Čís. 8669.

Výhrada vlastnictví znamená, že odevzdání věci nemá v zápětí převod vlastnictví, jenž jest podle vůle stran podmíněn a závislý na zaplacení kupní ceny a je proto odložen podmínkou zaplacení kupní ceny, podle smyslu pravidelně odkládací, až do zaplacení kupní ceny. Prodatel nemůže uplatniti zároveň obojí právo: na zaplacení kupní ceny a na vrácení věci, ať již žalobou vlastnickou neb obligační žalobou z důvodu odstupu, leda že by si byl podle okolností případu zvláště vymínil takové právo. Není-li tomu tak, nelze kupitele ani alternativně odsouditi i k zaplacení i k vrácení věci.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1929, Rv I 317/28.)
Žalobce prodal žalované nábytek za 18954 Kč. Část kupní ceny 10700 Kč zaplatila žalovaná hotově, zbytek povolil jí žalobce spláceti v měsíčních lhůtách po 400 Kč, vyhradiv si k nábytku vlastnictví až do úplného zaplacení kupní ceny. Ježto žalovaná řádně splátky neplatila, domáhal se žalobce žalobou, o niž tu jde, by zaplatila zbytek kupní ceny, aneb vydala žalobci nábytek proti vrácení zaplacených 10700 Kč po srážce 180 Kč měsíčně za užívání nábytku. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud vyhověl dovoláni žalované potud, že uznal žalovanou povinnou vrátiti žalobci nábytek proti zaplacení 10700 Kč po srážce měsíčních 120 Kč za používání nábytku. Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání, k dovolání žalované zamítl žalobu, pokud se jí bylo domáháno vrácení nábytku.
Důvody:
Po právní stránce pokládá žalovaná za nesprávné, že ji odvolací soud odsoudil na základě výhrady vlastnictví k vydání nábytku vedle zaplacení kupní ceny. Lze jí přisvědčiti, že z důvodu smlouvy (o koupi a — Čís. 8669 —
138
o výhradě vlastnictví) žalobce neměl vedle sebe obojí právo. Pojmově znamená výhrada vlastnictví, že odevzdání věci nezplodí účinku jinak s tím spojeného, nabytí vlastnictví. Nabytí jeho jest podle vůle stran podmíněné a závislé na zaplacení kupní ceny a proto jest odročeno doložením podmínky zaplacení kupní ceny, podle smyslu pravidelně odkládací, až do jejího splnění. Pojmově vlastníkem zůstává prodatel a kupitel zatím v důsledku podmínky jest jenom čekatelem vlastnictví (§ 897 a 696 obč. zák.). Proti kupiteli zůstává vlastníkem prodatel a kupitel může se jeho vlastnické žalobě opříti jenom v důsledku oprávnění, nabytého smlouvou (koupí). Zda smlouva opravňuje dosavadního vlastníka domáhati se vlastnickou žalobou vrácení věci bez ohledu na trvání kupu (nehledíc k tomu, zda bylo vykonáno právo odstupu), je otázkou případu. Bude tu rozhodovati výslovná dohoda nebo, zda lze z okolností souditi na to, že bude výhrady vlastnického práva proti kupiteli použito jen v určitém případě a ve kterém. Prakse i judikatura zastává názor, že v pochybnosti obsažena jest ve výhradě vlastnictví zároveň výhrada odstupu od smlouvy (nesplněna-li kupitelem) a že nelze bez odstupu vymáhati vrácení věci, nýbrž že prodatel může žalovati o placení kupní ceny a vésti exekuci na prodanou věc. Podle toho jest prakse a judikatura na stanovisku, že pokud prodatel neodstoupí, nemůže uplatniti vlastnické právo. Nemůže tedy uplatniti prodatel zároveň obojí právo, právo na zaplacení kupní ceny i na vrácení věci, ať již žalobou vlastnickou neb obligační žalobou z důvodu odstupu, leda že si podle okolností případu zvlášť vymínil takové právo. V souzeném případě zjistil první soud, že nábytek byl prodán žalované s výhradou vlastnictví na splátky, t. j. pod podmínkou, že se stane jejím vlastnictvím až po zaplacení a do té doby bude jej míti jen svěřený, jak svědci praví, půjčený. Není třeba ani uvažovati o tom, zda bylo úmyslem stran, půjčiti nábytek do libovolného odvolání žalobcova nebo jakmile se ocitne žalovaná v prodlení, když to zvlášť nebylo zdůrazněno a vymíněno, a zda lze předpokládati, že strany chtěly, by půjčka nábytku potrvala jen do doby prodlení neb až do té doby, kdy měl býti nábytek podle smlouvy doplacen. Nelze v pochybnosti, an si žalobce zvlášť nevymínil vrácení nábytku i pro ten případ, že od smlouvy neodstoupí, vykládati smlouvu tak, že žalobce podržel obojí právo, jak na zaplacení kupní ceny, tak i vedle toho na vrácení nábytku. Žalobce neodstoupil od smlouvy, nepoužil práva k odstupu, žaluje o zaplacení, což předpokládá trvání kupu a vylučuje odstup. Žalobce ostatně odstup ani netvrdil. Sama výhrada vlastnictví ho neopravňuje, by bez odstupu uplatňoval právo vlastnické, když si to zvlášť nevymínil, ježto žalovaná může jinak právem namítnouti proti žalobě vlastnické právo k držbě ze smlouvy kupní. Žalobce, neodstoupiv od smlouvy, neměl práva uplatniti vlastnickou výhradu, a žádati vrácení nábytku z důvodu výhrady svého vlastnictví, když si to zvláště nevymínil, což ani netvrdí — ani od smlouvy kupní neodstoupil a tedy vrácení nábytku z toho důvodu (§ 1435 a 921 obč. zák.) ani neuplatňuje. Odvolací soud nemá pravdu, že se žalované neděje křivda, když se odsuzuje sice jak k zaplacení tak i k vrácení nábytku, ale ponechává se jí volba. Na základě rozsudku, odsuzujícího — Čís. 8670 —
139
k obojímu plnění, jest možno vymáhati exekucí i to plnění, ke kterému žalovaná není povinna, třebaže se jí ponechává voliti plnění, ke kterému jest povinna. Podle § 12 ex. ř. může ovšem povinný, odsouzený k plnění alternativního závazku, má-li volbu, voliti jedno z obou plnění do té doby, nežli věřitel dostane určité plnění zcela nebo z části. Žalobce mohl by tedy vymáhati na základě rozsudku také jen vrácení nábytku, na něž nemá práva, a výkonem exekuce na vrácení pozbyla by žalovaná práva volby, aniž žalobce zvolil napřed odstup, ponechávaje si na více právo vésti exekuci i na zaplacení kupní ceny. Upustil-li by žalobce od exekuce jen na vydání nábytku dříve, než by byl zcela nebo z části uspokojen, nesla by žalovaná útraty, protože podle rozsudku by byla právem povolena — a útraty znamenaly by pro ni křivdu. Žalovaná by utrpěla škodu v takovém případě, protože by na ni bylo vymoženo něco, nač žalobce práva neměl a protože by mohla pozbýti práva na podržení nábytku, jež by jinak měla, kdyby nebyla odsouzena alternativně i k jeho vrácení.

Citace:

č. 8669. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 161-163.