Čís. 8627.

Stvrdí-li obchodník obchodníku zaplacení účtů a neučiní-li ani ústně, natož písemně výhrady ke stvrzení, jest v tom spatřovati vzdání se eventuelních — Čís. 8627 —
48
úroků z prodlení, najmě, děje-li se tak ve vzájemném obchodním spojení opětovně a po delší dobu docela napořád.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1929, Rv II 527/28.)
Žalobkyně byla se žalovaným v obchodním spojení a zasílala mu zboží v létech 1925 až 1927. Současně se zbožím zasílala žalobkyně žalovanému účty, jež žalovaný splácel po částkách, takže vznikly úroky z prodlení. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení úroků z prodlení. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Procesní soud prvé stolice zjistil, že žalobkyně potvrdila žalovanému všechny účty doložkou: »s díky saldováno«, »s díky obdržela«. Dále zjistil, že žalobkyně v létech 1926 a 1927 opětovně vybídla žalovaného, by zaplatil účtované ceny s úroky. Žalobkyně sama přednesla, že úroky, jichž se nyní domáhá, nikde nezaknihovala a že byly vypočítány jejím právním zástupcem teprve před podáním žaloby. Z toho vyvodil prvý soud, že se žalobkyně konkludentním jednáním podle § 863 obč. zák. zřekla placení úroků, že tím dala jasně na jevo, že nezamýšlí požadovati úroky. Odvolací soud, jenž setrvává při oněch zjištěních, nesdílí právní názor prvého soudu. Potvrzení placení na účtech zakládají sice domněnku, že i úroky byly zaplaceny — účty stanovily platební lhůtu, po jejímž uplynutí bylo tudíž lze podle čl. 289 obch. zák. požadovati úroky, — leč jako každá jiná může i tato domněnka býti vyvrácena, v kterémžto směru náleží důkaz žalobkyni. Názor odvolatelky, že by žalovaný musel dokázati, že se žalobkyně výslovně úroků zřekla, není ovšem v této všeobecnosti správným, neboť vůle může býti podle § 863 obč. zák. projevena i konkludentním jednáním. Názor prvého soudu o bezvýhradném saldování faktur byl by sice správným pro dobu, kdy se stalo potvrzení, avšak to, že šlo o zcela bezvýhradné kvitování s právními následky, jak je vyvozuje prvý soud, jest v rozporu se zjištěním, že žalobkyně žalovaného opětovně upomínala o placení úroků. Odvolací soud má za to, že právě tím jest vyvrácena domněnka vzdání se nároku na úroky. Doložka saldovní jest pouhou domněnkou, nemůže však býti nadále hodnocena jako náznak vzdání se. Budiž podotčeno, že žalovaný, ačkoliv přiznává prodlení v placení, popírá jakýkoliv závazek k placení úroků. Zjištění prvého soudu nestačí k tomu, by se mělo za to, že tu bylo takové konkludentní jednání, ba svědčí přímo o opaku. Za tohoto stavu věci byl by musel žalovaný jinak, snad průkazem výslovného vzdání se, prokázati, že mu nevzešel závazek anebo že zanikl. Žalobkyně není protokolovaným kupcem a není proto povinna míti obchodní knihy.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by o odvolání znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud neschválil právní názor rozsudku soudu prvního, že se žalobkyně bezvýhradným saldováním účtů vzdala placení úroků z účtů, jež nebyly včas zaplaceny. Leč názoru odvolacího soudu nelze — Čís. 8627 —
49
přisvědčiti zúplna a bez výhrady. K důvodům napadeného rozsudku bylo by především uvésti, že předpis § 1427 obč. zák. v tomto případě zvlášť ve zřetel nepřichází, neboť nejde o to, zda byly úroky placeny, v tom jsou si obě strany shodny, že placeny nebyly, — nýbrž o to, zda se bezvýhradným přijetím účtových částek a bezvýhradným saldováním (potvrzením účtů) žalobkyně, jak to žalovaný namítal, vzdala placení úroků, a jsou v této příčině pro právní posouzení důležité zejména tyto nižšími soudy zjištěné skutečnosti: že žalobkyně v létech 1926 a 1927 žalovaného několikráte na zaplacení účtových částek a úroků upomínala; že při poslední splátce dne 8. prosince 1927 placení úroků žádala; že však