest oprávněn svobodně upravovati právní postavení cizinců na svém území, pokud není omezen právem mezinárodním, zejména platnými mezinárodními smlouvami. 8 Jinak lze pozorovati, že v právních řádech kulturních států se uplatňuje tendence odstraniti právní rozdíly mezi cizinci a tuzemci. Tato tendence se projevila nejvýrazněji v oboru soukromého neboli občanského práva, a to buď za podmínky vzájemnosti, reciprocity, nebo i bez ní. Tak na př. ustanovuje čl. 11 francouzského občanského zákoníka z r. 1804 toto: »Cizinec bude požívati ve Francii těchže občanských práv (droits civils), jaká jsou nebo budou přiznána Francouzům smlouvami se státem, k němuž bude tento cizinec patřiti.« V rakouském občanském zákoníku z r. 1811, jenž byl československým právním řádem recipován, čteme v § 33 o požadavku vzájemnosti toto: »Cizinci mají vůbec stejná občanská práva a povinnosti jako tuzemci, nevyhledává-li se k používání těchto práv výslovně vlastnosti státního občana. Cizinci musí také, aby požívali stejného práva s tuzemci, v pochybných případech dokázati, že stát, k němuž náležejí, co do práva, o které se jedná, zachovává se stejně ke zdejším státním občanům jako ke svým.« Od podmínky vzájemnosti ustoupil italský občanský zákoník z r. 1865, který ve svém čl. 3 prohlašuje toto: »Cizinec je připuštěn k požívání těch občanských práv, jež jsou přiznána občanům.«
Právní postavení cizinců jest upraveno v jednotlivých státech velmi různě. Příslušná zákonodárství lze zařaditi do tří skupin, jež jsou: 1. systém diplomatické vzájemnosti; 2. systém vzájemnosti legislativní nebo vzájemnosti faktické; 3. systém právní rovnosti.
Ad 1. System diplomatické vzájemnosti spočívá v tom, že se cizincům přiznává požívání těch práv, jejichž vzájemnost je pojištěna diplomatickou smlouvou. Na půdu tohoto systému se staví francouzské právo. Je to systém příliš tvrdý, poněvadž těžce dopadá na příslušníky těch států, s nimiž nemá Francie mezinárodní smlouvy. Diplomatickou vzájemnost nelze nikterak ztotožňovati se vzájemností legislativní, vnitrostátně normativní, při níž sluší hleděti k zákonodárství toho státu, k němuž patří cizinci, o něž v konkrétním případě běží. Důvodem k přijetí systému diplomatické vzájemnosti ve Francii byla úvaha, že mezinárodními smlouvami se udržuje dokonalá uniformita v úpravě-právního postavení cizinců a že mezinárodní smlouvy jsou pevnějším právním základem, než jsou vnitrostátní právní normy. Jak jsme výše uvedli, mluví čl. 11 občan, zákoníka francouzského o požívání »občanských práv«. Je-li požívání těchto práv odvislo od sjednání příslušné diplomatické vzájemnosti, jest otázkou, jakých práv mohou býti účastni ti ci- zinci, jejichž domovský stát nesjednal s Francií potřebné smlouvy? Ve francouzské teorii a judikatuře vyvolala tato otázka řadu sporů. Jedna teorie zastávala, že čl. 11 je vykládati doslovně a že cizinci, kteří nejsou pod ochranou diplomatické vzájemnosti, nemohou požívati žádného práva. Tato nauka byla zcela odmítnuta, poněvadž by vedla k absurdním důsledkům. Větší pozornosti došla druhá teorie, jež po vzoru starého práva francouzského rozlišuje mezi právní způsobilostí podle občanského práva a mezi právní způsobilostí podle práva mezinárodního. Vystupuje tu tedy lišení mezi jus civile a jus gentium. Aubry a Rau rozhraničují práva, jež mají platiti za mezinárodní, od práv občanských takto: K právu mezinárodnímu patří právní způsobilosti a výhody, které jsou obecně pokládány různými státy za součást práva přirozeného nebo které jsou skutečně všeobecně připuštěny v různých zákonodárstvích; naproti tomu je řaditi k občanskému právu: právní způsobilosti, jež jsou vlastní právu toho neb onoho národa, jakož i práva, jež byla založena jedině ve prospěch státních příslušníků a jejichž rozšíření na jiné osoby nerozumí se samo sebou, pak způsobilosti, které jsou zvláště dílem vnitrostátního práva, na př. zákonná hypotheka, jež je neznámou v četných cizích zákonech, nebo adopce. Tento názor přijala značná část teorie i praxe. Ozvaly se však proti němu vážné námitky, jež správně vytkly subjektivnost kriteria příslušnosti jednotlivého práva k té neb oné právní oblasti. Konečně bylo k tomu poukazováno, že s hlediska positivního neobstojí lišení práv na občanská a přirozená, poněvadž individuální práva mohou míti svůj základ toliko v právní normě, nikoli však v lidské přirozenosti. V tom smyslu jsou všechna práva, jež tu máme na zřeteli, právy občanskými. Třetí teorie zastává, že cizinci nepožívají ve Francii těch práv, jež jsou výslovně odepřena cizincům. 9 Tato doktrína ovládá dnešní teorii a nebude to dlouho trvati, že ovládne i judikaturu. Odpovídá ostatně postulátu dnešního mezinárodního života, aby s cizincem nebylo nakládáno zásadně nepříznivě. Ad 2. Při vzájemnosti legislativní nebo faktické není třeba, aby vzájemnost byla zajištěna mezinárodní smlouvou. Stačí, že má svůj základ v zákoně státu, k němuž patří cizinec. Tento systém je praktikován v Československé republice, v Rakousku a jinde. Vzájemnost může býti buď formální nebo materiální. Náš právní řád stojí na stanovisky formální vzájemnosti.
Ad 3. Systém právní rovnosti, asimilace vykazuje dvě formy: a) rovnost absolutní bez omezení; b) rovnost provázenou právem odvety. Příkladem první formy je čl. 3 italského občanského zákoníka, kdežto příkladem formy druhé je na př. Německo. Systém právní rovnosti je na postupu a značí vyvrcholení tendence o zrovnoprávnění cizinců s tuzemci. Tato tendence byla živena teoreticky i prakticky. Z teoretických návrhů jest uvésti resoluci, kterou přijal ve svém oxfordském zasedání r. 1880 Institut pro právo mezinárodní a jež zní takto: »Cizinec požívá, nechť je jakékoli státní příslušnosti nebo náboženství, týchž občanských práv jako tuzemec, pokud platné zákonodárství nestanoví výslovně výjimek.« 10 Jak uvedli v debatě Arntz a West- lake, jsou tu občanskými právy všechna ta práva, jež nejsou politickými. Zásada o právní rovnosti cizinců s tuzemci došla ve většině kulturních států uznání a v neposlední řadě i v mezinárodních smlouvách, zvláště v Haagských úmluvách o soukromém právu mezinárodním. Právě tyto smlouvy vykonaly pronikavý vliv na právní postavení cizinců. Asimilace cizinců v ohledu soukromo-právním získává půdu i v Americe, jak o tom nejnověji svědčí kodifikace práva mezinárodního a soukromého práva mezinárodního v Americe. Tak na př. v Bustamantově osnově kodexu soukromého práva mezinárodního se uvádí v čl. 1 toto: »Cizinci, kteří jsou příslušníky některého ze smluvních států, požívají na území ostatních těch občanských práv, jež jsou přiznána tuzemcům. — Každý smluvní stát může zákonným předpisem odepříti požívání některého občanského práva cizincům, jejichž domovský stát nepřiznáva nyní nebo pro budoucnost téhož práva jeho příslušníkům. 11 Při úpravě právního postavení cizinců má suverénní stát volnost, pokud nestojí v cestě předpisy práva mezinárodního. V první řadě musí dbáti právní rovnosti jednotlivých států a nesmí s příslušníky určitého státu nakládati hůře než s příslušníky ostatních států. Kdyby tak činil, dopouštěl by se mezinárodního deliktu, pakliže by nemohl svůj diferenční postup odůvodniti právem na represálie nebo jinakým právním důvodem. 12 Připustí-li stát cizince na své území, k čemuž bude nucen potřebami mezinárodního obchodu, není povinen přiznati jim lepší právní postavení, než jakému se těší jeho vlastní příslušníci. 13 Právní postavení cizinců závisí zásadně od vnitrostátního zákonodárství, protože právo mezinárodní obsahuje toliko všeobecné zásady, předpisujíc, aby stát za šetření stejného nakládání s cizinci přiznal těmto rovnost před zákonem, pokud jde o sféru soukromo-právní. V podrobnostech se vnitrostátní cizinecké právo velmi různí, třebaže je vybudováno na zásadě, že je cizincům poskytnouti veškerá občanská práva, jež nesouvisí s politickými právy a jež se nijak nedotýkají politické struktury státu. Jde tu o poslední zbytky nerovnoprávnosti cizinců s tuzemci. Tak na př. bývají cizinci omezováni při nabývání nemovitostí, zakazuje se jim z důvodů národohospodářských nebo bezpečnostních výkon určitých povolání a živností, zejména kabotage a lovení ryb v pobřežních vodách a pod. Nejsou vzácna omezení cizinců v možnosti usaditi se v kterémkoli místě státního území. Není-li mezinárodních smluv, nejsou cizinci postaveni na roveň tuzemcům v oboru literárního a živnostenského vlastnictví.
Tyto výjimky mohou býti zmírněny ve prospěch cizinců mezinárodními smlouvami, na př. smlouvami o usídlení nebo smlouvami obchodními, jež obsahují zpravidla doložku o nejvyšších výhodách. Smlouvy zakládají singulární právo a derogují obecnému právu mezinárodnímu. 14
Práva, jež stát pobytu přizná cizincům, nemusejí býti zcela regulována právním řádem tohoto státu, nýbrž mohou podléhati v určitých směrech i právnímu řádu státu domovského nebo třetího. V úvahu tu přicházejí zásady soukromého práva mezinárodního, jež se týkají různých druhů práv občanských. Každý stát rozhoduje o tom autonomně, podle jakého práva chce poskytnouti cizincům tu právní ochranu, jakou mu právo mezinárodní ukládá. 15 ROČNÍK LXVII. PRÁVNÍK 1928. SEŠIT VIII.
S právním postavením cizinců souvisí otázka právního postavení cizozemských právnických osob, které bývají pod přirozeno-právním vlivem tu a tam pokládány za pouhý výtvor právního řádu bez materiálního substrátu, za jeho fikci. Z toho se pak dovozuje, že účinky právní osobnosti právnických osob jsou omezeny na státní území, kde právně vznikly. Tímto názorem důkladně otřásla teorie zvaná realistickou, jež učí, že pojem osobnosti je pojmem ryze právním. Není to žádná realita ve smyslu přírodním, nýbrž relace vyjadřující, že právní subjekt je v určitých vztazích k právnímu řádu, pokud se týče skutkovou podstatou uvnitř právního řádu. Subjekt v tomto smyslu je právním řádem propůjčená způsobilost, jež může býti přiznána jak jednotlivcům, tak i pospolitostem. Omezovati účinky právní osobnosti právnických osob na státní území, kde vznikly, není nikterak v souhlase s obyčejovou normou práva mezinárodního, které zásadně uznává právní osobnost cizích právnických osob. 16
Jako u fysických, tak i u právnických osob řídí se právní způsobilost právem jejich vlasti, pokud však jde o výkon práv plynoucích z právní osobnosti, může stát pobytu nebo sídla pobočných závodů podrobiti cizozemské právnické osoby všem těm omezením a podmínkám, jež pokládá za nutné z důvodu veřejného zájmu a zvláště může jejich činnost po živnostensku provozovanou činiti závislou na vrch- nostenském povolení. Z mezinárodní praxe je patrno, že cizozemské právnické osoby bývají zpravidla postaveny na roveň tuzemským jen v důsledku mezinárodních smluv o právní pomoci, smluv obchodních a jiných. 17
Negativní stav se nevyčerpává nijak soukromými nebo občanskými právy, nýbrž zahrnuje též t. zv. základní práva nebo svobody, jimž se v státovědecké literatuře říká občanská práva v pravém slova smyslu. Základní práva, jež byla reakcí proti dřívějším nesvobodám, mají chrániti individuální svobodu proti zásahům státu, t. j. proti jeho orgánům zákonodárným, správním a soudním. Jejich význam je v podstatě toliko politický, poněvadž jednotlivci nepřísluší nárok na vydání určitého zákona. Výhody, jež pro jednotlivce plynou ze základních práv, jsou konec konců většinou reflexem objektivního práva.
Ač v oboru veřejného práva se velmi ostře rýsuje rozdíl mezi cizinci a státními příslušníky, přece nejsou cizinci zcela vyloučeni z požívání veřejných práv. Cizinci jsou zpravidla účastni těch práv, s nimiž není spojena účast na státní správě; v tom směru postupují jednotlivé státy různě. Pokud jde o negativní stav v oboru veřejného práva, lze konstatovati, že cizinci požívají občanských svobod, jež je chrání před zásahy státní moci, tak na př. svobody osobní a majetkové, svobody projevu mínění, svobody svědomí, práva shromažďovacího a spolkového a podobně. Stát může přirozeně výkon těchto práv cizinci různě omeziti. 18
Pokud se jedná o positivní a aktivní stav, rozšiřuje se právní způsobilost státních příslušníků o celou řadu práv a nároků vůči státu.
