Čís. 8693.

Platil-li dlužník důchod (rentu) v korunách rakouských místo v československých a uznal-li výslovně povinnost k zapravení nedoplatků — Čís. 8693 —
181
(kursovních rozdílů), jest povinen zaplatiti i úroky z prodlení ode dne splatnosti nedoplatků (kursovních rozdílů). Splatnost těchto úroků nebyla odložena až do úpravy, k níž došlo dohodou čís. 60/1926 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 7. února 1929, Rv I 1371/28.)
Žalobce, bydlící v Rakousku, prodal žalovaným v roce 1914 dům v Jáchymově a vy mínil si placení doživotního důchodu 10000 K ročně. Ježto žalované zapravily žalobci splátky dospělé dne 1. prosince 1919, 1. března 1920, 1. června 1920 a 1. září 1920 v Krak., domáhal se na nich žalobce zaplacení kursovního rozdílu mezi Kč a Krak. ke dni splatnosti a 5% úroků z prodlení ode dne splatnosti. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Neodůvodněným jest odvolání, pokud napadá odsouzení žalovaných k zaplacení 5% úroků z jednotlivých nedoplatků (kursovních rozdílů) od doby splatnosti důchodu. Jest nesporno, že žalované platily renty v korunách rakouských místo v československých a že zažalovanou pohledávku nedoplatků (kursovních rozdílů) výslovně uznaly. Poněvadž splatnost renty podle smlouvy trhové nastala 1. prosince 1919, 1. března 1920, 1. června 1920 a 1. září 1920 a žalované platily rentu v rakouských korunách místo v československých, jsou podle § 1334 obč. zák. povinny zaplatiti 5% úroky ode dne splatnosti renty, nedoplatků (kursovních rozdílů). Upomínaní žalovaných k splatnosti podle § 1334 obč. zák. nebylo třeba a žalované samy přiznávají, že v květnu 1920 o zaplacení v Kč byly upomenuty. Podle § 2 čís. 4 vládního nařízení čís. 265/22 sb. z. a n. byly ze soupisu vyloučeny všeliké peněžité platy smluvně se opakující (na př. doživotní renty) a podle čl. 10 úmluvy ze dne 18. června 1924, čís. 60/1926 sb. z. a n. smluvně se opakující peněžní platy jest povinen dlužník konati věřiteli druhého státu stejně jako věřiteli svého státu. Těmito zákonnými ustanoveními nebyla určena splatnost rent, nýbrž vysloveno, že renty ty podle úmluvy čís. 60/1926 sb. z. a n. neměly býti vyrovnány. Jest proto úplně nerozhodným, že úmluva ze dne 18. června 1924, čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926 byla teprve dne 11. května 1926 vyhlášena. Žalované měly zaplatiti rentu v korunách československých již v době splatnosti renty. Poněvadž tak neučinily, jsou podle § 1334 obč. zák. povinny zaplatit i doplatky (kursovní rozdíly) i s 5% úroky ode dne splatnosti renty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V otázce úroků z prodlení posoudil odvolací soud věc správně po právní stránce. Ve sporu jde o důchodové lhůty z doby od 1. prosince 1919 do 1. září 1920. Měly-li dovolatelky tehdy za to, že článkem 248 d) mírové smlouvy St. Germainské byla odložena splatnost těchto lhůt, neměly žalobci plniti ani v méně hodnotné tehdy měně rakouské. Částečným plněním uznaly však samy splatnost oněch lhůt, ponechavše budoucnosti způsob vyrovnání co do zbytku. Co do tohoto byly v prodlení podle § 1334 obč. zák. a jsou důsledkem toho povinny hraditi žalobci úroky z prodlení žádané žalobou. Úroky ty jest platiti za celou dobu až do zaplacení lhůt, neboť nelze míti za to, že splatnost lhůt byla odložena až do úpravy, к níž došlo dohodou čís. 60/26 sb. z. a n. Nebylo tak stanoveno výslovně a z předpisů vydaných v mezidobí je souditi na opak. V § 4 vlád. nařízení o přerušení sporů čís. 173/21, zejména jak byl upraven dalším nařízením čís. 472/21, bylo výslovně poukázáno k tomu, že doba, po kterou trvá přerušení, nemá vlivu na lhůty, jichž zmeškání má po zákonu v zápětí právní újmu. Tím bylo řečeno, že nemá se nic změniti na podstatě ani na účinu pohledávek a dluhů, pokud nejde o měnu nebo způsob, jímž mají býti vyrovnány. Jak bude při tom naloženo s doživotními důchody, bylo výslovně řečeno v § 2 čís. čís. 4 vládního nařízení čís. 265/22, vydaného podle zákona čís. 207/22 o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezí věřiteli nebo dlužníky československými a cizími. Byla tudíž vyloučena pochybnost o tom, že by doživotní důchody podléhaly soupisu a tím úpravě naznačené zákonem čís. 207/22. Praví-li proto čl. 10 dohody čís. 60/25, že smluvně se opakující peněžní platy povinen jest dlužník konati věřiteli druhého státu stejně jako věřiteli svého státu, nejde o ustanovení, jímž byla teprve stanovena dospělost těchto platů, nýbrž o potvrzení, že platy ty nepodléhají dohodě a že nemají býti vyrovnány způsobem vytčeným v oddílu 5; tím méně změnilo se něco na dřívější dospělosti těchto platů.

Citace:

č. 8693. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 204-206.