Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 77 (1938). Praha: Právnická jednota v Praze, 596 s.
Authors:
Skutečnost, že nařízené ústní jednání jeví se bezúčelným, nemůže se dotknouti možnosti použití sankce podle § 45, odst. 7 vl. nař. č. 8/28 Sb.
Žalovaný úřad vycházel z právního názoru, že sankce § 45, odst. 7 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. nelze použiti tehdy, bylo-li vypsání ústního jednání bezúčelným. Tento názor nemá opory v zákoně. Podle § 24, odst. 1 jest úřad oprávněn předvolati osoby, jejichž přítomnost u úřadu považuje se za nutnou. Podle § 43 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., vydaného podle čl. 10 org. zák. č. 125/1927 Sb. správní úřad I. stolice, pokud správní předpisy neupravuji řízení jinak, určuje postup řízení, rozhoduje o tom, které důkazy mají býti provedeny a může dále provésti ústní jednání podle §§ 45 a násl. Podle § 45, odst. 1 jest k ústnímu jednání obeslali strany, případně svědky a znalce. Již z těchto předpisů se podává, že v řízení před I. stolicí je dáno okresnímu úřadu na vůli, aby konal ústní jednání; usnesl-li se na tom, je povinen obeslali strany, jimž ovšem je volno vzhledem k předpisu § 45, odst. 6 před ústním jednáním neb při něm přednésti své námitky, sporu se týkající, tedy i navrhnouti důkazy pro svá. tvrzení po případě pomůcky průvodní při ústním jednání předložití.
Žalovaný úřad takového oprávnění úřadu I. stolice sice neupíral, vkládal však do cit. § 45 sankci, že odstavec 7 § 45 nelze použiti, bylo-li stanovení ústního jednání bezúčelným. I kdyby in concreto tomu tak bylo a mohlo být přisvědčeno názoru žalovaného úřadu, že ústní jednání nebylo účelným, nemůže skutečnost ta vyloučili sankci, kterou na nedostaveni se strany, obeslané a poučené podle odst. 4 téhož paragrafu, připíná odst. 7, stanovící, že zmešká-li bez dostatečné omluvy ústní jednání strana, k jejíž žádosti bylo řízeni zavedeno, má se zato, že žádost vzala zpět. Neboť citovaná norma ani zde, ani na jiném místě uvedený následek nedostavení nečiní závislým na podmínce, aby stanovení ústního jednání bylo účelným. Takového normy ani úřad neuvádí. Nehledíc k tomu vylučuje se takovýto výklad jíž tím, že bezúčelnost ústního jednání nelze zjistiti, když jednání to pro neúčast strany se nekonalo, když není známo ani, co by strany byly uplatnily, ani jak by se byl úřad k přednesu stran zachoval, takže schází substrát umožňující úsudek o bezúčelnosti jednání. (Srovnej nález ze dne 18. prosince 19.34, č. 23.795, Boh. A-11.610).
Nález z 9. března 1938 č. 2846/35-4.
Citace:
Judikatura. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1922, svazek/ročník 3, číslo/sešit 4, s. 338-338.