Obsahem positivního stavu jsou t. zv. subjektivní veřejná práva, jež ve svém úhrnu přeměňují čistě povinnostní poměr ve státní občanství. Veřejná práva poskytují, nejde-li o reflex objektivního práva, státním příslušníkům právní možnost dožadovati se uznání a ochrany přiznaných práv, jakož i užívání veřejných zřízení, tedy nároky na plnění jednak se strany soudních, jednak se strany správních orgánů. 19
Ježto zmíněné positivní nároky (individuální práva) jsou přiznávány právním řádem jednotlivcům jako státním příslušníkům, stává se pochybným, zda takových nároků mohou býti účastni i cizinci. Proti odpírání positivních nároků cizincům mluví idea solidarity států, které se snaží cestou mezinárodní kompensace zabezpečiti svým příslušníkům v cizině náhradu za veřejné služby, jimiž jsou obdařeni tito ve své vlasti. Za tohoto pak stavu věcí nemůže překvapovati, že se cizincům přiznává stále více veřejných práv, jichž rubem jsou arci určitá veřejná břemena, jež nejsou podmíněna státní příslušností. Přes to však nelze mluviti o tom, že by asimilace cizinců co do veřejných práv byla tak pokročila jako v oboru občanských práv. Upevnily se toliko některé zásady o poskytování určitých veřejných práv cizincům, takže asimilace, o níž je řeč, je v počátcích. Dnešní stav ilustruje výstižně Fedozzi, když poznamenává, že ona asimilace nepředstavuje dnes nic jiného, než vědeckou tendenci, jež je zřídka kdy posilována praxí. 20 Tuto tendenci lze pozorovati posléze v americké kodifikaci soukromého práva mezinárodního. V čl. 2 osnovy kodexu soukromého práva mezinárodního se totiž praví toto: »Cizinci, kteří přísluší k některému ze smluvních států, budou požívati rovněž na území ostatních států těchže politických záruk jako tuzemci, s výjimkou omezení stanovených ústavou jednotlivého státu. — Tytéž politické záruky nebudou se, nebude-li ve vnitřním zákonodárství zvláštních ustanovení, vztahovati k výkonu veřejných funkcí ani k hlasovacímu právu.«
Právní vědě se dosud nepodařilo nalézti bezpečné kriterium pro určení subjektivních veřejných práv, jež bylo by poznati cizincům. Dokladem pro to je veliká různost, jakou vykazují právní řády různých států a mezinárodní smlouvy. Nezbývá proto nic jiného, než zkoumali od případu k případu povahu a obsah příslušných veřejných práv. Nejvýznačnějším positivním nárokem je dojista nárok na právní ochranu. Tento nárok byl pod vlivem římského práva formulován jako příslušenství nebo funkce soukromého práva, pokud se týče jako materiální právo s tendencí k aktualisaci. Z toho by bylo usuzovati, že s přiznáním soukromých práv cizincům dostává se těmto, procesní způsobilosti. Proti této formulaci nároku na právní ochranu stojí názor jiný, zastávaný hlavně německou procesní vědou, který vyzdvihuje veřejno-právní povahu zmíněného nároku, poukazuje k tomu, že jde o nárok vůči státu na poskytnutí právní ochrany. Tento nárok je podle této teorie neodvislý od materiálního práva, poněvadž jeho zdrojem je právní osobnost sama. Povinnost státu k právní ochraně je založena uznáním právní osobnosti podřízeného subjektu. 21
Německá teorie přeceňuje veřejno-právní element žalobního nároku a nedbá, že jde o právní poměr smíšené povahy, v němž vystupuje jednak subjektivní právo veřejné, jednak subjektivní právo soukromé. Souhlasíme tudíž s italským procesualistou Mortarou, když uvádí: »Žalobní právo je subjektivní právo smíšené povahy; veřejné, pokud umožňuje žádati od státních orgánů konání spravedlnosti; soukromé, pokud směřuje k tomu, aby se druhý subjekt podrobil pravomoci úřadu soudního a následkům soudního výroku.« 22 Také v naší literatuře procesního práva byla teorie o t. zv. nároku na právní ochranu (Rechtsschutzanspruch) podrobena odmítavé kritice. Tak na př. vytýká Hora, že na této teorii je nesprávným i pojem civilního nároku, neboť nárokem takovým není jen právo něco činiti neb opominouti. Nárok je vlastně subjektivní právo samo, namířené proti určitému podmětu. Jediným jeho zřídlem je tedy subjektivní právo. 23
Z toho se podává závěr, že právní postavení cizinců ve sféře soukromého práva je směrodatným pro poskytnutí procesní způsobilostí. Cizincům jest umožněn přístup k sou- dům a podávání žalob není nikterak podmíněno státní příslušností, takže cizinci mohou v zásadě nastupovati pořad práva tak jako tuzemci, pokud arci nestojí v cestě předpisy o mezinárodní příslušnosti soudu. V civilním procesu jsou cizinci potud hůře postaveni než tuzemci, že musejí v nedostatku smluv skládati žalobní jistotu a že nemají práva chudých. Právní ochrana, kterou poskytují soudy cizincům, neomezuje se však na řízení sporné, nýbrž zahrnuje i řízení nesporné.
V míře, v jaké mohou cizinci dovolávati se výhod veřejné správy, mohou uváděti v pohyb i orgány správní justice, jež je zavedena v zájmu zachovávání právního řádu. Také soudy jsou ve službě dodržování právního řádu, ale v jejich činnosti dochází zájem soukromý většího výrazu než v řízení správním.
Jsou-li cizincům přiznávány výhody plynoucí z činnosti orgánů veřejné správy, je docela důsledné, když jsou podrobováni určitým břemenům. »Bezpečně lze za to míti«, praví Stoerk, »že pokud teritoriální moc ukládá vlastním státním příslušníkům k účelům vnitřní blahobytné péče, kulturní, bezpečnostní a zdravotní policie, kontroly obyvatelstva (stavovský rejstřík), chudinské péče a pod., za povinnost jistá plnění a opomenutí, postihují tato ipso jure také cizince zdržující se ve státním území, takže se tito mohou proti státním normám donucující povahy odvolávati jen na teritoriální výjimky, privilegia, nikoli však v rozporu s vnitrostátním zákonem na personální statuty. Naproti tomu přísluší cizinci také výhody těchto odvětví státní správy v plném rozsahu«. 24
Při stavu aktivním běží o práva politická, jež zabezpečují účast na řízení a správě státu, t. j. na zákonodárství, správě a soudnictví. Tato práva jsou nazývána též právy státo-bčanskými. Nejdůležitější z těchto práv je souhrn oprávnění, jež příslušejí hlavně státu, dále právo voliti a býti volenu do zákonodárných sborů, právo přístupu k veřejným službám. Jak positivními nároky, tak i politickými právy stupňuje se právní osobnost jednotlivců, jestliže tito jsou zí- skáni pro veřejné funkce v důsledku jim přiznaného oprávnění. V tomto případě vzniká teprve aktivní status. Z tohoto stavu vyplývají individuální nároky vůči státu, takže účast na řízení státu nebo i jiných veřejných územních korporací nemůže býti pouhým reflexem objektivního práva. Přední podmínkou k přiznání takovéto účasti je státní příslušnost. 25
Tuto podmínku plně zdůvodňuje úvaha, že cizinci by státu více uškodili než prospěli, kdyby jim byla přiznána politická práva. Ostatně by nikdy neměli takového zájmu na prosperitě státu, jaký mají tuzemci. Proto lze pokládati za docela rozumnou zásadu, jež vylučuje cizince z požívání státo-občanských nebo politických práv. Cizinci nemají volebního práva ani aktivního ani pasivního do zastupitelských sborů; mohou býti toliko voliči v obchodních komorách. Cizinci nemají přístupu k úřadům, nemohou býti porotci, notáři, státními zástupci a pod. Naproti tomu nemohou býti cizinci podrobeni státo-občanským neboli politickým povinnostem jako je branná povinnost, vojenská taxa a pod. 26
2. Ono minimum práv, jež musejí státy podle positivního práva mezinárodního přiznati cizincům, vyplývá z uznávání právní osobnosti, kterou byli cizinci platně získali ve svém domovském státě. Tato povinnost států k uznávání právní osobnosti cizinců kotví v zásadě, podle níž jsou státy povinny uznávati svou právní subjektivitu a tím i mezinárodní kompetenci k předsebírání určitých právních aktů. Jestliže tedy státy uznávají právní osobnost cizích příslušníků, uznávají právní akty cizích států, k nimž došlo v mezích jejich mezinárodní kompetence. V podstatě tu jde o uznávání nabytých práv, mezi něž sluší čítati i právní osobnost jednotlivců, kterou uznávají státy, aby vyhověly uznanému mezinárodnímu závazku. 27
V literatuře setkáváme se dosti často s míněním, že cizincům přísluší ve státě jejich pobytu ta práva, bez nichž není mezinárodní obchod možný, a že státy mohou pro své příslušníky v cizině reklamovati toto minimum práv z titulu práva na mezinárodní styk. Vystupuje tu tedy idea základního práva, zvaného jus commercii. 28
Právo na mezinárodní styk zahrnuje styk diplomatický, styk mezi příslušníky různých států, styk obchodní, poštovní, telegrafní, dopravní a pod. Mluvíme-li o právu na mezinárodní styk, jde nám o zjištění, zda lze počítati s existencí takového základního práva, jež by bylo základem právního postavení cizinců. Základnímu právu na mezinárodní styk měla by odpovídati určitá povinnost států, totiž udržovati příslušný styk navzájem, ale taková povinnost právě neexistuje. Vynikající internacionalista Oppenheim je rovněž toho názoru, že uvedené základní právo neexistuje. O věci se vyslovuje takto: »Ale podle práva mezinárodního není zvláštního práva nebo zvláštních práv na styky mezistátní. Právě proto, že takových zvláštních práv na styky není, státy uzavírají zvláštní smlouvy o věcech poštovních, telegrafních, telefonních, železničních a obchodních. Naproti tomu většina států zavádí ochranná cla, aby vyloučila anebo ztížila zahraniční obchod v zájmu domácího obchodu, průmyslu a zemědělství. A třebaže zpravidla dovolují cizincům cestovati a usazovati se na jejich území, mohou vyhostiti každého cizího příslušníka podle své libovůle. 29
Základem cizineckého práva mezinárodního nemůže býti tedy jus commercii, nýbrž jedině právo na neporušování mezinárodní osobnosti státu, které novější teorie pokládá za jediné základní právo; v tomto jsou obsažena ostatní práva, pokládaná panující teorií za práva základní.
Je-li uznávání právní osobností jednotlivců splněním mezinárodní povinnosti, pak je zřejmo, že se tohoto uznávání mohou domáhati toliko subjekty práva mezinárodního. A tu se klade otázka, zda k těmto subjektům patří i jednotlivci, pokud se týče státní příslušníci. Přihlíží-li se k tomu, že právo mezinárodní reguluje právní poměry mezi státy a subjekty jim na roveň postavenými, je pochybno, zda jeho subjekty jsou jednotlivci. Subjektivita jednotlivců bývá odůvodňována s dvojího hlediska.
S hlediska prvního hledí se na jednotlivce jako na člena lidstva, při čemž se učí, že člověk má samostatnou právní osobnost, spojenou s jeho existencí; tato právní osobnost je neodvislou od té právní osobnosti, jež je přiznávána positivním právem jednotlivci jako příslušníku státu. Mezinárodní práva a povinnosti člověka příslušely by tomuto vždy a všude. Předním zástupcem této dnes již zastaralé teorie jest italský internacionalista Fiore, jenž mluví o mezinárodních právech člověka. Těmito rozumí mezinárodní práva lidské osobnosti a čítá k nim hlavně: a) právo na osobní svobodu a nedotknutelnost; b) právo zvoliti si státní příslušnost, vzdáti se jí a přijmouti jinou; c) právo na vystěhování se; d) právo na svobodnou činnost a na mezinárodní obchod; e) právo k nabývání vlastnictví; f) právo svobody svědomí. Tato práva nazývá přirozenými a liší je od positivních práv mezinárodních, jež přísluší člověku jako státnímu příslušníku důsledkem mezinárodních smluv. 30
Základní chybou této teorie je nedostatečné rozlišování mezi oblastí práva mezinárodního a mezi humanitními postuláty. Správně k tomu poznamenává přední italský internacionalista Anzilotti toto: »Toto mínění, pokud připouští individuální práva, jež předcházejí jakoukoli konkrétní normativní úpravu, zůstává výlučně v oblasti přirozeného práva.« 31
S hlediska pak druhého se s odvoláním na positivní právo mezinárodní zastává, že není nikterak vyloučeno, aby se normy, jež jsou zpravidla adresovány státům, neobracely v některých případech i k jednotlivcům. Míří se tu přirozeně na některé mezinárodní smlouvy, jimiž se má dostati příslušníkům smluvních stran určitých právních výhod. Otázka mezinárodní subjektivity jednotlivců závisí zcela na řešení problému poměru práva mezinárodního k vnitrostátnímu. Postavíme-li se na stanovisko, že mezinárodní normy mohou se státi součástí vnitrostátního právního řádu jen cestou recepce, pak jejich bezprostředními subjekty jsou státy ve své jednotě a nikoli jednotlivci. 32 Již Jellinek si tuto skutečnost uvědomil, když zdůraznil, že právo mezinárodní jako právo mezi státy opravňuje a zavazuje toliko tyto, nikoli však jim podřízené jednotlivce a svazy. Přiznává, že veliká část mezinárodních ujednání chce opatřiti příslušníkům smluvních stran jisté prospěchy, avšak jejich práva, popřípadě i povinnosti z mezinárodních smluv plynoucí, opírají se jedině o vnitrostátní právní normy, vydané ve shodě s ústavními předpisy. Podle toho mohou jednotlivci porušiti jen normu vnitrostátní a nikoli mezinárodní. 33
K podepření názoru, že, i jednotlivcům plynou z mezinárodních smluv přímo práva a povinnosti, bývá poukazováno na př. k ustanovení čl. 4 neratifikované 12. Haagské úmluvy o zřízení Mezinárodního kořistního soudu ze dne 18. října 1907. Ve smyslu uvedeného článku mohl býti podáván z rozhodnutí vnitrostátních kořistních soudů rekurs k Mezinárodnímu kořistnímu soudu nejen interesovaným neutrálním státem, nýbrž i neutrální soukromou osobou, jestliže rozhodnutí vnitrostátních soudů postihlo její majetek, při čemž však mohl stát, k němuž by soukromá osoba patřila, této zabrániti, aby se kořistního soudu dovolávala nebo vstoupiti do sporu na jejím místě.
