Čís. 15110.

I když zůstavitel, jenž nebyl zbaven svéprávnosti, trpěl duševní chorobou v době, kdy projevil poslední vůli, jest jeho poslední pořízení platné, nelze-li vyloučiti, že při zřízení poslední vůle jednal v jasném okamžiku.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1936, Rv I 1622/34.)
Zůstavitel — otec žalobkyně a děd žalovaného — zanechal poslední vůli ze dne 28. listopadu 1928, jíž ustanovil universálním dědicem veškerého svého jmění žalovaného. Žalobkyně napadá toto poslední pořízení tvrdíc, že zůstavitel v době jeho sepsání trpěl duševní chorobou. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
František Š., zůstavitel, učinil poslední pořízení dne 28. listopadu 1928; částečně byl zbaven svéprávnosti pro duševní chorobu dne 9. dubna 1929. Poněvadž tedy v době, kdy projevil poslední vůli, nebyl ještě zbaven částečně svéprávnosti pro duševní chorobu, bylo podle § 565 obč. zák. věcí žalobkyně, aby dokázala, že prohlášení poslední vůle se stalo ve stavu duševní nepříčetnosti (Sb. n. s. 6437). Tento důkaz se jí nezdařil. Nálezem a posudkem znalce lékaře zjistil prvý soud, že František Š. trpěl duševní chorobou senilní demencí a to alespoň od srpna 1928, že pro toto duševní onemocnění jest charakteristickou ztráta paměti, jež se týká všech poznatků v době onemocnění, kdežto paměť pro poznatky před dobou onemocnění porušena nebývá, že, poněvadž již v roce 1924 prohlásil Š., aby žalovaný stal se jeho dědicem, nelze vyloučiti, že při sepisování a zřízení své poslední vůle jednal František Š. v jasném okamžiku. František Š. trpěl sice od srpna 1928 duševní chorobou, ale ne takovou, která by naprosto vylučovala u něho zdravý rozum při zřízení posledního pořízení. Svědky poslední vůle zjistil prvý soud, že František Š. přišel dne 28. listopadu 1928 do advokátní kanceláře, kde prohlásil aby sepsána byla poslední vůle, že určitě a rozhodně pravil, že dědicem veškerého svého jmění ustanovuje žalovaného, že to bylo přání i jeho manželky, aby na statku hospodařil žalovaný, že to také on i jeho manželka slíbili matce žalovaného, že žalobkyně nedostane nic, že jest odbyta, že při tom dělal František Š. dojem člověka úplně duševně zdravého a orientovaného, že mluvil při tom úplně volně bez nátlaku, že dle této projevené vůle byl testament sepsán, Františku Š. přečten, že tento prohlásil testament sepsaný za svoji poslední vůli a také před třemi svědky, na poslední vůli podepsanými, že testament vlastnoručně podepsal. Zůstavitel prohlásil již v roce 1924, že jest vůlí jeho i jeho manželky, aby se dědicem stal žalovaný. Tato okolnost není sice přímo rozhodná pro posouzení duševního stavu zůstavitelova v době, kdy učinil poslední pořízení, ale má přece potud význam, že zůstavitel později skutečně ustanovil tohoto svého vnuka svým universálním dědicem v posledním pořízení. Na tom, zdali zůstavitel byl později zbaven svéprávnosti úplně či jen částečně, nesejde.

Citace:

Čís. 15110.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 424-425.