Čís. 9029.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Náhradní nárok proti oběma střetnuvším se provozům jest odůvodněn jen, když žádný z nich nepodal vyviňovacího důkazu po rozumu § 2 aut. zák. Důkaz, že událost byla zaviněním třetího, nelze, byla-li způsobena střetnutím se několika ručících provozů, vésti tím způsobem, že jeden z těchto provozů se dovolává zavinění provozu druhého. Za »třetí osobu« ve smyslu § 2 aut. zák. lze pokládati jen osobu, jež jinak než automobilovým provozem zavinila škodnou událost buď vůbec nebo z části.
(Rozh. ze dne 14. června 1929, R I 303/29)
Povoz žalobcův byl poškozen při srážce automobilů Josefa N-a a Leontiny G-ové. Žalobce domáhal se náhrady škody na majitelích a řidičích obou automobilů. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu ohledně všech žalovaných společně a nedílně. Důvody: Podle ustanovení § 3 (4) o ručení automobilů ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. mohou osoby třetí, jež utrpěly škody z událostí, které vznikly setkáním se několika ručících provozů,, vznésti nároky na náhradu škody proti každé osobě, zavázané ručiti na základě toho zákona, který podle povahy provozu žalované osoby jest rozhodný pro její ručení. Pokud týž nárok na náhradu jest odůvodněn proti několika osobám, ručí tyto osoby rukou nerozdílnou. Z doslovu ustanovení § 3 zákona o ručení automobilů plyne, že osoba třetí poškozená setkáním se několika automobilových provozů, ručících za škody ve smyslu § 1 zákona automobilového, není povinna, by prokazovala zavinění osob ručících za náhradu způsobené škody, poněvadž zavinění to podle § 1 cit. zák. jest zákonnou domněnkou, již možno vyvrátiti jen skutečnostmi vyviňujícími ve smyslu § 2 cit. zák., a že tím méně je povinna, by prokazovala soudu míru zavinění nebo poměr, jakým osoby, pokud se týče jednotlivé automobilové provozy při setkání a srážce vozidel na škodě osoby třetí participují, poněvadž ručí tyto provozy, jak shora řečeno, osobě třetí rukou společnou a nerozdílnou (§ 3 cit. zák.). Proti třetí osobě jako poškozené jsou tyto provozy jediným solidárně ručícím podmětem, který jako takový proti poškozenému jest prost povinnosti k náhradě škody, prokáže-li skutečnost vyviňovací podle doslovu § 2 zákona automobilového, vzájemný jejich poměr zavinění na škodě jest skutečností upravující míru závazku solidárně ručících dlužníků navzájem podle § 896 obč. zák. a nemá vlivu na jich solidární závazek proti poškozené osobě třetí, jež podle zásady § 891 obč. zák. může se domáhati náhrady škody na všech nebo jen na jednotlivých solidárně zavázaných. Žalovaní byli by prosti povinnosti, kdyby ve smyslu § 2 automobilového zákona proti žalobci jako poškozené třetí osobě prokázali, že škoda byla způsobena zaviněním osoby třetí, osoby stojící mimo setkavší se provozy, nebo vinou poškozeného samého, nebo že nemohla býti odvrácena i při řádných a věcných opatrnostech v řízení jízdních silostrojů a ani že nemůže býti dovozována z povahy jich nebo ze zvláštního způsobu, ze selhání nebo z nedostatků jeho činnosti. Strana žalovaná takové skutečnosti netvrdila, tím méně prokázala. Ručí tedy za škodu vzniklou žalobci žalovaní podle § 3 (4) zákona aut. společně a nedílně a jest proto žaloba co do právního důvodu proti nim po právu a uznáno, jak ve výroku rozsudečném uvedeno. K odvolání žalovaných Josefa N-a a jeho řidiče Karla Ch-a odvolací soud ohledně nich rozsudek prvého soudu zrušil a vrátil mu věc, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Právem vytýká odvolání nesprávné právní posouzení věci. Soud stolice prvé hájí názor, že podle § 3 poslední odstavec aut. zák. v souzeném případě, v němž žalobce utrpěl škodu ze střetnutí se dvou ručících automobilů, jest posuzovati oba tyto automobily proti žalobci za jediný celek tak, jako by šlo o automobil jediný ručící žalobci podle §§ 1, 2 aut. zák., a že tudíž může nastati sproštění majitelů a řidičů obou aut jen, dokáže-li