Z této stylisace vysvítá zcela jasně, že tímto ustanovením mělo býti založeno skutečné mezinárodní právo pro soukromé osoby. Také jednání na druhé haagské mírové konferenci potvrzuje, že se chtělo do práva mezinárodního, zavésti novum, které arci zůstalo pouze na papíře. 34
Po tomto nezdařeném pokusu o vřadění jednotlivců jako subjektů do práva mezinárodního bylo znovu a znovu zdůrazňováno, že jednotlivce nesluší čítati k mezinárodním subjektům. V tomto směru jest uvésti zejména poválečnou mezinárodní praxi, z níž zasluhuje pozornosti čl. 14 Paktu o Společnosti národů a jemu odpovídající čl. 34 Statutu Stálého mezinárodního soudního dvora, v němž se praví, že před tímto soudním dvorem mohou vystupovati jako strany jedině státy nebo členové Společnosti národů. 35
Je sporno, zda nespočívají na opačné zásadě ustanovení mírových smluv o organisaci smíšených rozhodčích soudů, jež přiznávají jednotlivcům právo obraceti se k smíšeným rozhodčím soudům. Bude těžko v těchto případech hájiti názor, že tu běží o reflex práva mezinárodního, když procesní způsobilost soukromých osob není nutně odvozena z vnitrostátních norem. Velmi případně vytýká Verdross, že v rámci nároků, o něž jde, jsou jednotlivci bezprostředně adresáty práva mezinárodního. 36 V stejném smyslu se vyjadřuje i Liszt-Fleischmann, když uvádí, že jednotlivec stává se mezinárodním subjektem právě tím, že se mu přiznává samostatně dovolávati se mezinárodních instancí, jak to činí zejména mírová smlouva s Německem [na př. čl. 297 e), h) odst. 2, 302, 305, 309 b) odst. 2]. 37
Opačného názoru v daném případě jest Anzilotti, jenž má za to, že smíšené rozhodčí soudy zřízené mírovými smlouvami jsou, pokud rozhodují spory mezi jednotlivci nebo mezi těmito a státem, soudy zřízenými v jednom a v druhém ze dvou právních řádů; avšak ježto je v každém případě totožné jejich složení, totožné normy, podle nichž postupují, převzaté jako vlastní každým z obou států prostřednictvím řádné publikace smlouvy, totožná hodnota jejich rozhodnutí, jeví se býti soudy společnými pro oba státy, orgánem jediným, který současně žije ve dvou právních sférách. 38 S tímto názorem nelze arci souhlasiti, poněvadž i smíšené rozhodčí soudy i žalobní nároky jednotlivců jako samostatné nároky spočívají na mezinárodních normách. Tyto nároky nezávisí na vnitrostátní publikaci příslušných mírových smluv, takže jsou skutečnými mezinárodními nároky.
Přes všechny tyto výjimky, jež jsou náběhem k mezinárodní subjektivitě jednotlivců, zůstávají tito objekty práva mezinárodního. Touto zásadou nedovedla otřásti postupující konsolidace mezinárodního společenství, která postavila cizince v mnohých směrech na roveň tuzemcům. Třebaže státy, které žijí v okruhu moderní civilisace, podporují mezinárodní styk a obchod, přece nelze říci, že by zájmové společenství států dostoupilo takové intensity, jež by činila zbytečným rozlišování mezi právním postavením tuzemců a cizinců. Původní bezprávnost cizinců ustoupila sice uznávání právní osobnosti jednotlivců, avšak vývoj mezinárodního společenství, jež se v poslední době viditelně organisuje, není ještě takový, aby bylo možné abstrahování od státní příslušnosti a zavedení pravého mezinárodního indigenátu neboli světového občanství. O mezinárodním indigenátu se někdy mluví také v širším slova smyslu a rozumí se jím příslušnost jednotlivce k mezinárodnímu společenství, zprostředkovaná státem, k němuž jednotlivec patří. 39. Tato příslušnost neplyne, jak správně poznamenává Stoerk, z všeobecné lidské přirozenosti, nýbrž z členství ve státě, a to z členství zvláště kvalifikovaného, jež nazýváme státní příslušností. Státní příslušnost má s hlediska mezinárodního ten význam, že je to cesta, jíž se jednotlivec zpravidla dostává do sféry práva mezinárodního. 40 Státní příslušnost, jež je souhrnem vzájemných povinností a nároků mezi státem a jeho příslušníky, má totiž relevanci nejen vnitrostátní, nýbrž i mezi- národní. Státní příslušník jako člen státního obyvatelstva je součástí právní osobnosti státu a jako takovému dostává se mu výhod, jež plynou pro státní celek z mezinárodní subjektivity státu. Tyto výhody jdou k dobru státních příslušníků jako objektů mezinárodních aktů, k nimž je stát legitimován právem mezinárodním. Státy, jakmile z důvodů politických nebo hospodářských opustily systém isolace, snažily se svým příslušníkům v cizině zajistiti to právní postavení, jaké samy přiznávaly příslušníkům cizích států. A tak staly se pravidelným zjevem mezinárodní smlouvy, jež představují významné pokusy o vyrovnání mezi zájmy cizího státu a jeho příslušníků se strany jedné a zájmy státu pobytu se strany druhé. Při úpravě právního postavení cizinců nehledí se v zásadě k národní nebo kmenové příslušnosti cizinců, nýbrž k jejich příslušnosti státní, a vychází se při tom od zásad, jež rozhraničují mezinárodní kompetenci států. Tyto zásady vyjadřují práva států plynoucí z jejich výsosti teritoriální a personální. S hlediska těchto zásad je posuzovati poměr státu k jeho příslušníkům v cizině a poměr státu pobytu k cizím příslušníkům, kteří se zdržují na jeho území. Žádný stát nemůže vykonávati svou personální výsost tak, že by se dotýkal teritoriální výsosti státu jiného, a rovněž stát pobytu nesmí vykonávati svou teritoriální výsost tak, že by se tím dotýkal personální výsosti domovského státu cizinců. 41 Zůstává-li státní příslušník, i když opustí hranice domovského státu, podroben personální výsosti tohoto státu, pak je pochopitelno, proč mezinárodní postavení domovského státu vykonává pronikavý vliv na právní postavení jeho příslušníků v cizině.
Mezinárodní styk, pokud se týče obchod, jest totiž ovládán vzájemným respektováním suverenity států, což neznamená nic jiného, než vzájemné respektování mezinárodní kompetence a práv států. Z tohoto respektování, jež je právní povinností, se podává uznání právní osobnosti státních příslušníků ostatními státy, na něž mohou míti mezinárodní nárok toliko subjekty práva mezinárodního. Tu proniká na povrch poznání, že mezi mezinárodní osobností států a mezi osobností jejich příslušníků je těsná spojitost, která je zakotvena nejen ve vnitrostátním právu, nýbrž i v právu mezinárodním. 42
Stojí-li tedy v mezinárodní smlouvě ustanovení, že státní příslušníci každé ze smluvních stran požívají v území druhé strany v záležitostech občanských co do zákonné a soudní ochrany jich osob a majetku stejného nakládání jako vlastní státní příslušníci, nelze je vykládati tak, jako by z něho plynula přímo mezinárodní práva a povinnosti pro jednotlivce. V takových případech vznikají práva a povinnosti jen pro smluvní strany, jež mají nárok na to, aby jejich příslušníkům dostalo se prostřednictvím vnitrostátního zákonodárství těch výhod, jež byly pro ně stipulovány mezinárodní smlouvou. Jednotlivci přísluší pouze státoprávní nárok proti cizímu státu, aby jeho orgány plně respektovaly ty vnitrostátní normy, jež byly vydány k splnění mezinárodních závazků státu pobytu.
Bylo-li ve státě pobytu vsazeno do právní sféry cizího státního příslušníka protiprávně, je tím zasažen nejen tento příslušník, nýbrž i jeho domovský stát sám, jemuž přísluší domáhati se nápravy nebo odškodnění ve formách mezinárodních. Toto právo na ochranu státních příslušníků v cizině přiznává všem suverénním státům obyčejové právo mezinárodní.
3. Jak uvedeno, je právo na ochranu státních příslušníků zakotveno v právu mezinárodním. Někdy se mluví o povinnosti státu k poskytování právní ochrany. Tu se zaměňuje hledisko vnitrostátní s mezinárodním. V teorii státního práva se uvádívá, že podstatným znakem státní příslušnosti je právo státních příslušníků na ochranu v cizině S tímto právem lze se setkati i v ústavních normách některých států, na př. v čl. 112 říšsko-německé ústavy. Je věcí vnitrostátního zákonodárství, jak upraví právo na ochranu v cizině. Toto právo nebývá přiznáno jako subjektivní právo veřejné, nýbrž pouze jako reflex objektivního práva. S hlediska pak mezinárodního je zcela souhlasiti s Oppenhei- mem, že žádný stát není povinen poskytovati ochranu svým příslušníkům v cizině. »To je naprosto věcí volné úvahy každého státu a žádný příslušník v cizině nemá podle práva mezinárodního nároku požadovati ochrany svého domovského státu, ačkoli podle zákonů svého státu takový nárok míti může.« 43
Předmětem našich úvah bude mezinárodní právo na ochranu státních příslušníků v cizině, jež může býti vykonáváno toliko státem domovským a jen výjimečně i třetím státem v důsledku mezinárodního ujednání (v případě války a pod.). Mezinárodní právo na ochranu jest absolutním mezinárodním právem a slouží k tomu, aby bylo zabráněno neoprávněnému vsahování do právní sféry samého státu nebo jeho příslušníků.
Jestliže bylo státním příslušníkům ublíženo v cizině na osobě nebo majetku, mají postižení státní příslušníci použíti nejprve pomoci soudů nebo jinakých úřadů státu pobytu, takže teprve při odpírání spravedlnosti, při porušení práva nebo při bezdůvodném protahování sporů přichází v úvahu mezinárodní neboli diplomatická ochrana. 44 Stát chrání tudíž své příslušníky toliko podpůrně, nechce-li se vydávati nebezpečí, že by jeho intervence mohla býti odmítnuta jako nevčasná. Chilský velvyslanec a znamenitý internacionalista Cruchaga velmi vhodně poznamenává, že při poskytování diplomatické ochrany je postupovati s největší rozumností; této ochrany spíše zasluhují ti státní příslušníci, kteří se přechodně nebo náhodně zdržují v cizím území, než oni, kteří se tam stále zdržují nebo bydlí a učinili si v cizí zemi středisko svých obchodů a uzavřeli v ní snad rozmanitá právní jednání občanského života. 45
Na stanovisku, že mezinárodní ochrana státních pří- slušníků přichází v úvahu teprve v druhé řadě, stojí i náš nejvyšší správní soud, který se ve svém zásadním usnesení ze dne 31. ledna 1921, č. 1355, vyslovil o věci takto:
»Má-li strana možnost nárok svůj uplatňovati před cizozemským úřadem sama, nelze v tom, že ministerstvo věcí zahraničních odepřelo ve věci té intervenovati, spatřovati porušení subjektivního práva strany.« 46 Také československý právní řád nepřiznává zdejším příslušníkům subjektivního nároku na poskytnutí mezinárodní ochrany v cizině. O tuto ochranu je postaráno tím, že i naše zahraniční správa je povolána obstarávati státní úkoly, třebaže nejsou precisovány zvláštním zákonem. Jak ochrana státního území, tak i osobní a majetková ochrana státních příslušníků v cizině plynou ze samé existence státu. I v zahraniční správě proniká vůdčí zásada celé státní správy, t. j. péče o veřejný zájem. Z výkonu správy, jež se neomezuje jen na aplikaci norem, nýbrž podle volného uvážení a v rámci práva činí opatření v zájmu státním nezbytná nebo užitečná, získávají státní příslušníci celou řadu výhod, jež jsou reflexem právního řádu a jeho provádění v tom nejširším slova smyslu.
