Čís. 9117.

»Nulitou« míní zákon v § 16 nesp. říz. důvody »zmatečnosti« podle předpisů o soudním řízení, které jsou nyní vypočteny v § 477 c. ř. s. Platí tu také ustanovení § 477 čís. 5 c. ř. s., že vada nedostatku zákonného zastoupení (kolisním opatrovníkem) může býti dodatečně napravena. »Zřejmý rozpor rozhodnutí se zákonem« předpokládá, že zákon řeší určitou otázku výslovně a jasně a že přes to bylo učiněno rozhodnutí tomu odporující.
(Rozh. ze dne 17. srpna 1929, R I 575/29.)
Soud prvé stolice uložil manželskému otci, by platil na výživu dítěte 60 Kč měsíčně. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o souhlasná usnesení nižších soudů v řízení mimosporném, takže by dovolací stížnost mohla míti úspěch jen za předpokladů § 16 nesp. říz., jichž zde není. Po stránce formální vytýká stěžovatel, že manželská matka byla ustanovena kolisní opatrovnicí své nezletilé dceři pro toto řízení teprve za řízení ve druhé stolici, což prý k odstranění této vady pro řízení v první stolici nestačí, a že prý podle prohlášení matky v první stolici nutno míti za to, že netrvá na přiznání výživného pro dceru proti stěžovateli, nýbrž že spíše svůj návrh vzala zpět. Tím chce stěžovatel patrně uplatniti důvod »nulity« podle § 16 nesp. ř., leč neprávem. »Nulitou« podle zmíněného předpisu míní zákon důvody »zmatečnosti« podle předpisů o řízení soudním, které jsou nyní vypočteny v § 477 c. ř. s. Platí tu tedy také ustanovení § 477 čís. 5 c. ř. s., že vada nedostatku zákonného zastoupení může býti dodatečně napravena, což se i tuto stalo. Tím odpadá i druhá výtka, neboť, i kdyby bylo lze vykládati prohlášení matky před prvním soudem v ten rozum, že netrvá na určení výživného pro nezl. dceru, stalo se toto prohlášení v době, kdy nebyla oprávněna dceru zastupovati, kdežto po svém ustanovení za kolisní opatrovnici naopak prohlásila, že souhlasí se žádostí za určení výživného i s usnesením prvního soudu. Ve věci vytýká stěžovatel, že prohlásil ochotu vzíti manželku s dítětem zpět do své domácnosti, že to manželka odepřela, že se nižší soudy neobíraly otázkou, zda jsou tu důvody, by manželka žila s dítětem mimo manželskou domácnost, že tu takových důvodů není, že otec není zpravidla povinen, by platil výživné pro dítko, jež se proti jeho vůli a bez podstatné příčiny zdržuje mimo jeho domácnost, a že by musilo předcházeti předurčující usnesení opatrovnického soudu o tom, zda se dítě zdržuje po právu mimo otcův dům. Stěžovatel odkazuje v té příčině na rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 826 a 1441 sb. n. s. a chce tím asi uplatniti důvod »patrného rozporu rozhodnutí se zákonem«; ale ani tomuto důvodu nelze přiznati oprávnění. Jest sice správné, že citovaná rozhodnutí, a mimo ně ještě také rozhodnutí čís. 6200 sb. n. s. vyslovují uvedené zásady, že toto naposled uvedené rozhodnutí praví, že otec najmě není povinen platiti výživné, bylo-li dítko z jeho domácnosti svémocně oddáleno, a že v rozhodnutí čís. 826 bylo nařízeno doplnění zjištění, zda děti byly manželkou proti vůli manžela z domova odvedeny. Ale naproti tomu vyslovil nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. února 1924 R I 151/24 (uveřejněném v Právníku 1925 str. 605) přísnější zásadu, že totiž jest manžel povinen, by platil manželce pro dítě výživné, i když ho opustila, vzavši dítě s sebou, jestliže manželé si nevyžádali soudního rozhodnutí o tom, zda jest manželka s dítětem oprávněna žíti odloučeně od manžela, a jestliže manžel neuplatnil své právo, by se manželka s dítětem do jeho domácnosti vrátila, nýbrž svou právní nečinností udržuje tento zákonem zavrhovaný stav. Toto rozhodnutí rekursní soud výslovně cituje. Za tohoto stavu věci nelze mluviti o »zřejmém rozporu rozhodnutí se zákonem«, jenž by předpokládal, že rozhodnutí odporuje výslovnému a nepochybnému zákonnému předpisu, že tedy zákon řeší určitou otázku výslovně a jasně a že přes to bylo učiněno rozhodnutí tomu odporující (v tom smyslu sr. na př. rozh. čís. 745 a 3551 sb. n. s.). Zákon však neřeší výslovně spornou otázku, o kterou tu jde. S hlediska § 16 nesp. říz. — který je tu jedině rozhodný — nelze tedy ani v tomto směru dovolací stížnosti vyhověti.

Citace:

č. 9117. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 135-137.