se, že škoda byla přivoděna zaviněním žalobce neb osoby stojící mimo provoz obou automobilů nebo že nemohla býti odvrácena, ač byly se strany obou aut zachovány všechny předepsané nebo podle povahy věci potřebné opatrnosti. Podle tohoto názoru nemůže tedy nastati sproštění ručení jednoho automobilu, třebas vzešla škoda výhradně zaviněním řidiče druhého automobilu a na straně druhého automobilu zachovány byly všechny předepsané i nutné opatrnosti. Názor ten spočívá na nesprávném výkladu § 3 poslední odstavec aut. zák. Zákon stanoví jen solidární ručení vozidel, jež se střetla, pokud nárok na náhradu proti vozidlům se střetnuvším jest oprávněn. Jen v tom smyslu lze vykládati slova zákona: »pokud týž nárok na náhradu jest proti více osobám odůvodněn«. Opačný výklad vedl by к rozhodnutím nespravedlivým. Neboť na základě takového výkladu musili by řidič a vlastník automobilu odsouzeni býti k náhradě škody, třebas řidič auta bezvadně řídil auto a výhradně vinou kolem jedoucího druhého auta došlo ke srážce, při níž třetí osoba utrpěla škodu. Třeba tudíž otázku ručení každého z vozidel se střetnuvších řešiti zvlášť s hlediska §§ 1, 2 aut. zák. V případě, o nějž jde, uvedli žalovaní Josef N. a Karel Ch., že žalobcova škoda nastala jediné zaviněním řidiče druhého auta Václava K-a. Jeho v poměru mezi žalobcem a žalovanými Josefem N-em a Karlem Ch-em jest pokládati s hlediska § 2 aut. zák. za »někoho třetího«, třebas byl spolužalován. Odvolatelé uplatňovali též, že škodná událost nemohla býti odvrácena, ač Karlem Ch-em použito bylo všech předepsaných i věcných opatrností. I tato námitka byla neprávem soudem stolice první posuzována jako bezvýznamná v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 3 poslední odstavec aut. zák. Následkem nesprávného právního posouzení věci nevzal soud prvé stolice vůbec na přetřes skutkové okolnosti, jež uvedli odvolatelé v řízení na soudě prvé stolice k odůvodnění obou uplatňovaných vyviňovacích důvodů, spokojiv se s vyšetřením a zjištěním skutečnosti, že žalobci způsobena byla škoda na majetku při srážce automobilu řízeného žalovaným K-em se silostrojem řízeným spolužalovaným Ch-em. Ježto jest takto řízení u prvé stolice vadné, bylo rozhodnouti podle ustanovení § 496 prvý odstavec čís. 3 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Není sporno, že úraz byl způsoben střetnutím se dvou automobilových provozů. Prvý soud vykládá ustanovení § 3 aut. zák. tak, že obojí provoz tvoří proti osobě třetí (žalobci) jediný solidárně ručící podmět, který jako takový proti poškozenému je prost povinnosti k náhradě škody, prokáže-li skutečnost vyviňovací podle doslovu § 2 aut. zák., vzájemný pak jejich poměr zavinění na škodě že jest skutečností, upravující míru závazku solidárně ručících dlužníků navzájem podle § 896 obč. zák. a nemá vlivu na jich solidární závazek proti poškozené třetí osobě. Důsledkem toho byli by podle názoru soudu první stolice žalovaní prosti povinnosti jen, kdyby ohledně obou provozů ve smyslu § 2 aut. zák. prokázali proti žalobci jako poškozené třetí osobě, že škoda byla způsobena zaviněním »osoby třetí«, t. j. osoby stojící mimo setkavší se provozy, nebo vinou poškozeného samého, nebo že nemohla býti odvrácena i při řádných a věcných opatrnostech v řízení jízdních (obou) silostrojů a že nemůže býti ani dovozována z povahy jich nebo ze zvláštního způsobu, ze selhání nebo z nedostatku jich činnosti. Odvolací soud zastává názor, že jest třeba otázku ručení každého z vozidel se střetnuvších řešiti zvláště s hlediska §§ 1 a 2 zák. aut., neboť zákon stanoví v § 3 jen solidární ručení vozidel, jež se střetla, pokud nárok na náhradu proti vozidlům se střetnuvším jest oprávněn; jelikož žalovaní Josef N. a Karel Ch. tvrdili, že škoda žalobcova nastala jediné zaviněním řidiče druhého auta Václava K-a a tohoto jest v poměru mezi žalobcem a žalovaným Josefem N-em a Karlem Ch-em pokládati s hlediska § 2 aut. zák. za »někoho