Nejvyšší správní soud měl již také příležitost podrobně obírati se otázkou, zda a do jaké míry je stát povinen poskytnouti svým příslušníkům mezinárodní ochranu v cizině. Své stanovisko formuloval v nálezu ze dne 18. prosince 1924, č. 13307/24, v němž se uvádí toto:
»... z povahy žalovaného úřadu (ministerstva zahraničních věcí), jakožto orgánu zastupujícího čsl. stát v mezinárodním styku s jinými státy, čímž vymezena je zároveň jeho kompetence, podává se tolik, že otázka povinnosti zastupovati a hájiti zájmy jednotlivých zdejších státních občanů úřadem tím, případně jeho zastupitelskými úřady a orgány v cizině, přicházela by v úvahu pro založení jeho kompetence a pro povinnost v mezích kompetence, té v cizině zakročiti jen tehdy, kdyby ony zájmy jednotlivcovy měly zároveň, ať v tom neb onom směru, charakter zájmů státních, vyžadujících ochrany vůči cizímu státu; tak by tomu zejména bylo i v tom případě, kdyby zdejším státním občanům přes všeobecně uznaný princip mezinárodního práva stran rovnosti cizinců s vlastními, občany — ovšem krom práv a povinností politických — odpíráno bylo právo, při- váděti k platnosti svá oprávnění a nároky před soudy, úřady a jinými orgány cizího státu z důvodu, že stát ten upíral by jim právní pomoc, již poskytuje vlastním příslušníkům, čímž dotekl by se zmíněného principu mezinárodního práva, jehož ochrana vůči onomu státu byla by zároveň ochranou zájmů čsl. státu.
Že by tomu tak v daném případě bylo, stěžovatel ani netvrdí, natož aby to prokázal, vycházeje patrně z mylného a ani zákonem ani ústavou nedoloženého právního názoru, že žalovanému úřadu, případně úřadům a orgánům jemu podřízeným, náleží bezpodmínečně, povinnost, aby přispívaly čsl. státním občanům svou pomocí vždy, chtějí-li uplatniti nějaké své právo v cizině.
Uvádí-li stěžovatel, že nemůže choditi osobně v Německu a Švédsku za svými právy a seděti tam po tolik neděl, jest okolnost ta bezvýznamná, netvrdí-li a tím méně, aby tvrzení své vzhledem k právnímu stavu v zemích těch platnému prokázal, že uplatnění jeho práv předpokládalo by nutně jeho osobní přítomnost a činnost, pod následky odepření právní pomoci cizími úřady a že nestačilo by případně zakročení písemnou cestou. Pouhý moment však, že zakročení zastupitelských orgánů čsl. státu by uplatnění stěžovatelem tvrzených práv a nároků v cizině usnadnilo nebo zrychlilo, nedodává ještě právům a nárokům těm povahy práv, jichž ochrana vůči cizímu státu měla by zároveň povahu ochrany práv a zájmů čsl. státu, zakládající teprve, jak svrchu uvedeno, povinnost orgánů těch v mezích své kompetence zakročiti.
Nemá-li však stěžovatel subjektivního práva na to, aby žalovaný úřad, ať přímo, ať svými podřízenými orgány zakročil v cizině k ochraně jeho tvrzených práv a nároků, před tamními úřady k platnosti přiváděných, není, odepřel-li žalovaný úřad učiniti tak, dána podmínka Předpokládaná § 2 zák. o s. s. pro zakročení soudu toho, totiž bezprávný zásah v subjektivní právo stěžovatelovo, a bylo tedy odmítnouti stížnost podle § 21 cit. zák. bez dalšího řízení jako nepřípustnou.«
Stát může poskytnouti svým příslušníkům mezinárodní ochranu v cizině jen tenkrát, když jsou pro to dány mate- riální podmínky, jež stanoví výlučně právo mezinárodní, t. j. když právní porucha byla vyvolána mezinárodním deliktem. Základní otázkou tu je, co je rozuměti mezinárodním deliktem. Všeobecně lze říci, že je to mezinárodně protiprávní jednání, předsevzaté státním orgánem aneb státním příslušníkem, jímž se poškozuje cizozemský stát nebo jeho příslušník. Zda bylo v konkrétním případě porušeno právo mezinárodní, nebude snadno rozhodnouti, poněvadž i dnes je značná část práva mezinárodního právem nepsaným. Porušeno může býti jednak právo obyčejové, jednak mezinárodní smlouvy kolektivní nebo individuální. Protiprávní jednání může spočívati v konání (committere) nebo též v opomenutí (omittere).
Způsobilost dopustiti se mezinárodního deliktu, jenž spočívá v porušení povinnosti uložené právem mezinárodním, mohou míti pouze subjekty práva mezinárodního, tedy zpravidla státy, a to i tehdy, když protiprávní čin byl spáchán jednotlivci. Mezinárodní delikt sluší proto lišiti od t. zv. »deliktů proti právu mezinárodnímu«, jichž se může jednotlivec dopustiti podle vnitrostátního trestního práva. Z mezinárodního deliktu vzniká nový právní poměr, totiž mezi státem, jenž odpovídá za nedovolený čin, a státem, jemuž z porušení právní povinnosti vzniká proti škůdci státu nárok na náhradu škody a ev. i na zadostučinění. V právu mezinárodním neproniklo ještě rozlišování mezi odpovědností civilní a trestní, což souvisí s organisační možností mezinárodního společenství. Toto společenství ovládá stále idea svépomoci, ač se na všech stranách dějí pokusy o obligatorní arbitráž.
Poněvadž činnost státu může se rozvíjeti jen státními orgány, může se stát dopustiti mezinárodního deliktu také toliko činy svých orgánů. Právo mezinárodní přenechává vnitrostátnímu právu určiti, kterým státním orgánům přísluší plniti ty povinnosti, jež státu ukládají mezinárodní normy. Jestliže se v právu mezinárodním mluví o mezinárodních povinnostech státu, nemíří se na ten neb onen státní orgán, nýbrž na stát jako na právní jednotu.
Při otázce, které nedovolené činy se přičítají státu, je míti na zřeteli jak případ, kdy státní orgán jedná v mezích své kompetence, tak i případ, kdy tomu tak není.
V prvé řadě přičítají se státu činy spáchané jeho orgány v mezích jejich kompetence, jak jest upravena vnitrostátními normami. Jednají-li státní orgány za porušení své kompetence, bylo by na snadě kvalifikovati jejich činy jako činy obyčejných jednotlivců, ač příslušné orgány vystupovaly na venek jako takové. Přední průkopník teorie o odpovědnosti států Triepel o těchto aktech uvádí toto : »Tyto akty jsou sice právnicky prosty povahy státních aktů. avšak sluší je v důsledku zásady, jež je pro bezpečnost mezinárodního styku vůbec nezbytná a jež proto byla mezinárodní praxí všeobecně uznána, přičítati státu, který ustanovením nebo přenesením úřadu umožnil, aby ony akty byly předsevzaty pod státní rouškou.« 47
Přehlížíme-li mezinárodní praxi, dospíváme k témuž závěru, neboť se skutečně ujala norma práva mezinárodního, jež státu přičítá nedovolené činy jeho orgánů i tehdy, když jednaly proti vnitrostátnímu právu.
Jiná jest otázka, když se nedovoleného činu dopustí sice státní orgán, avšak nejedná ve vlastnosti úřední. Tento případ spadá do skupiny činů spáchaných jednotlivci.
Státním orgánům jako pachatelům mezinárodních deliktů jsou na roveň postaveny veřejno-právní svazy (na př. obce. země, kolonie), pokud při výkonu svých veřejných funkcí poškozují cizí stát. Přičítání činů těchto korporací státu je zdůvodněno tou skutečností, že mají od státu odvozenou kompetenci. Okolnost, že ta neb ona korporace může přenesenou právní moc samostatně vykonávati, nesprošťuje stát mezinárodní odpovědnosti. Je-li cizí stát poškozen jednáním korporace s odvozenou kompetencí, jež nespadá pod pojem impéria, pak stát může ručiti jen v té míře, v jaké ručí za činy jednotlivců, jež poškozují cizí stát.
Proti ručení států za nedovolené činy jeho orgánů bývá jako protiklad stavěno ručení zа činy jednotlivců. A tu je důležitým problémem, z jakého právního důvodu má stát ručiti za činy jednotlivců, kteří nejsou jeho orgány. Průběhem doby se vyskytly dvě hlavní teorie, totiž teorie skupinové neboli sociální solidarity a teorie romanistická.
Teorie skupinové neboli sociální solidarity navazuje na odpovědnost rodu (Sippe) za jeho členy v právu germánském. Delikty spáchané členem jednoho rodového svazu proti druhému svazu nebo jeho členu byly pokládány za delikty celého svazu a odpovídali za ně všichni členové svazu svým majetkem i životem. Středověká idea ručení svazu za činy jednotlivců nezapustila v moderním právu mezinárodním kořenů, poněvadž toto nečiní ručení státu odvislým od státní příslušnosti pachatele. Jen ojediněle můžeme se setkati v literatuře s ideou sociální solidarity. Nejnověji prohlašuje Hatschek, že se tato solidarita udržela v právu mezinárodním až do dnešního dne, ač důvod, proč stát ručí za činy svých orgánů nebo jednotlivců vůbec, nemá se solidaritou nic společného, poněvadž stát ručí vždy za vlastní protiprávní jednání. 48
Reakcí proti teorii sociální solidarity byla a je teorie romanistická, jež byla vybudována Grotiem na podkladě římského práva. Grotius přenesl totiž do práva mezinárodního římsko-právní zásadu, že bez viny není odpovědnosti za spáchaný čin. Tato zásada se stala základem nové teorie o odpovědnosti státu za činy jednotlivců, jež v podstatě zůstala nezměněnou. 49
Také stát neručí za činy cizí bez vlastní viny. V čem však má jeho vina spočívati? Grotius poukazuje hlavně k tomu, že stát se může stati odpovědným za čin jednotlivcův, když jednak nezabrání, ač může zabrániti činu, který jednotlivec na jeho území osnuje proti cizímu státu nebo jeho hlavě (patientia), jednak přijme pachatele na své území a zabrání jeho potrestání (receptus). Stát podle této teorie stává se v jisté míře spoluvinným, poněvadž tím, že mlčky čin schvaluje, vytvořuje se mezi ním a pachatelem trestní solidarita. Tato teorie je potud správna, pokud důvod odpovědnosti státu spatřuje v pasivním chování se státu. Nesprávnou je v tom směru, že schvalování činu není ještě žádným účastenstvím, nýbrž teprve návod a pomoc. Pak nelze nikterak souhlasiti s tím, že se jednotlivec staví do stejného právního řádu jako stát, ač mezinárodním subjektem jednotlivec ještě není. 50
Třebaže se stát svou pasivitou nestává spoluvinníkem jednotlivce, přece ručí, když proti pachateli nezakročí. Stát tu tedy odpovídá jedině za své vlastní chování, čin jednotlivcův vyvolává odpovědnost státu nikoli sám o sobě, jak to pregnantně formuluje Anzilotti, nýbrž prostě proto, že stát zanedbal povinnost jemu právem mezinárodním uloženou, t. j. že svými, orgány neučinil vhodná opatření, aby se protiprávnímu činu předešlo, případně když k činu došlo, že proti vinníku trestně nezakročil. 51
Z toho, co bylo uvedeno o odpovědnosti státu za porušení mezinárodních povinností, jde na jevo, že není věcného důvodu rozlišovati mezi odpovědností bezprostřední, původní a prostředečnou, náhradní. Takový rozdíl činí Liszt-Fleischmann, 52 Ullmann, 53 Oppenheim, 54 Louter 55 a jiní. Bezprostřední neboli původní odpovědností je rozuměti tu, jež postihuje stát za jeho vlastní činy, t. j. činy jeho vlády a činy nižších úředníků aneb soukromých osob, jež byly vykonány na rozkaz vlády aneb s jejím dovolením. Odpovědnost v druhém smyslu nese stát za činy, jež bez jeho svolení spáchali jeho úředníci, příslušníci nebo cizinci, meškající na jeho území. 56
Novější teorie práva mezinárodního, pokud můžeme přehlédnouti, počíná odmítati lišení státní odpovědnosti v naznačeném smyslu, podržujíc pojem prostředečné neboli ne- přímé odpovědnosti pro případ, kdy stát ručí za jiné státy, jež jsou k němu s hlediska mezinárodního v poměru podřízenosti (na př. protektorát, spolkový stát). 57
K vyjasnění si pojmu mezinárodního deliktu je třeba zkoumati, zda stačí sama porucha mezinárodní povinnosti k založení mezinárodního deliktu či musí k ní ještě přistoupiti subjektivní moment viny. Panující teorie, jdouc ve šlépějích Grotiovýсh, zastává, že zpravidla jest úmysl nebo hrubá nedbalost podmínkou mezinárodního deliktu. Proti ní se postavila řada znamenitých internacionalistů, zejména Triepel, 58 Anzilotti, 59 Schoen, 60 Strupp. 61
Stát může jednati jen svými orgány a tu vzniká otázka, zda lze státu přičítati jednání odporující právu mezinárodnímu pouze tenkrát, když bylo předsevzato z úmyslu nebo nedbalosti státních orgánů. Ježto státu lze přičítati i protiprávní jednání toliko důsledkem právní normy, pak problém viny je řešiti na základě positivního práva. Souhlasíme s tím, co zdůrazňuje Anzilotti, že totiž jde tu v první řadě o problém interpretační: kdykoli platí norma, jež pro určité činy stanoví mezinárodní odpovědnost státu, sluší zkoumati, zda tato norma, výslovně nebo mlčky, podle smyslu a ducha, činí přičitatelnost závislou na vině (nebo úmyslu) orgánů, nebo má na zřeteli pouze existenci činu, který objektivně odporuje právu mezinárodnímu. 62 Jak ale rozhodnouti, když není určité právní normy. Tu nezbývá nic jiného než rekurovati k všeobecným právním zásadám.
