Čís. 8599.

Spoluvlastník může se domáhati určení úplaty, jíž jest mu druhý spoluvlastník povinen za užívání bytu ve společném domě, jen pořadem práva, nikoliv v řízení nesporném.
(Rozh. ze dne 3. ledna 1929, R I 1012/28.)
Dům čp. 150 náležel spoluvlastnicky Františce A-ové a Anně P-ové. Františka A-ová navrhla na soudě, by byla zahájena řádná správa domu a by byla upravena činže z bytu používaného Annou P-ovou. Soud prvé stolice návrh odmítl a poukázal Františku A-ovou na pořad práva. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: První soudce odmítl žádost a poukázal žadatelku na pořad práva proto, že Anna P-ová nesouhlasí s návrhem žadatelky na zahájení řádné správy domu č. p. 150 jako společného majetku jejího a Františky A-ové a na úpravu činže z bytu Annou P-ovou tamže obývaného a jest proto ve smyslu § 833 obč. zák. jen pořad práva na místě. Žadatelka ve stížnosti tvrdí, že toto usnesení není správným proto, že měl rozhodnouti soudce v řízení nesporném, ano tu nejde o uplatňování sporného práva soukromého, nýbrž o úkon správy, kde by i los, pokud se týče rozhodčí mohl rozhodovati. Rekursní soud neshledal stížnost odůvodněnou. Mezi stranami nejde o poměr nájemní, nýbrž o rozdělování užitků ze společného domu po rozumu §§ 839 a 840 obč. zák., čehož předpokladem jest navržené určení výše částky, kterou Anna P-ová má platiti z místností jí v domě č. p. 150 obývaných, kterouž částku žadatelka odhaduje na 4500 Kč ročně. Sama žadatelka tvrdí, že o poměr nájemní tu nejde, což potvrzuje i odpůrkyně. Nelze tu tedy použíti zákona o ochraně nájemníků a ani ta ani ona strana se ho také nedovolává. Mezi stranami jest nyní rozpor — any nejsou za jedno o tom, kolik ročně má Anna P-ová platiti za užívání bytu jako spoluvlastnice ve společném domě, kde bydlí mocí svého práva spoluvlastnického. Žadatelka se dovolává ustanovení §§ 834 a 835 obč. zák. Podle § 834 a § 835 obč. zák. při důležitých změnách, které byly navrženy pro zachování nebo pro lepší užívání hlavní věci, neplatí většina hlasů, nýbrž rozhoduje při takových změnách, na př. při stavbách, soudce v řízení nesporném, při rovnosti hlasů rozhoduje vždy soudce, když se účastníci neshodnou, tedy soudce mimosporný, což podle rozhodnutí ze dne 5. června 1878 čís. 7018, jehož se žadatelka v žádosti dovolává, platí, i kdyby šlo o věc, týkající se řádné správy (Ehrenzweig: System z r. 1923 str. 153). Jde tedy o to, zda jedná se o věc spadající pod §§ 834 a 835 obč. zák., o níž by nesporný soudce měl a mohl rozhodnouti. O takovou věc tu však nejde. Jest ovšem pravda, že sporná právní opatření mezi spoluvlastníky (o stavbě), pokud soud má vůbec vliv na správu, (rozh. ze dne 24. ledna 1904, čís. 296 Gl. U. ze dne 13. května 1908, R I 238/8 Gl. U. 4233), náleží rozhodnouti nespornému soudci, nenáleží mu vsak stanoviti nájemné (relutum) za užívání bytu, které má platiti některý ze spoluvlastníků (rozh. ze dne 14. ledna 1913, R II 15/13 Gl. U. 6240). V podstatě tu jde o zjištění povinnosti Anny P-ové poskytovati úplatu a jakou za užívání bytu ve společném domě proti žadatelce jakožto druhé spoluvlastnici a nejde ani o navrženou důležitou změnu pro zachování nebo pro lepší užívání společného domu ani o věc, týkající se řádné správy domu. Toto zjištění však lze vykonati jen pořadem práva (viz též rozh. nejv. soudu čís. 5186 a 5570). Ostatně z přednesu stran jest zřejmo, že by ani nesporný soudce tuto otázku nemohl rozhodnouti, poněvadž závisí rozhodnutí na zjištění mnoha sporných okolností: zda měly strany mezi sebou něco ujednáno ohledně bytu, či neměly, zda mlčky byl dán souhlas k určité úplatě za byt, jak se vyúčtování mezi nimi dálo, co všecko platila Anna P-ová, jakou hodnotu má nyní její byt a t. d. To vše ve smyslu §§ 1 a 2 čís. 7 nesp. říz. vymyká se nespornému řízení. Na místě jest tu žaloba. Nelze souhlasiti ani s tím, když se stěžovatelka ve stížnosti dovolává § 836 obč. zák., neboť o zřízení správce společného domu tu nejde a ostatně, i kdyby šlo, dle rozh. nejvyššího soudu ze dne 23. června 1920, R I 382/20, čís. 558 sb. n. s. o tom, zda se má vůbec zříditi správa společné věci, lze při rozporu spoluvlastníků rozhodnouti jen pořadem práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka neprávem vytýká napadenému usnesení, že jím byl porušen zákon. Rekursní soud vystihl zcela správně, že navrhovatelce jde v podstatě o to, by byla soudem určena výše úplaty, kterou spoluvlastnice domu Anna P-ová jest povinna poskytovati navrhovatelce jakožto druhé spoluvlastnici téhož domu za to, že užívá bytu ve společném domě. Toho lze se domáhati jen pořadem práva, nikoli v řízení nesporném, neboť jde o právo podílníků ke společné věci se zřetelem k jejím užitkům podle §§ 839, 840 obč. zák., o němž se podílníci neshodují, takže ustanovení § 835 obč. zák., jehož se dovolává stěžovatelka, se na tento případ nehodí. Napadené usnesení jest tudíž ve shodě se zákonem a pro mimořádnou dovolací stížnost podle § 16 nesp. říz. není tu podmínek, pročež jí nebylo vyhověno.

Citace:

č. 8599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 25-26.