Čís. 15452.

Vyúčtování starého dluhu, připočtení jiných dluhů a vystavení nového dluhopisu o nové jednotné listině zakládá po případě novaci podle § 1376 obč. zák. Není-li jinak ujednáno, zaniká smlouvou o obnovu i ručení rukojmího a plátce.
(Rozh. ze dne 1. října 1936, Rv I 1561/36.)
Žalující spolek přednesl, že poskytl Antonínu S-ovi zápůjčky v částce 6500 Kč, za niž se žalovaný zaručil jako rukojmí a plátce. Poněvadž pohledávka ta jest proti Antonínu S-ovi nedobytná, domáhá se žalobce jejího zaplacení na žalovaném. Proti žalobě namítl žalovaný, že zažalovaná pohledávka zanikla proti vypůjčiteli novací a že důsledkem toho zanikl i jeho, žalovaného, závazek jako rukojmího a plátce. Prvý soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodnutí věci závisí na tom, zdali ve zřízení nového dluhopisu ze dne 24. ledna 1932, v němž zažalovaná pohledávka ve výši 6500 Kč se zadrženými úroky až do 24. ledna 1932 byla sečtena s jinými pohledávkami a proměněna v jednotný dluh v částce 24950 Kč, aniž nová listina obsahovala zmínku o žalovaném, jenž ručil jako rukojmí a plátce podle dlužního úpisu ze dne 13. února 1931, nutno spatřovati novaci ve smyslu § 1376 obč. zák. a zdali v kladném případě zaniklo ručení žalovaného. Odvolací soud řešil obě otázky docela správně. Z dluhopisu ze dne 13. února 1931 je viděti, že tam šlo o dluh Antonína S. ve výši 6500 Kč, za který žalovaný a manželé S-ovi ručili jako rukojmí a plátci. Z nového dluhopisu ze dne 24. ledna 1932 vyplývá, že v něm původní dlužník a manželé S-ovi uznali společný dluh v částce 24950 Kč, v němž — jak nesporno — jest shora uvedený dluh obsažen. Tento postup, t. j. vyúčtování starého dluhu, připočtení jiných dluhů a vystavení nového dluhopisu o jednotné jistině zakládá však novaci ve smyslu § 1376 obč. zák.; tvrzení do volatelovo, že došlo k nové smlouvě jen proto, že dřívější neobsahovala intabulační doložku, jest nerozhodné, ježto také opakování smlouvy má v zápětí, že nová smlouva, nastupující na místo původní, jest novým právním důvodem. Jde-li však v projednávaném případě o novaci, platí také ustanovení § 1378 obč. zák. Vždyť jest také ručení rukojmího a plátce rukojemstvím v širším slova smyslu, jež se ovšem liší od pasivní koreality jednak tím, že je závislé na hlavním dluhu, jednak plným postižním právem, od pouhého rukojemství však nedostatkem subsidiarity a mimo to tím, že pro ně neplatí zvláštní ustanovení § 1367 obč. zák. (dvorský dekret ze dne 19. září 1837 čís. 229 Sb. z. s.). Poněvadž tudíž i ručení rukojmího a plátce zůstává závislým na hlavním dluhu, jest přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že také jeho ručení zaniká smlouvou o obnovu, pokud se účastníci neustanoví zvláštní dohodou o tom na něčem jiném (§ 1378 obč. zák.). To se však v souzeném případě nestalo.

Citace:

č. 15452. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 893-894.