Postavíme-li se prozatím na stanovisko panující teorie, jež vyžaduje pro přičitatelnost úmyslu nebo vůbec viny státních orgánů, pak musíme rozeznávat od sebe případ, kdy státní orgán jednal v mezích své kompetence, a případ, kdy tuto kompetenci přestoupil. Jedná-li státní orgán v mezích své kompetence, t. j. podle platných vnitrostátních předpisů, bylo by na snadě vyloučiti vinu, poněvadž jednající orgán se jí nedopustil. Ježto ale žádný stát nemůže ospravedlňovati porušení mezinárodních závazků nedostatečností svého zákonodárství, není nikterak vyloučeno, proč by se nemohlo mluviti o odpovědnosti státu z viny některého jeho orgánu. Ostatně stát s hlediska mezinárodního představuje právní jednotu a nerozhoduje, který orgán zavinil porušení práva mezinárodního. Při právní poruše způsobené orgánem, jenž překročil svou kompetenci, je pochybno, zda může býti řeč o zavinění samého státu; byly sice činěny pokusy o konstrukci kausální souvislosti k tíži státu za použití soukromo-právních pojmů »culpa in eligendo — in custodiendо, 63 ale s naprostým nezdarem, takže dnes jsou tyto pojmy v právu mezinárodním opuštěny. Ručí-li však stát za činy svých orgánů, jež jednaly proti předpisům, neručí z nějakého zavinění, nýbrž z faktického porušení mezinárodní povinnosti. Ručení za výsledek, k němuž jsme právě dospěli, se uplatňuje i v prvém případě, kdy jednají státní orgány podle vnitrostátních předpisů. Tento stav věci dobře charakterisuje Schoen, když praví: »Byl-li proti státům vznesen nárok z důvodu positivního jednání jejich orgánů, nebyl tento nárok nikdy zvláště tím odůvodňován, že stát je vinen, jakož i odmítnutí ručení s odůvodněním, že státu nemůže býti přikládána žádná vina, sotva se vyskytuje; musely-li příslušné státy uznati, že jejich orgány jednaly proti právu mezinárodnímu, uznaly také vždy svou povinnost ručení.« 64 Jsou však přes to případy, kdy positivní právo mezinárodní činí stát odpovědným jen tehdy, když lze mu přičísti vinu. Sem spadají t. zv. omisivní delikty, jež spočívají v tom, že stát neučinil náležitých opatření, aby zabránil protiprávním činům jednotlivců, nebo tyto nepotrestal a nepřiměl k zaplacení náhrady poškozenému státu. Anzilotti chce i v těchto případech připustiti ručení státu bez ohledu na zavinění. 65 Mezinárodní praxe zdá se svědčiti proti tomuto stanovisku.
Zvláště v oblasti obyčejového práva mezinárodního
nejsou vzácny příklady, v nichž ke skutkové podstatě deliktů spáchaných opomenutím státních orgánů patří subjektivní moment zavinění (srv. na př. zákrok rakousko-uherský ze dne 23. července 1914 u srbské vlády).
Vzhledem k tomu, co bylo právě naznačeno, můžeme charakterisovati mezinárodní delikt takto: Mezinárodní delikt je protiprávní zásah státu do právní sféry druhého státu, při čemž zavinění přichází zpravidla jen tehdy v úvahu, když jde o opomenutí státu. 66 Z pojmu mezinárodního deliktu bude vyloučiti taková poškození cizího státu, k nimž došlo při výkonu práva. I v právu mezinárodním platí zásada, že »qui suo jure utitur, neminem laedit«. Rozumí pak se samo sebou, že o mezinárodním deliktu rozhodují i okolnosti, jež vylučují protiprávnost (mezinárodní krajní nouze, nutná obrana, pokud se týče represálie).
Mezinárodním deliktem může býti poškozen stát nejen na majetku, nýbrž i na statcích ideálních, jako na cti, vážnosti a pod. Rozlišování však mezi škodou ideální a materielní vykonává náležitý vliv na právní následky mezinárodního deliktu, o čemž se ještě zmíníme.
Z jednotlivých skutkových podstat mezinárodního deliktu patří k nejčastějším ty, jež se vyskytují v době mírové, a proto se také na ně omezíme. Při tom si všimneme v první řadě případů, kdy stát odpovídá za jednání svých orgánů, a teprve v druhé řadě těch případů, kdy podnět k mezinárodní odpovědnosti státu vzešel z činů obyčejných jednotlivců. Do první skupiny zařadíme odpovědnost státu za orgány zákonodárné, správní a soudní; do skupiny pak druhé odpovědnost státu z činů jednotlivců, zvláště při výtržnostech, vzbouření a občanské válce.
Z omnipotence státu nikterak neplyne, že by mohl rozvíjeti svou činnost bez ohledu na právo mezinárodní. Tato omnipotence bývá zvláště zdůrazňována, pokud jde o výkon zákonodárné moci. Vůči svým vlastním příslušníkům může stát vykonávati zákonodárnou moc v zásadě nerušeně, nikoli však vůči cizincům, pokud se týče státům, pod jejichž ochranou tito stojí. Zákon může býti ve shodě s vnitrostátními normami, ale současně v rozporu s právem mezinárodním. V tomto případě vzniká mezinárodní delikt. Totéž se děje, když stát proti mezinárodnímu závazku opomene vydati zákon.
Které orgány jest ale pokládati za orgány zákonodárné? Vnitrostátní zákonodárství povolává k zákonodárné činnosti různé orgány, jichž spolupůsobení na konfekci zákonů je nezbytnou podmínkou, aby vznikl zákon ve smyslu formálním. Souhrn všech těchto orgánů bývá nazýván »zákonodárcem«, ač jím je každý, jehož projevu je třeba, aby se osnova zákona stala zákonem. V tomto smyslu je zákonodárcem i každý poslanec o sobě a také právo mezinárodní připouští, že na př. jednáním poslance při parlamentních debatách může býti spáchán mezinárodní delikt.
Stát je povinen zaříditi své zákonodárství podle svých mezinárodních povinností a nemůže nikterak omlouvati diskrepanci svého zákonodárství s právem mezinárodním neochotou parlamentu. S hlediska mezinárodního je vždy založen mezinárodní delikt, nechť je vnitrostátně příčina porušení práva mezinárodního jakákoliv.
Nejčastěji se jeví takovýto mezinárodní delikt v odpírání práva příslušníkům cizího státu, zvláště v rušení nabytých práv. Třebaže stát může volně regulovati práva a povinnosti těch osob, které podléhají jeho teritoriální výsosti, přece nemůže tak činiti proti zásadám nebo normám práva mezinárodního. K této skupině zákonů řadí Anzilotti případ, kdy stát vyvlastní majetek cizinců bez přiměřené náhrady, kterou měl podle obyčejové normy práva mezinárodního nebo podle zvláštních stipulací poskytnouti. 67 Pokud není mezinárodního ujednání, je ve zrovnoprávnění cizinců s tuzemci spatřovati maximum práv, jež mohou cizinci v tuzemsku získati. V tom směru správně uvádí Strupp toto: »Cizinec může si v nedostatku zvláštních mezistátních smluvních ustanovení činiti v nejpříznivějším případě nárok na rovné postavení s tuzemcem. Bude-li tomuto bez odškodnění vyvlastněn majetek (k čemuž je všemocný zákonodárce vždy oprávněn), musí si to také cizinec dáti líbiti.« 68
Přes to, že právo mezinárodní ukládá jednotlivým státům povinnost, aby zařídily svůj právní řád v souhlase s převzatými závazky, přece jim nediktuje vydání určitého zákona, nýbrž jim přenechává úplnou volbu ve výběru prostředků, jimiž chtějí dostáti svým mezinárodním závazkům. Neučiní-li těmto závazkům zadost, neodpovídají za nedostatečný stav svého zákonodárství, ale za to, že v důsledku tohoto stavu nechovají se podle práva mezinárodního. 69
Nezřídka se dopouštějí mezinárodního deliktu státní nebo vůbec veřejné orgány při výkonu veřejné správy. Jde tu o činy správních orgánů v nejširším smyslu, k nimž patří nejen hlava státu jako šéf výkonné moci, nýbrž i ministři s ostatními správními orgány. Rozdíl, který bývá v teorii činěn mezi nižšími a vyššími orgány, nemá s hlediska práva mezinárodního naprosto žádného významu, poněvadž se státu jako právní jednotě přičítají činy bez rozdílu, zda byly spáchány nižším nebo vyšším orgánem. Tak může býti spáchán mezinárodní delikt hlavou státu, ministry, zastupitelskými orgány státu v cizině, ozbrojenými silami, orgány samosprávných korporací, pokud tyto vykonávají vrchnostenské funkce v přeneseném nebo ve vlastním oboru působnosti, a pod.
Pro posouzení mezinárodního deliktu i tu je směrodatné právo mezinárodní, takže nikterak nepadá na váhu, že administrativní akt, jenž je v rozporu s právem mezinárodním, odpovídá některé vnitrostátní normě. Rovněž administrativní akty, jež vznikly v rámci volného uvážení, mohou býti porušením mezinárodních závazků a vyvolati mezinárodní odpovědnost státu. 70
Jestliže však ze správních aktů, jež se pohybují v rámci práva mezinárodního, vyplyne pro cizí příslušníky nějaká škoda, nemohou žádati pro sebe více práv, než jich požívají tuzemci. Velmi případně charakterisuje tento právní stav Oppenheim, když vytýká: »Osoby, jež vstupují na cizí území, podřizují se tuzemskému právu a jejich domovský stát nemá práva žádati, aby s nimi bylo nakládáno jinak, než jak tuzemské právo opravňuje stát nakládati se svými vlastními příslušníky. Ježto právo mezinárodní nezabraňuje státu, aby vyhostil cizince, nemůže domovský stát vyhoštěného tudíž žádati, aby vyhošťující stát zaplatil vyhoštěnému škodu, kterou utrpěl tím, že musel opustiti stát. Z téhož důvodu také stát nemusí dáti náhrady za ztráty, jež cizinec utrpěl zákonnými opatřeními správních úředníků a vojenskými silami za války, povstáním, nepokoji aneb veřejnou pohromou, jako požárem, epidemií nebezpečné nemoci a pod.« 71
I v oboru veřejné správy může býti spáchán mezinárodní delikt nejen positivním konáním, nýbrž též opomenutím.
Totéž platí pro obor soudní činnosti. Mezinárodním deliktům, způsobeným činy soudních orgánů, věnuje teorie i praxe poměrně největší pozornost. Hlavně se hledí k těm případům, při nichž běží o odpírání spravedlnosti nebo o porušení práva. Mezinárodní odpovědnost státu za soudní orgány může totiž býti vyvolána jednak nepoužitím právních norem odpovídajících právu mezinárodnímu (justitia denegata), jednak nesprávným použitím těchto norem, při čemž se v obou případech předpokládá, že se tak stalo vědomě. K odpírání spravedlnosti patří nejen odpírání právní ochrany vůbec, nýbrž i odmítání důkazů, protahování sporů, znesnadňování nebo odpírání exekučních úkonů (justitia protracta). Ač bývá odpírání spravedlnosti pokládáno namnoze za jediný důvod odpovědnosti státu za činy soudních orgánů, přece sluší ve vědomém (zlomyslném) porušování práva viděti samostatný důvod ručení státu. Neodvislost soudcovská není žádným důvodem, který by mohl omezovati odpovědnost státu toliko na případ odpírání spravedlnosti. Ostatně ručení za soudní orgány má místo i tehdy, když tyto aplikují podle své povinnosti vnitrostátní normy, které však jsou v rozporu s právem mezinárodním. Je na snadě, že v tomto případě se bude jednati též o odpovědnost státu za zákonodárné orgány.