třetího«, třebas byl spolužalován, tito žalovaní pak uplatňovali dále, že škodná událost nemohla býti Karlem Ch-em odvrácena přes to, že dbal všech předepsaných a věcných opatrností, jest třeba vzíti na přetřes skutkové okolnosti, jež uvedli žalovaní Josef N. a Karel Ch. u soudu první stolice k odůvodnění obou uplatněných vyviňovacích důvodů. Tyto právní názory nižších soudů jsou z části správné, z části však neodpovídají zákonu. Jest správné, že podle § 3 (4) aut. zák. mohou třetí osoby, které utrpěly škodu z událostí, které vznikly střetnutím se několika ručících provozů, vznésti nároky na náhradu proti každé osobě ručením zavázané podle zákona, který podle povahy provozu žalované osoby jest rozhodný pro její ručení, že nastává ručení solidární, ale jen tenkráte, je-li nárok proti střetnuvším se provozům odůvodněn. Není-li totiž nárok odůvodněn proti oběma střetnuvším se provozům, nelze mluviti o solidárním ručení. Odůvodněn jest nárok proti oběma provozům jen, když žádný z nich nepodal vyviňovací důkaz po rozumu § 2 aut. zák. Důkaz, že škodná událost byla způsobena zaviněním třetího, nelze, byla-li způsobena střetnutím se několika ručících provozů, vésti způsobem, že jeden z těchto provozů se dovolává zavinění provozu druhého. Neboť za »osobu třetí« ve smyslu § 2 aut. zák. lze pokládati jen osobu, jež jinak než automobilovým provozem zavinila škodnou událost buď vůbec nebo z části (srov. zprávu just. výb. býv. víd. posl. sněm. k vládní předloze čís. 2068, § 3, kde výslovně uvedeny jsou jako »osoby třetí« osoby autem dopravované a chodci; srov. dále zprávu just. výb. býv. víd. posl. sněm. k usnesení panské sněmovny čís. 709, kde se zdůrazňuje, že ručením povinný jest od povinnosti k náhradě osvobozen, když dokáže, že nehoda byla zaviněna vinou poškozeného samého nebo osoby třetí při provozu nesúčastněné (»eines betriebsfremden Dritten«) — srov. také rozh. čís. 8564 sb. nejv. s. a čís. 6459 Gl. Ung.). Byla-li, jako v souzeném případě škodná událost způsobena střetnutím se dvou automobilových provozů, není žádný z obou řidičů osobou při automobilovém provozu nesúčastněnou, nýbrž osobou, jež podle § 3 (4) aut. zák. po případě za škodu ručí rukou nedílnou. Nelze tedy proto vůbec uvažovati o otázce zavinění řidiče Václava K-a a ručí podle § 1 aut. zák. i žalovaní Josef N. a Karel Ch., neprokáží-li, že nemohla býti odvrácena škodná událost přes to, že Karel Ch. dbal největší bedlivosti, veškerých předpisů a věcné opatrnosti při vedení silostroje a zacházení s ním, jíž bylo lze na něm rozumně žádati, že tedy škoda způsobena byla, pokud jde o jeho osobu, neodvratitelnou náhodou. Zavinění šoféra Václava K-a tedy ještě nevyviňuje řidiče Karla Ch-a, nýbrž teprve důkaz, že tomuto nebylo lze odvrátiti škodnou událost zaviněnou Václavem K-em případnou věcnou opatrností. Tento vyviňovací důvod vskutku také žalovaní Josef N. a Karel Ch. uplatnili již v prvé stolici a nabídli o něm důkazy. Pokud tedy prvý soud nepřihlížel k vyviňovacímu důvodu zavinění řidiče Václava K-a, učinil tak správně, pokud však pro nesprávné právní posouzení věci nevzal na přetřes ani skutkové okolnosti, jež uvedli žalovaní Josef N. a Karel Ch. již v prvé stolici k odůvodnění dalšího shora uvedeného a také uplatněného vyviňovacího důvodu, že ani při šetření předepsaných i věcných opatrností ve vedení silostroje a zacházení s ním nemohla škodná událost býti Karlem Ch-em odvrácena a že ani z povahy silostroje Josefa N-a nebo ze zvláštního způsobu, ze selhání nebo z nedostatku jeho činnosti nemůže býti dovozována, zůstalo řízení v první stolici vadné. Právem proto zrušil odvolací soud napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by znovu jednal a rozhodl. Bude na soudu první stolice, by vyšetřil a zjistil okolnosti, jež žalovaní Josef N. a Karel Ch. uvádějí za účelem sproštění z ručení, ovšem jen ve shora uvedeném směru.

Citace:

č. 9029. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 805-809.