jinak při saldování účtů o úrocích mluveno nebylo; že žalobkyně úroky z prodlení ve svých účtech (knihách) nebo v obchodních záznamech nevedla a je teprve před podáním žaloby spočítati dala svému právnímu zástupci, což prý trvalo několik hodin. Ze sporného jednání vyplývá, jak žalovaný dále namítal, že žalobkyně na žalovaném placení úroků začala požadovati teprve, když se v prosinci 1927 vyskytla mezi ní a žalovaným neshoda z příčiny dodávky zboží a žalovaný prohlásil, že dále od ní zboží nebude odebírati. V souzeném případě jde o obchodní spojení dvou obchodníků, jež záležejíc v prodeji, pokud se týče v nákupu zboží k dalšímu zcizení, trvalo delší dobu (1925 až 1927), a podle tvrzení žaloby za leta 1926 a 1927 dosáhlo obratu přes 63 000 Kč. Případ posuzovati jest podle zákona obchodního a význam a účinek jednání zkoumati jest podle názorů a zvyklostí v obchodu běžných (čl. 279 obch. zák.). S tohoto hlediska nemůže býti o tom sporu, že, stvrdí-li obchodník druhému obchodníku zaplacení účtů (salduje-li mu účet) beze vší výhrady a neučiní-li ani ústně, natož písemně výhrady k takovému stvrzení, jest v tom spatřovati vzdání se zaplacení eventuálních úroků z prodlení, a úsudek ten nabývá tím více oprávnění, děje-li se tak ve vzájemném obchodním spojení opětovně a po delší dobu docela napořád. V souzeném případě nabývá věc zvýšeného významu i tím, že žalovaný k žalobkyni výslovně prohlašoval, že úroky platiti nebude, což tím spíše musilo žalobkyni povzbuditi k tomu, by, trvala-li na placeni úroků z prodlení, v této příčině k žalovanému učinila zřetelné a jasné prohlášení, že se úroků nevzdává. Příznačným jest pro posouzení též, že žalobkyně dlužné úroky z účtů ve svých obchodních zápiscích, pokud je vede, neúčtovala a že je teprve, když nastala mezí stranami neshoda a přerušení obchodního spojení, dala vypočísti svým právním zástupcem, neboť okolnost ta nutně poukazuje k tomu, že na vymáhání a dobývání jich ani nepomýšlela. Zásady poctivého právního styku v obchodě vyžadují toho, by strany jednaly mezi sebou s poctivostí a přesností tak, by měly jasno o vzájemných právních poměrech a mohly na to spoléhati, a porušení této zásady vyložiti jest proti straně, která ji porušila. Žalobkyně tím, že po dlouhou dobu od žalovaného přijímala placení účtů bez úroků z prodlení a že účty zcela bez výhrady saldovala, musila u žalovaného vzbuditi a utvrditi domnění, že na placení úroků netrvá, se jich vzdává, a nelze jí přiznati prospěch z toho, co dovolání nazývá mentální reservací a co bylo by ve skutečnosti záludností, když později při nastalé neshodě dodatkem žádá za celou uplynulou předchozí dobu doplacení úroků z prodlení z účtů, které bez výhrady saldovala. Za tohoto stavu věci lze uznati její nárok na zaplacení úroků za oprávněný jen potud, pokud výhradu učinila při saldování toho kterého účtu. Tu pak jest prokázáno jen, že při poslední splátce, jež se stala dne 8. prosince 1927 již po roztržce, žalobkyně, pokud se týče její zmocněný syn prohlásil, že trvá na zaplacení úroků z prodlení. Výhrada ta jest arciť zřetelná a, i když byl saldován i tento účet, zůstal důsledkem této výhrady nárok žalobkyně na doplacení úroků z prodlení z tohoto účtu nedotčen. Z těchto úvah lze uznati žalobní nárok za oprávněný jen ohledně onoho, pokud se týče ohledně oněch účtů, které byly saldovány za této současně projevené výhrady doplacení úroků z prodlení. Ježto odvolacím soudem následkem jeho právního názoru nebylo zjištěno, o který pokud se týče o které účty a o které položky na dlužných úrocích z prodlení jde, nelze nejvyššímu soudu ve věci rozhodnouti a bylo k oprávněnému dovolání rozsudek odvolacího soudu zrušiti a usnésti se, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 14830. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 980-982.