Také při ručení státu za soudní orgány jde o porušení mezinárodní povinnosti, neboť státy mají pečovati o rychlé a nestranné soudnictví. Je však sporno, jak daleko jde ručení státu, zvláště, zda stát jest odpověden za interpretaci, kterou dá jeho soud mezinárodnímu právu, pokud se týče za omyl soudu. Panující mínění dává k této otázce negativní odpověď, poukazujíc k tomu, že takovému ručení státu za soudní orgány stojí v cestě neodvislost soudcovská. Při tom se arci předpokládá, že byl vynesen rozsudek na základě pravidelného řízení. S tímto stanoviskem je zcela souhlasiti, neboť zavazují-li se státy vzájemně, že poskytnou příslušníkům druhé smluvní strany přístup ke svým soudům, činí tak se zřetelem na dosavadní soudní organisaci a na dosavadní záruky soudcovské nestrannosti a neodvislosti. Výstižně se o věci vyslovuje Anzilotti, když podotýká toto: »Ve shodě se zásadou, podle níž se mají mezinárodní povinnosti podle možnosti vykládati tak, aby nerušily vnitřního uspořádání státních mocí, sluší pokládati za vyloučený každý závazek státu k zajištění určitého rozhodnutí (na př. odsouzení), každou možnost přezkoumávati vnitřní jeho obsah, a podobně, pokud nevyplývá nepochybně opak z dohody sjednané v tom směru mezi státy. I když soudní rozhodnutí obsahuje omyl, nezakládá nedovoleného činu, který má v zápětí mezinárodní odpovědnost státu.« 72
To, co bylo pověděno, nevztahuje se nikterak k případu, kdy smluvní strany zajistily si cestou authentické interpretace (na př. v dodatečné úmluvě) určitý výklad smlouvy. Byla-li tato interpretace recipována vnitrostátním právem, pak by se soud dopustil odepření spravedlnosti, kdyby smlouvu vykládal odchylným způsobem.
Jestliže jsme si toho dobře vědomi, že i za soudní orgány odpovídá stát proto, že jejich postupem bylo porušeno právo mezinárodní, pak bude za těžko omezovati odpovědnost státu na hlavní typy těch skutkových podstat, jež lze subsumovati pod pojem odpírání spravedlnosti nebo porušení (zneužití) práva. Pokud se tak děje, jsou tyto pojmy tak rozšiřovány, že zahrnují skutkové podstaty velmi různé. Proto také novější teorie snaží se vyjíti nesnázím, jež z úzkého rámce uvedených typů skutkových podstat vyplývají, vstříc a za tím účelem zdůrazňuje, že ručení státu za činy soudních orgánů přichází v úvahu všude tam, kde činy ty jsou v rozporu s právem mezinárodním. 73
Zbývá učiniti zmínku o mezinárodní odpovědnosti státu z činů jednotlivců, které byly namířeny proti cizímu státu nebo cizím příslušníkům. Již shora jsme poznamenali, že i tu ručí stát za své vlastní jednání, takže činy jednotlivců samy o sobě jsou pouze nepřímou příčinou mezinárodní odpovědnosti státu. Třebaže stát je povinen upraviti svůj právní řád a svou organisaci tak, aby mohl dostáti mezinárodním závazkům, přece nelze ho činiti absolutně odpovědným za každé poškození cizího státu nebo jeho příslušníků, které způsobili jednotlivci jako takoví. To by totiž předpokládalo ideální organisaci státu, při níž by byla jakákoli porucha právní předem vyloučena. Také právo mezinárodní musí počítati s danými poměry a nikoli s ideálními postuláty, jimž ve skutečnosti nic věrně neodpovídá. Stát však odpovídá za zaviněné opomenutí svých orgánů, které neučinily před činem náležitých opatření, jaká mohly za daných okolností k zabránění činu učiniti, nebo po činu nezakročily proti pachatelům. Zvláštní zmínky tu zasluhují případy, kdy činy jednotlivců byli zasaženi cizinci ve svých právech.
Sem spadají případy, kdy cizinci byli poškozeni na své osobě nebo majetku při výtržnostech, vzbouření a občanské válce. Tu by přišla odpovědnost státu jen tehdy v úvahu, když by stát buď porušil mezinárodní závazek nakládati s cizinci určitým způsobem nebo neučinil náležitých opatření, jež je každý stát povinen učiniti k ochraně veřejného řádu a tím i cizinců. Předpokladem mezinárodní odpovědnosti státu za činy jednotlivců je nedodržení mezinárodního závazku, jenž se opírá buď o všeobecné normy práva mezinárodního nebo o mezinárodní smlouvu. Nejde-li o takovouto odpovědnost, nemůže se vážně mluviti o mezinárodní odpovědnosti státu a proto poškozený jednotlivec může ze svého poškození uplatňovati proti státu jen ty nároky, jež podle jeho právního řádu mohou vznésti jeho vlastní příslušníci. 74
Proti těmto zásadám práva mezinárodního stojí názor jiný, vyjádřený v reglementu, který přijal Institut pro právo mezinárodní ve svém zasedání v Neuchatelu dne 10. září 1900, totiž že stát v takových případech ručí absolut- ně. 75 Bar jako zpravodaj odůvodňuje tento reglement takto: »Toto právo na náhradu bude míti místa jen tehdy, když stát nesplní svých mezinárodních povinností; to je tu hlavním bodem. Stát nezabezpečuje cizincům žádné větší jistoty než svým vlastním příslušníkům; avšak on jim slibuje stejnou tím, že jim dovoluje, aby se usadili na jeho území; jestliže pak jim jí neposkytne, musí za to ručiti. Následkem toho kdykoli cizinci budou poškozeni jako takoví nebo jako příslušníci určitého státu, bude stát, na jehož území došlo k povstání, mezinárodně zavázán odškodniti oběti.« 76 Z této argumentace vysvítá, že stát má absolutně ručiti za škody, jež utrpí cizinci za povstání a vzbouření. Takové ručení by však bylo nespravedlivé, poněvadž nelze od států žádati tu nemožnost, aby měly ideální státní organisaci nebo aby ručily i tam, kde nelze mluviti o zavinění jejich orgánů. Proto také panující teorie i praxe odmítá odpovědnost států za činy jednotlivců tam, kde zachovaly náležitou péči. 77 Poskytly-li v některých případech jednotlivé státy poškozeným odškodnění, zdůraznily při tom, že se tak neděje z právní povinnosti, nýbrž z dobré vůle. Státy si mohou arci smlouvou vzájemně zajistiti odškodnění pro případy, kdy by jejich příslušníci byli poškozeni činy jednotlivců.
Jako jsou jen státy subjektem mezinárodního deliktu, tak také tyto mohou býti jeho objektem. Mezinárodní delikt zasahuje státy v jejich právní sféře, jak je vyhraněna právem mezinárodním. A tu běží o zjištění, které právní statky státu mohou býti mezinárodním deliktem zasaženy. Jsou to jednak statky hmotné, jednak nehmotné. Stát může býti především postižen v některé z konstitutivních složek, jež jsou území, obyvatelstvo a státní organisace, v neposlední pak řadě ve své cti a vážnosti, jejíž respektování hraje v mezinárodním životě význačnou úlohu. V mezinárodní praxi jsou velmi četné případy, kdy stát je poškozen v osobách svých příslušníků. Také v tomto posledním případě ručí cizí stát proto, že byla porušena norma práva mezinárodního; z toho důvodu může býti mezinárodním deliktem založen poměr s mezinárodními důsledky jen mezi státem, jemuž lze mezinárodní delikt přičísti, a státem, který byl poškozen. Z takovéhoto právního poměru vzniká pro cizí stát povinnost odčiniti způsobené bezpráví, pro stát pak poškozený právo, domáhati se tohoto odčinění. Ježto tu jde o právo, jež vzniká z porušení normy práva mezinárodního, vnucuje se sama sebou otázka, jaká norma práva mezinárodního může přijíti v úvahu tam, kde stát je poškozen v osobách svých příslušníků?
Může to býti pouze norma nebo normy práva mezinárodního, jež ukládají cizímu státu povinnost, aby nakládal s příslušníky cizího státu určitým způsobem. Odpovědnost mezinárodní nevzniká nikterak z té skutečnosti, že příslušníci cizího státu, pokud se týče jednotlivci, vůbec utrpěli škodu, nýbrž jedině; a výlučně z té skutečnosti, že cizí stát nenakládal s jmenovanými jednotlivci tak, jak byl povinen podle svých mezinárodních závazků, na př. nepřiznal jim určitých práv nebo je podřídil jistým povinnostem nebo břemenům.
Z mezinárodního deliktu nevzniká žádná mezinárodní odpovědnost cizího státu vůči jednotlivcům, kteří nejsou subjekty práva mezinárodního. Jednotlivci, zde cizinci, mají toliko vnitrostátní subjektivitu a z toho důvodu mají práva proti státu do té míry, jak jim je přizná právní řád příslušného státu. Právo cizinců na náhradu škody, utrpěné ve státě jejich pobytu, může se opírati toliko o právní řád tohoto státu, pročež je zcela neodvislým od mezinárodního práva domovského státu na náhradu škody, jež vznikla z porušení práva mezinárodního.
Musíme proto přesně lišiti mezinárodní odpovědnost státu od jeho případné odpovědnosti vnitrostátní; je totiž dobře možno, že právní řád státu pobytu neposkytne cizincům právní možnosti, aby se mohli u jeho soudních nebo správních úřadů domáhati náhrady škody. Rovněž je pravý opak možný, když stát přizná cizincům právo, aby se domohli náhrady pořadem práva, v kterémžto případě se pak může vyloučiti mezinárodní odpovědnost státu pobytu. Jako pravidlo uvádí Anzilotti, že mezinárodní odpovědnost vzniká pouze tehdy, když cizinec neuplatnil nebo nemohl uplatniti svého práva na náhradu ve státě, kde byl poškozen: mezinárodní povinností státu není jen zabrániti tomu, aby cizinci nebyli nespravedlivě poškozováni, nýbrž též umožniti jim, aby mohli zákonnými prostředky dosíci náhrady škody, kterou byli nespravedlivě utrpěli. 78 K otázce vzniku mezinárodní odpovědnosti státu je naproti tomu v jednotlivostech podotknouti toto:
Mezinárodní odpovědnost státu za jeho zákonodárné orgány vzniká, jakmile se stanou zákonem ustanovení, jež odporují právu mezinárodnímu. Stačí platnost zákona, aniž by bylo třeba jeho konkrétní aplikace, neboť právě platností zákona porušil stát svou povinnost, upraviti své zákonodárství podle svých mezinárodních závazků. Pokud jde o mezinárodní odpovědnost státu z toho důvodu, že neprovedl mezinárodní smlouvy, sluší rozeznávati, zda stát mel smlouvu vnitrostátně provésti do určité doby, 79 čili nic. V tomto případě vzniká mezinárodní odpovědnost státu teprve tehdy, když státní nebo veřejný orgán nemohl předsevzíti určitý úkon požadovaný právem mezinárodním.
Jednáním soudních nebo správních orgánů je založena mezinárodní odpovědnost státu tehdy, když byl předsevzat úkon odporující právu mezinárodnímu. Nerozhoduje, zda úkon provedl orgán nižší či vyšší stolice. Proti tomuto názoru stojí stanovisko té části literatury, jež opírajíc se o mezinárodní praxi, zastává, že mezinárodní delikt není ještě spáchán, když nižší orgán dopustil se inkrimovaného jednání, nýbrž teprve tehdy, když jsou veškeré právní prostředky vyčerpány. V mezinárodní praxi platí skutečně zásada, že diplomatickou ochranu lze poskytnouti tenkrát, když bylo se marně dovoláváno soudů nebo jinakých úřadů státu pobytu, tudíž při odepírání spravedlnosti, poruše práva (nespravedlnost), protahování sporů nebo při neoprávněném postupu správních úřadů. Tak na př. v smírčí a rozhodčí smlouvě mezi republikou Československou a republikou Rakouskou, sjednané dne 5. března 1926, 80 se stanoví v čl. 3 toto:
»Jedná-li se o spor, jehož předmět podle vnitřního právního řádu jedné ze stran náleží do pravomoci domácích soudů, počítaje v to i správní úřady konající soudnictví, nebude spor podroben řízení předepsanému touto smlouvou, dokud by příslušný domácí úřad soudní ve věci nerozhodl v přiměřené lhůtě; s konečnou platností.«
Jak na to upozornil Strupp, sluší v této zásadě spatřovati spíše odložení mezinárodního uplatňování nároku než názor, že by mezinárodní delikt mohl vzniknouti teprve po vyčerpání právních prostředků. 81 Oddálení mezinárodního uplatňování nároku z mezinárodního deliktu je plně zdůvodněno zásadou, podle níž jsou státy mezinárodního společenství povinny poskytnouti cizincům ty právní prostředky, které dávají k disposici svým vlastním příslušníkům. Toto zrovnoprávnění cizinců co do soudní ochrany, jež značí maximum toho, co lze normálně cizincům přiznati, mluví pro to, aby státům bylo odepřeno právo intervenovati dříve než jest o věci definitivně rozhodnuto. Toto odložení (pro tempore) diplomatické intervence nemá přirozeně místa, když o soudní ochranu cizinců není postaráno tak, jak to právo mezinárodní předpisuje.
