Č. 2394.

Pozemková reforma: Zda a kdy určitý majetek pozemkový
byl mezi spoluvlastníky i fakticky rozdělen, jest pro státní pozemkový úřad při řešení otázky povinnosti k hektarovému příspěvku otázkou skutkovou.
(Nález ze dne 24. května 1923 č. 6179).
Věc: Koloman S. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu (Boh. Vančura) o zábor velkého majetku pozemkového a placení hektarového příspěvku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím z 30. října 1922 rozhodl žal. úřad, že velkostatek st-lův ve výměře 593 k. j. čili 341 ha 25 a podléhá záboru a že st-l povinen je z plochy 91 ha 25 a platiti dle § 73 náhr. zák. hektarový příspěvek, jak v rozhodnutí za léta 1920—1922 je vypočten. Námitka st-lova, že majetek ten nepodléhá záboru, ježto byl již v r. 1918 rozdělen mezi st-le a oba jeho syny, byla zamítnuta.
O stížnosti, kterou proti tomuto rozhodnutí podal Koloman S., bylo uvažováno takto: —
Stížnost stojí na stanovisku, že pozemkový majetek, který nař. rozhodnutím byl prohlášen státem za zabraný a z něhož hektarový příspěvek byl předepsán, není státem zabrán. Stanovisko to odůvodňuje tím, že majetek ten, připsaný v pozemkové knize 1/2 st-li, 1/4 jeho synu Kolomanu a 1/4 jeho synu Juliovi, netvoří soubor nemovitostí, nýbrž byv již v r. 1918 fysicky rozdělen mezi jmenované v témž poměru, jak jim v knihách je připsán, rozpadl se ve tři samostatné soubory, z nichž každý nedosahuje výměry v § 2 záb. zák. stanovené. To však žal. úřad popírá, stoje na stanovisku, že se toto fysické rozdělení posud nestalo a že jde tedy o soubor jeden, nalézající se v ideálním spoluvlastnictví tří osob. A to je jádrem celého sporu. Neboť jde-li o jeden soubor patřící týmž spoluvlastníkům v témž poměru spoluvlastnickém, pak není vzhledem k ustanovení §u 2 záb. zák. pochybnosti o tom, že soubor ten, mající nepopřené výměru 341 ha 25 a, záboru podléhá a že dle § 73 náhr. z. platiti je z výměry výměru 250 ha přesahující hektarový příspěvek. V tom směru stížnost také žádných námitek nevznáší, uplatňujíc pouze, že nejde o soubor jeden, patřící třem spoluvlastníkům, nýbrž o soubory tři, patřící třem různým vlastníkům, vzniklé fysickým (technickým) rozdělením původního souboru jediného, které stalo se před platností záborového zákona.
Zda a kdy jediný soubor nemovitostí mezi spoluvlastníky byl i fysicky rozdělen, t. j. zda a kdy stala se mezi nimi dohoda o tom, že přestává soubor ten býti vlastnictvím všech spoluvlastníků k ideálním podílům a že stává se určitá — fysická — část souboru toho výhradným vlastnictvím toho kterého spoluvlastníka, to jest pro žal. úřad pouhou otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění tvoří část skutkové podstaty, z níž při svém rozhodování vycházel. Jeť to pouhá otázka prejudicielní, při které musí si úřad pro svoji potřebu zodpověděti otázky, byla-li taková dohoda vůbec uzavřena a uznává-li ji za platnou. Žal. úřad odpověděl na otázku tu záporně, vysloviv, že není prokázáno, že statek, o který jde, byl v r. 1918 mezi st-le a jeho syny fysicky rozdělen. Nss pak vzhledem k ustanovení §u 6 zák. o ss zodpovědění otázky té může přezkoumati jen v mezích §u 6 zák. o ss, totiž není-li v rozporu se spisy, má-li ve spisech dostatečnou oporu a nezakládá-li se na řízení podstatně vadném.
Stížnost sama vad řízení nevytýká, tvrdíc pouze, že žal. úřad věcně nesprávně důkazy st-lem předložené hodnotil. Avšak věcné hodnocení důkazů nss přezkoumávati vůbec nemůže. Vad pak uvedených v §u 6 zák. o ss neshledal. Neboť st-l měl dosti příležitosti, aby v řízení administrativním provedl důkaz o tom, že skutečně se syny svými se dohodl na tom, že soubor nemovitostí mezi sebe fysicky rozdělí a že dohodu tu skutečně také v r. 1918 fakticky provedli. St-l předložil však mimo prohlášení jím a jedním synem podepsané, v němž v rozporu s tvrzením pozdějším uvedl, že část majetku rozdělena v poměru 1/2 : 1/4 : 1/4, jiná část v poměru k 1/3 : 1/3 : 1/3, nákresy, v nichž jednotlivé parcely prostě červenou čarou jsou rozděleny, potvrzení soudu, že v pozemkové knize nemovitosti jsou připsány jemu k l/2 a synům každému k1/4 a potvrzení obce, že v přírodě si majetek se syny rozdělil. Dospěl-li žal. úřad na základě těchto st-lem předložených dokladů ku zjištění, že není jimi prokázáno, že majetek ten jest mezi st-le a jeho syny reálně rozdělen tak, že každá část tvoří samostatný celek, naopak, že jedná se o jediný celek, jehož díly patří st-li pouze jako díly ideální, nelze právem tvrditi, že by zjištění to bylo proti spisům neb nemělo ve spisech opory.
Vycházel-li žal. úřad právem ze zjištění, že fysické rozdělení souboru, o který jde, se nestalo, pak právem prohlásil soubor ten, jsoucí ve vlastnictví týchž spoluvlastníků a přesahující nesporně výměru § 2 záb. zákona stanovenou, za zabraný majetek a nelze nař. rozhodnutí vytýkati nezákonost ani v tom směru, že z půdy výměru 250 ha přesahující předepsal hektarový příspěvek, proti jehož výši stížnost ničeho nenamítá.

Citace:

č. 2394. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 115-116.