Čís. 8916.

Zákon ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák. o upravovacím řízení.
Odpor podaný ve smyslu § 14 zákona následkem druhého ediktu, může se týkati jen t. zv. »starých břemen«, nikoliv vlastnického práva k pozemku. Námitku, že první edikt nebyl vyvěšen na obecní desce, lze uplatniti jen v upravovacím řízení, nikoliv v napotomním spora o uznání neobmezenosti vlastnictví k pozemku.
Opomenutí opovědi ve smyslu § 6, prvý odstavec, zák. nemá v zápětí důsledky proti prvním nabyvatelům pozemku, jenž v pozemkové knize před tím ještě nebyl zapsán.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1929, R I 825/28.)
Žalobci uplatňovali proti žalovaným, že vlastnictví žalobců k pozemku čk. 501/2 jest neobmezené, že žalovaným nepřísluší právo služebnosti vozové cesty po pozemku žalobců, že žalovaní jsou povinni to uznati a zdržeti se dalšího rušení vlastnictví žalobců k cestě. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci dále jednal a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jak již odvolací soud správně naznačil, jde tu o žalobu zápůrčí podle § 523 obč. zák., a náleží proto žalobcům, by ve sporu uvedli a dokázali, že jsou vlastníky pozemku č. kat. 501/2, cesta, a že si žalovaní osobují k tomuto pozemku právo služebnosti vozové cesty ve prospěch svých pozemků. Že si žalovaní toto právo osobují, vyplývá z jejich námitek. K posouzení otázky, zda žalobci jsou vlastníky pozemku čís. kat. 501/2, stačí výsledky dosavadního jednání a provedených důkazů. Jest sice pravda, že prvý soud vydal usnesení ze dne 31. března 1928, jímž bylo povoleno, by se sporný dílec čís. kat. 501/2 odepsal ze seznamu veřejného statku I a připsal clo vložky č. 14 k usedlosti čís. pop. 16 jako vlastnictví žalobců s právním účinkem ode dne 1. ledna 1928, nevyčkav, až bude upravovači řízení zahájené ediktem vrchního zemského soudu v Praze ze dne 12. září 1927 ukončeno. Nutno však uvážiti, že povolující usnesení prvého soudu nabylo právní moci a že mimo to nebyla ve lhůtě ediktální skončivší dnem 31. března 1928 podána opověď ve smyslu § 7 a) zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák., čímž byla otázka vlastnictví k pozemku čís. kat. 501/2 vyřešena ve prospěch žalobců. Odpor, který by byl podán ve smyslu § 14 uved. zák. následkem druhého ediktu, mohl by se týkati jen tak zvaných »starých břemen«, nikoli vlastnického práva žalobců k pozemku čís. kat. 501/2 (srov. rozh. čís. 5432 Gl. U.). Námitka žalovaných, že první edikt vrchního zemského soudu v Praze ze dne 12. září 1927 na obecní desce v T. nebyl vyvěšen, nemá v tomto sporu významu a bylo věcí žalovaných, aby ji, odpovídá-li skutečnosti, uplatnili v řízení upravovacím. Nezůstalo tedy řízení ve smyslu § 496 č. 2 c. ř. s. následkem toho neúplným, že nebyl proveden důkaz o námitce právě uvedené a že prvý soud nevyčkal až řízení upravovači bude ukončeno. Řízení prvým soudem provedené je však stiženo neúplností ve směru jiném, která je podstatnou jeho vadou podle § 496 čís. 3 a ve smyslu § 503 čís. 2 c. ř. s. Prvý soud považoval za podstatný důvod, z něhož by bylo žalobě vyhověti, skutečnost, že žalovaní v ediktální lhůtě skončivší dnem 31. března 1927 ve smyslu § 7 b) zákona čís. 96/71 ř. zák. opověď ve příčině služebnosti, kterou si k pozemku čís. kat. 501/2 osobují, nepodali a proto prý došlo k zápisu tohoto pozemku do vložky čís. 14 pozemkové knihy katastrální obce T. jako neobmezeného vlastnictví žalobců. Prvý soud vycházel zřejmě z právního předpokladu, že žalovaní opomenutím opovědí služebností ve lhůtě ediktální práva tohoto pozbyli a že nemohou právo to již uplatňovati ani ve sporu. Tento předpoklad není správný. Ve smyslu prvého odstavce § 6 zákona čís. 96/71 ř. zák. pozbudou ti, kdož opomenuli opověď včas podati, práva uplatňovati nároky, jež měli opovědi ohlásiti, jen proti osobám třetím, které nebudou bezelstně knihovních práv na základě zápisů v doplňku knihy pozemkové obsažených a v řízení upravovacím nepopřených. V souzeném případě nejde však o uplatňování nároku na služebnost proti osobám třetím, nýbrž proti prvním nabyvatelům pozemku, který před tím v knize pozemkové ještě nebyl zapsán. Nenastaly tudíž v poměru mezi žalovanými na straně jedné a žalobci na straně druhé důsledky sankce podle prvého odstavce § 6 uved. zák. a proto opomenutí opovědi práva služebnosti žalovanými v řízení upravovacím nebrání, by právo to nebylo jimi proti žalobcům uplatňováno v řízení sporném. (Bartsch knihovní zákon VI. vydání str. 620 rozh. čís. 14 551 Gl. U.). Zůstalo tedy řízení v podstatném bodě neúplným, ana ve sporu nebyla probrána otázka, zda a z jakého soukromoprávního důvodu žalovaní nabyli proti dřívějším vlastníkům pozemku čís. kat. 501/2 tvrzeného práva služebnosti vozové cesty.

Citace:

č. 8916. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 593-595.