Nárok státu, který mu plyne z mezinárodního deliktu proti státu druhému, je nárokem samostatným, jímž může volně disponovati bez ohledu na soukromé zájmy svých příslušníků, kteří byli škodlivým jednáním poškozeni. Jest otázkou, zda tyto dva nároky lze stavěti proti sobě, když vznikly z téhož materiálního základu a současně. Jakkoli odškodnění, jehož se poškozenému státnímu příslušníku dostalo v důsledku příznivého rozhodnutí vyšších soudních nebo správních stolic, může působiti na zánik mezinárodního deliktu, přece mezinárodní nárok státu je rozdílné povahy, ježto se spravuje jedině právem mezinárodním a jako takový nepodléhá zákonodárství toho státu, proti němuž je namířen. 82
S hlediska mezinárodního může stát, jestliže po uvážení všech skutkových a politických momentů jednotlivého případu se rozhodne pro diplomatickou intervenci, disponovati nárokem svého příslušníka, jak již bylo uvedeno, volně, t. j. může jej modifikovati nebo obětovati nějakému důležitému zájmu veřejnému, po případě hájiti jej v mezinárodním rozhodčím řízení. Jak se konkrétní disposice takovým nárokem může díti s platností pro obor vnitrostátní, o tom může rozhodovati jedině příslušný vnitrostátní právní řád. Vláda, když, jak praví vynikající odborník cizineckého práva Borchard, ujme se nároku svého příslušníka a nárok ten diplomaticky uplatní, zahrne soukromou pohledávku do svého nároku a bere na sebe povahu reklamanta. 83 S tím souhlasí stanovisko práva mezinárodního, jež ve státě, který činí předmětem rozhodčího řízení nárok svého příslušníka na náhradu škody, vidí stranu, nikoli však v jednotlivci, který má v rozhodčím řízení pouze postavení soukromého účastníka. Stát jako dominus litis může tu nárok, který původně vznesl jeho příslušník, uplatňovati docela samostatně, při čemž se může nároku vzdáti, jej omeziti, o něm smír činiti. Dojde-li pak k vyplacení náhrady, děje se tak na adresu samého státu a nikoli jím zastoupeného jednotlivce. 84 Je věcí státu, aby částku, jež mu byla vyplacena, rozdělil mezi poškozené své příslušníky podle způsobu, jak byl mezi smluvními stranami sjednán, jinak podle svého vlastního rozhodnutí.
Mezinárodní nárok na odškodnění lze však vznésti jen za těchto procesuálních podmínek, jež jsou rovněž stanoveny právem mezinárodním:
1. Čin zakládající mezinárodní delikt musí býti spáchán v území státu, proti němuž má býti uplatněn.
2. Poškozený jednotlivec musí býti státním příslušníkem nebo aspoň chráněncem státu, který právní ochranu poskytuje. Hatschek má za to, že stačí též, když příslušný jednotlivec má ve státě bydliště, jenže mezinárodní ochranu nelze poskytovati proti domovskému státu osoby, o niž jde. 85 Dosah této zásady není tak všeobecný, jak se na první pohled může zdáti, neboť zásada míří na případ osob, jež byly naturalisovány v druhém státě a jsou pokládány ještě prvním státem za jeho příslušníky. Onu zásadu by bylo připustiti, pokud by šlo o osoby bez státní příslušnosti. Z právnických osob může stát diplomaticky chrániti ty, jež na jeho území mají své sídlo. 86
3. Zpravidla může stát diplomaticky hájiti ten nárok svého příslušníka, který mu od původu příslušel (na př. pohledávka), nikoli však takový nárok, který mu byl postoupen, nebo nárok osoby, která se stala později jeho příslušníkem. Je nutno, aby poškozený jednotlivec byl jak v době poškození, tak i v době uplatňování nároku příslušníkem státu, který diplomatickou ochranu poskytuje (»By the assignment the claim ceases to be the claim of the originating state«). 87 Tato zásada je zdůvodněna tou skutečností, že stát je poškozením svého příslušníka dotčen ve svých právních statcích přímo.
4. Konečně nesmí býti poškozený sám příčinou svého poškození.
Pokud jde o právo státu žádati za odčinění mezinárodního bezpráví, neobsahuje právo mezinárodní žádných přesných norem, které by předpisovaly, v jaké formě a jakého druhu je poskytnouti náhradu. Právo mezinárodní přenechává stranám jako subjektům mezinárodním, aby se dohodly o náhradě Přiměřené povaze jednotlivého případu. Nedohodnou-li se strany, může se otázka odškodnění řešiti jako každá jiná mezinárodní otázka předepsanými smírnými prostředky, pokud se týče arbitráží.
Uplatňování mezinárodní odpovědnosti státu je reakcí proti mezinárodnímu deliktu; tato reakce se řídí povahou a dosahem mezinárodního deliktu. Ježto pak v právu mezinárodním se nečiní dnes ještě rozdílu mezi odpovědností trestní a civilní, můžeme se v každém případě reakce proti mezinárodnímu deliktu setkati s ideou zadostučinění a s ideou odškodnění. Snaha shladiti způsobenou urážku státu proniká v mezinárodním životě do té míry, že čest a důstojnost státu mají převahu nad zájmy hmotnými. Jest ostatně dobře známo, jak akcentuje Anzilotti, že mnohá práva mezinárodní nemají hospodářského obsahu. 88 Tyto skutečnosti vedly mezinárodní praxi k tomu, že za následky mezinárodního deliktu považuje jednak zadostučinění, jednak odškodnění ve vlastním slova smyslu.
Zadostučinění přichází v úvahu tam, kde byla státu způsobena mezinárodním deliktem urážka jeho mezinárodní osobnosti neboli škoda nehmotná. Taková urážka může spočívati i v odpírání práva, jež dotčenému státu podle práva mezinárodního patří. Zadostučinění slouží k tomu, aby byla odčiněna spáchaná urážka, a vystupuje v různých, formách podle povahy urážky nebo poškození, a to buď samostatné nebo někdy vedle náhrady škody, jež je požadována pro utrpěnou škodu materiální. Základním rysem zadostučinění jest osobní a veřejný ráz jednotlivých jeho forem. O tom, v jaké formě je dáti zadostučinění, rozhoduje jedině poškozený stát. Příkladem zadostučinění je na př. solemní omluva činu, pozdravení vlajky nebo znaku státního, vyslání zvláštního poselství a pod. Jsou případy, kdy bylo požadováno zaplacení jisté částky peněz za účelem naznačení zadostučinění, nikoli však k náhradě materiální škody, jež byla skutečně utrpěna. Se zadostučiněním nemá nic společného akt mezinárodní zdvořilosti, jímž se omlouvá čin, který za okolností, za jakých byl spáchán, nezakládá mezinárodního deliktu (na př. čin byl spáchán osobou nepříčetnou).
Odškodnění ve vlastním slova smyslu znamená odčinění toho stavu, jaký byl způsoben mezinárodním deliktem, cestou buď restituce nebo náhrady v penězích. Při odškodnění jde hlavně o nahražení hmotné škody, ač není vyloučena náhrada za škodu nehmotnou, kterou utrpí jednotlivci jako příslušníci cizího státu.
a) Restituce spočívá v obnovení toho stavu, který by existoval, kdyby nebylo bývalo došlo k mezinárodnímu deliktu. Příkladem takové restituce je propuštění osoby, jež byla protiprávně vzata ve vazbu, na svobodu, vrácení majetku, který byl protiprávně skonfiskován nebo vyvlastněn a pod. Všeobecně se uznává, že restituce má se díti in natura toliko tehdy, když je to možno. Nemožnost restituce může býti jak faktická, tak právní. Touto poslední nemožností není arci nemožnost vyplývající z právních vnitrostátních norem toho státu, který se dopustil mezinárodního deliktu. Není-li restituce možná, nebo netrvá-li na ní poškozený stát, dochází k poskytnutí peněžité náhrady.
b) Peněžitá náhrada se neomezuje na případ, kdy utrpěná škoda jest ocenitelná v penězích, nýbrž nastupuje i tehdy, když imateriální škodu mají státní příslušníci. Utrpí-li takovou škodu na své cti a důstojnosti stát jako takový, má peněžitá náhrada povahu zadostučinění.
Nejčastějším případem náhrady škody jest odškodnění státních příslušníků za majetkové újmy, jež jim mezinárodním deliktem vznikly.
Klademe-li vůbec otázku náhrady škody v právu mezinárodním, nemůžeme mlčením přejíti otázky, zda lze při určování náhrady škody použíti zásad občanského práva, zvláště když uvážíme, že i v právu mezinárodním jde o vyrovnání škody vyvolané protiprávním jednáním. I v mezinárodní teorii se připouští, že mezi náhradou škody v občanském právu a mezi náhradou škody v právu mezinárodním jest určitá analogie. Také mezinárodní rozhodčí soudy zhusta rekurují k normám občanského nebo římského práva, ač těchto norem nelze beze všeho rozumně užívati na poměry mezinárodní. Je však možno, že státy při určování náhrady škody mohou vzíti zřetel na některé zásady občanského práva, jež jsou všeobecně uznány, a v tomto směru bude lze použíti těchto všeobecných právních zásad. 89 Směrodatnou tu může býti výlučně vůle států, projevená výslovně nebo i mlčky. Podle ní se bude říditi rozsah aplikace soukromo-právních pojmů a zásad. Pokud není mezi stranami žádného ujednání, bude se povinnost k náhradě způsobené škody vztahovati jak ke škodě věcné, tak i majetkové, t. j. bude zahrnovati t. zv. damnum emergens a lucrum cessans. S ušlým ziskem nelze nikterak ztotožňovati t. zv. škodu nepřímou, jež byla vyvolána nikoli hlavním činem, nýbrž jinými okolnostmi. 90 Praxe rozhodčích soudů nemohla býti výrazem přesvědčení státu o ručení za škodu nepřímou, když bylo státy výslovně prohlášeno, že uznávají povinnost jen k náhradě přímých škod. 91
Nějakého předpisu o placení úroků v právu mezinárodním není; rozhodčí soudy sice v některých případech přiznaly úroky, ale jen v důsledku kompromisu mezi stranami. Pouze prodlení v placení může býti důvodem k náhradě další škody, při čemž nutno dokázati, že taková škoda skutečně vzešla. Rozhodující okamžik jest uplatnění hlavního nároku na náhradu škody (srv. k tomu rusko-turecký spor u Stálého rozhodčího dvora v Haagu r. 1912).
Z oboru občanského práva byla do práva mezinárodního přenesena zásada o důkazu rozsahu utrpěné škody (důkaz musí provésti poškozený stát). V případě, že škodu, kterou jednotlivec utrpěl, také spoluzavinil, zmenší se náhradní povinnost vinného státu, po případě docela zanikne. 92
Nechce-li stát, jemuž se přičítá mezinárodní delikt, dobrovolně nésti právní následky mezinárodního deliktu,, může poškozený stát použíti všech tich prostředků, jež právo mezinárodní dává k vynucení splnění mezinárodních závazků. Sem patří retorse, represálie a případně i válka.
Z toho, co bylo právě stručně naznačeno, vysvítá, v jakých směrech a v jaké míře může stát chrániti své příslušníky v cizině. Ve svých příslušnících vidí každý stát nositele kulturního i hospodářského jmění a škody, jež tito v cizině snad utrpí, jsou také jeho ztrátami. Proto je na snadě, proč stát pečuje o své příslušníky i v cizině. Jestliže pak je těmito žádán o právní ochranu, rád ji poskytne, shledá-li, že reklamace jeho příslušníků jsou plně zdůvodněny. V opačném případě je odmítne, poněvadž by zeslaboval svou mezinárodní posici. Přijde-li však nárok jednotlivce do konfliktu se zájmem samého státu, který je žádán o ochranu, nebude lze mezinárodní ochrany uděliti, poněvadž zájmu státnímu musí ustoupiti zájem jednotlivce. To budou ale případy velmi vzácné. Ve velké většině případů zůstane stát spolehlivým útočištěm svých příslušníků, kteří nedosáhnou od cizího státu povinné ochrany.

Předneseno v podstatě na schůzi Právnické jednoty v Praze dne 26. ledna 1928.
Völkerrecht, 1883, § 6.
Srv. zejména: Wenzel, Juristische Grundprobleme, 1920, str. 236 a n.
Jellinek, System der subjektiven öffentlichen Rechte, 3. vydání, 1919, str. 86 a n.
Weyr, Soustava československého práva státního, 2. vydaní, 1924, str. 421.
Srv. Diena, Principi di diritto internazionale, I., 2. vydání, 1914, str. 282 а n.; Oppenheim, Mezinárodní právo, I., 1924, str. 435 a n.; Cruchaga, Nociones de derecho internacional, 3. vydání, I., 1923, str. 320.
Fedozzi, Il diritto processuale civile internazionale, 1905, str. 55.
Ač stát je povinen poskytovati cizincům právní ochranu, přece nemusí tak činiti ve stejné míře, v jaké ji poskytuje svým vlastním příslušníkům. — Srv. k tomu: Louter, Le droit international public positif, I., 1920, str. 295.
Pillet-Niboyet, Manuel de droit international privé, 1924, str. 276 a n.; Surville, Cours élémentaire de droit international privé, 7. vydání, 1925, str. 198 a n.
Annuaire de l’Institut de droit international, V., 1882, str. 56 a 57.
Projet de Code de droit international privé, 1926.
Hatschek, Völkerrecht, 1923, str. 220; Strupp, Eléments du droit international public universel, européen et américain, 1927, str. 87.
Louter, n. u. m., I., str. 296.
Frisch, Fremdenrecht, u. Hatschka-Struppa, Wörterbuch des Völkerrechts und der Diplomatie, I., 1924, str. 333.
Kučera, Československé soukromé právo mezinárodní, v »Zahraniční Politice«, 1926, str. 1028 a n.
Bar, Theorie und Praxis des intern. Privatrechts, I., 1889 str. 302; Pillet, Des personnes morales, 1914, str. 41 a n.; Walker, Internationales Privatrecht, 2. vydání, 1922, str. 127 а n.; Kučera O státní příslušnosti obchodních společností v soukromém právu mezi národním, v »Časopisu pro právní a státní vědu«, VIII., 1923, str. 157 a n.
Liszt-Fleischmann, Völkerrecht, 12. vydání, 1925, str. 175 a n.
Frisch, Das Fremdenrecht, 1910, str. 117 а n.; Cavaglieri, Lezioni di diritto internazionale, 1925, str. 168. — Práva petičního cizinci nepožívají, poněvadž je povahy politické. Pro obor našeho právního řádu jsou stále cenné výklady Pražákovy, Rakouské právo ústavní, III., 2. vydání, 1902, str. 28 a n.
Jellinek, n. u. m., str. 121 a n.
N. u. m., str. 61.
Jellinek, n. u. m., str. 124 а n.; Fedozzi, n. u. m., str. 64 а n.
Commentario al Codice e alle leggi di procedura civile, II., str. 287.
Československé civilní právo procesní, II., 1923, str. 143 a n. — Pronikavé analysi podrobuje teorii o t. zv. nároku na právní ochranu též Baumgarten, Die Wissenschaft vom Recht und ihre Methode. II., 1922, str. 445 а n.
Staatsunterthanen und Fremde, u Holtzendorffa, Handbuch des Völkerrechts, II., 1887, str. 642.
Jellinеk, n. u. m., str. 136 а n.
Liszt-Fleischmann, n. u. m., str. 177 а n.; Kallab, Příručka k přednáškám о právu mezinárodním, I., 1924, str. 85 a n.
Heilborn, System des Völkerrechts entwickelt aus den völkerrechtlichen Begriffen, 1896, str. 72 a n.
Pillet, Recherches sur les droits fondamentaux des Etats, 1899, str. 35 a n., jakož i 79/80 a 102/3; Bonfils-Fauchille, Traité de droit international public, I., 1., 1922, str. 932.
N. u. m., I., str. 206. — Srv. k tomu; Kallab, n. u. m., str. 85. — Právě, že stát může právně cizince vyhošťovati, není možno konstruovati základní právo na mezinárodní styk. Mezinárodní styk je naopak historickou skutečností, z níž vyrostlo teprve právo mezinárodní. Právo na mezinárodní styk vedlo by ostatně jen k mezinárodní anarchii.
Le droit international codifié et sa sanction juridique, 1911, str. 110 a n.
Corso di diritto internazionale, I., 1923, str. 73.
Kučera, Československý právní řád a právo mezinárodní v »Časopisu pro právní a státní vědu«, VI., 1923, str. 240 a n.
System der subjektiven öffentlichen Rechte, str. 324 a n.
Heilborn, Grundbegriffe des Völkerrechts, 1912, str 96; Lammasch, Die Rechtskraft internationaler Schiedssprüche, 1913 str. 8 a n.
Anzilotti, n. u. m., str. 74; Kučera, Stálý mezinárodní soudní dvůr, jeho funkce a význam, v »Právníku«, LXVI., 1927, str. 302 a n.
Die Verfassung der Völkerrechtsgemeinschaft, 1926, str. 161.
N. u. m., str. 86. — Srv. Strisower, v »Zeitschrift für öffentliches Recht«, IV., 1924, str. 273.
N. u. m., str. 163. — Také Strupp se domnívá, že tu běží o reflex práva mezinárodního. Srv. jeho spisy; Theorie und Praxis des Völkerrechts, 1925, str. 8, a Eléments du droit international public, str. 23 a 24.
Tak se dívá na mezinárodní indigenát Stoerk, když prohlašuje: »Dieses dem rechtlichen Verkehr zugewandte Völkerrechts-Indigenat bedeutet somit lediglich die Zugehörigkeit zu einer Gruppe übereinstimmender, von Staaten gehandhabter Verhaltungsnormen und ist von dem Idealgebilde des »Weltbürgerrechts« ebenso verschieden, wie die lediglich durch das Bindemittel des Verkehrsbedürfnisses zusämmengehaltene moderne Staatengesellschaft von der »civitas maxima« Wоlff’s oder der civitas gentium in Kant’s Ewigem Weltfrieden« (n. u. m., str. 589).
N. u. m., II., str. 589. — Viz také: Frisch, Völkerrechtliches Indigenat, u Hatschka-Struppa, n. u. m., I., str. 544.
Kallab, n. u. m., I., str. 51. — Srv. též: Hall-Pearce Higgins, A treatise on international law, 7. vydání, 1917, str. 51.
Srv. k tomu nejnověji: Meier, Der Staatsangehörige und seine Rechte, insbesondere seine Vermögensrechte, im System des Völkerrechts, 1927, str. 17 a n.
N. u. m. I., str. 437/8. — Jakkoli bývá státoprávní povinnost státu k mezinárodní ochraně jeho příslušníků stanovena i v ústavách, nedá se vzhledem k dosavadnímu zákonodárství jednotlivých států vynutiti právními prostředky. Takový nárok na diplomatickou intervenci je těžko přiznati, poněvadž by vedl nezřídka k poškození celého státu, a to ve směru vnitrostátním i mezinárodním.
Oppenheim, n. u. m., I., str. 438; Liszt-Fleischmann, n. u. m., str. 166 a n., jakož i jiní.
N. u. m., I., str. 195, — Srv. k tomu též; Schücking, Das Werk vom Haag, Zweite Serie, I., 1917, str. 275 a n. (Výklad sporu s Venezuelou, podaný Barem.)
Bohuslav, Sbírka nálezů nejvyššího správního Soudu ve věcech administrativních, III., 1922, str. 1057.
Völkerrecht und Landesrecht, 1899, str. 349.
N. u. m., str. 388.
Grotius ve svém spise »De jure belli ac pacis, II., 21, § 2 č. 1 a 2, praví toto: »Communitas ut alia, ita et civilis non tenetur ex facto singulorum sine facto suo aut omissione; ex his autem modis quibus rectores aliorum in crimen veniunt, duo sunt qui maximum usum habent, et diligenti consideratione indigent: patientia et receptus. De patientia ita habendum est qui seit delinqui, qui prohibere, potest et tenetur, nec prohibet, eum ipsum delinquere.«
Triepel, n. u. m., str. 328; Anzilotti, n. u. m., I., str. 283/4; Strupp, Das völkerrechtliche Delikt, 1920, str. 33.
N. u. m., I., str. 284.
N. u. m., str. 281 a n.
Völkerrecht, 1908, str. 148 a n.
N. u m., I., str. 214.
N. u. m., II., str. 103 a n.
Uvedli jsme definice Oppenheimovy, jež se shodují s Ullmannovými. Jinak obě kategorie odpovědností vymezuje na př. Schoen, v článku: Völkerrechtliche Haftung der Staaten, u Haschka-Struppa, Wörterbuch, I., str. 493.
Strupp, Eléments du droit international public, str. 221 a n.
N. u. m., str. 337 a n.
Teoria generale della responsabilità dello Stato nel diritto internazionale, 1902, str. 153 a n., jakož i Corso, I., str. 288 a n.
Die völkerrechtliche Haftung der Staaten aus unerlaubten Handlungen, 1917, str. 50 a n.
Das völkerrechtliche Delikt, str. 45 а n.
Corso, I., str. 290.
Heilborn, Das System, str. 407; Leval, De la protection diplomatique des nationaux à l’étranger. 1907, str. 152.
Völkerrechtliche Haftung der Staaten, u Hatschka-Struppa, n. u. m., I., str. 494.
Corso, I., str. 292 a n.
Srv. k tomu : Strupp: Das völkerrechtliche Delikt, str. 60. — I v právu mezinárodním má zavinění dvě formy: úmysl a nedbalost. Protikladem této nedbalosti jest obvyklá bedlivost, jakou lze předpokládati u civilisovaného státu (diligentia quam suis).
Corso, I., str. 273.
Das völkerrechtliche Delikt, str. 118 a 119. — Stejného názoru je mimo jiné zvláště Borchard, The diplomatic protection of citizens abroad, 1915, str. 126 a 182.
Corso, I., str. 274; Diena, n. u. m., I., str. 443.
Anzilotti, Corso, I., str. 274.
N. u. m., I., str. 225 a n.
Corso, I., str. 278. — Viz též: Diena, n. u. m., I., str. 445 a n.; Kohler, Grundlagen des Völkerrechts, 1918, str. 159 a n.
Strupp. Das völkerrechliche Delikt, str. 78 a n.
Diena, n. u. m., I., str. 452 a n.; Anzilotti, Corso, I., str. 293 a n.; Cavaglieri, n. u. m., str. 298 a n.; Oppenheim, n. u. m., I., str. 227 a n.
Annuaire de l’Institut de droit international, XVIII., 1900, str. 254 a n.
Annuaire, XVIII., str. 237. — Příslušný reglement Institutu zní takto: 1. Nezávisle od případů, kdy patří cizincům náhrada škody podle všeobecných zákonů státu, mají cizinci právo na náhradu, když bylo ublíženo jejich osobě aneb jejich majetku během povstání, vzbouření aneb občanské války: a) když čin, jímž utrpěli škodu, je namířen proti cizincům jako takovým vůbec, nebo proti těmto jako příslušníkům určitého státu, nebo b) když čin, jímž utrpěli škodu, záleží v uzavření přístavu bez předběžné notifikace včas učiněné nebo v zadržení cizích lodí v přístavě, nebo c) když škoda vznikla z protizákonného činu, spáchaného úředním orgánem, nebo d) když závazek k náhradě škody vznikl z všeobecných zásad práva válečného. 2. Závazek je rovněž založen, když škoda byla způsobena [č. 1, a) a d)] na území povstalecké vlády, ať již touto vládou, ať některým z jejích funkcionářů. Avšak určité žádosti o náhradu škody mohou býti zamítnuty, když se týkají skutečností, jež se staly po tom, když vláda státu, k němuž poškozená osoba patří, uznala povstaleckou vládu za válečnou moc a když poškozená osoba dále měla své bydliště nebo pobyt na území povstalecké vlády. Pokud tato vláda je vládou osoby, jež byla domněle poškozena, pokládána za válečnou moc, žádosti musejí býti v případě odst. 1, čl. 2, předkládány povstalecké vládě a nikoli vládě legitimní, 3. Povinnost k náhradě zaniká, když poškozené osoby jsou samy příčinou události, která přivodila poškození. Zejména není povinnosti k náhradě škody těm, kdož se vrátili do státu proti vyhošťovacímu nálezu, ani těm, kdož se ubírají do státu, aby se v něm věnovali obchodu nebo živnosti, když vědí nebo by měli věděti, že tam vznikly nepokoje, ani těm, kdož se usadili nebo zdržují v zemi, která neposkytuje bezpečnosti pro přítomnost divokých, kmenů, leda že by vláda dala přistěhovalcům zvláštní ujištění. 4. Vláda spolkového státu, složeného z určitého počtu malých států, jež zastupuje s hlediska mezinárodního, nemůže se dovolávati, aby se vyhnula odpovědnosti, jež ji postihuje, skutečnosti, že ústava spolkového státu jí nedává nad jednotlivými státy ani práva kontroly ani práva vymáhati na nich splnění jejich závazků.5. Ujednání, zbavující vzájemně státy povinnosti poskytovati svou diplomatickou ochranu, neměla by se vztahovati na případy odepření spravedlnosti anebo zjevného porušení spravedlnosti nebo práva mezinárodního.
V konkrétním případě bude velmi obtížno rozhodnouti, zda stát učinil podle svých možností opatření k ochraně cizinců. Běží tu po výtce o otázku skutkovou, jíž se obírá mezinárodní diplomacie, pokud se týče politika. Evropské státy intervenovaly ve prospěch svých příslušníků velmi často u amerických států, dožadujíce se náhrady škod, jež jejich příslušníkům vznikly v důsledku povstání nebo revolucí. Americké státy se k takovým reklamacím stavěly odmítavě. Toto jejich stanovisko, pokud jde o státy latinské Ameriky, došlo výrazu v jejich vnitřním zákonodárství a v mezinárodních smlouvách, sjednaných s evropskými státy. Srv. k tomu: Alvarez, La codification du droit international, 1912, str. 66 a n.; Cruchaga, n. u. m., I., str. 201 a n.; Bonfils-Fauchille, n. u. m., I., 1., str. 518 a n.
Corso, I., str 304.
Zavázal-li se stát, že do určité doby provede mezinárodní normu a tak neučiní, je spáchán mezinárodní delikt vypršením předepsané lhůty.
Srv. č. 177 sb. z. a n. z r. 1926.
Das völkerrechtliche Delikt, str. 81 а п., jakož i str. 86 a n.
Kohler, n. u. m., str. 163. — Viz k tomu: Meier, n. u. m., str. 20 a n., 58 a n.
N. u. m., str. 356/7.
Lammasch, n. u. m., str. 6 a 7.
N. u. m., str. 401.
Ruegger, Die Staatsangehörigkeit der juristischen Personen, 1918, str. 46.
Borchard, n. u. m., str. 637, 664 a 666.
Corso, I., Str. 305/6.
Kohler, n. u. m., str. 161.
Hatschek, n. u. m., str. 403; Anzilotti, n. u. m., I., str. 310.
Hold v. Ferneсk, Die Reform des Seekriegsrechts durch die Londoner Konferenz 1908/09, 1914, str. 213.
Strupp, Das völkerrechtliche Delikt, str. 212.

Citace:

č. 9040. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 827-828.