Čís. 15201.
Podle čeho je posouditi právní otázku, zda a kdy jest věc příslušenstvím.
V usnesení odvolacího soudu, jímž se zrušuje rozsudek soudu I. stolice podle § 496 č. 3 c. ř. s., musí odvolací soud naznačiti skutečnosti, které se mu zdají býti rozhodnými a jež nebyly v první stolici zjištěny.
(Rozh. ze dne 15. května 1936, R I 278/36.)
Žalobkyně prodala povinným elektromotor (elektromobilu) a vyhradila si při prodeji právo vlastnické až do úplného zaplacení. Elektromotor nebyl povinnými dosud úplně zaplacen. V exekuci nucenou dražbou nemovitostí, vedené proti povinným žalovanou, byl tento motor zapsán jako příslušenství nemovitostí povinných. Žalobkyně nezažádala při prodeji motoru o poznámku dle § 297 lit. a) obč. zák. na nemovitostech do dražby daných. Tvrdíc, že motor nestal se příslušenstvím nemovitostí povinných a že nebylo, poznámky podle § 297 a) obč. zák. potřebí, domáhá se žalotokyně žalobou podle § 37 ex. ř. vyloučení tohoto motoru z exekuce vedené žalovanou proti povinným. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by o odvolání žalované znovu rozhodl.
Důvody:
Podle obsahu rekursu jest sice jen řešiti otázku, zda stroj (elektromobila) se stal příslušenstvím nemovitostí povinných, a odvolací soud se v napadeném usnesení také jen touto otázkou zabýval. Ale zabýval se jí a vyřešil ji jen po právní stránce, nezabýval se však také jejím skutkovým podkladem, takže nejvyššímu soudu lze napadené usnesení také přezkoumá ti jen co do právního stanoviska odvolacího soudu. Otázku, zda nějaká věc jest či není příslušenstvím nemovitostí, nutno posuzovati ve smyslu § 294 a násl. obč. zák. podle toho, zda vedlejší věc možno podle názoru hospodářského styku a podle právních předpisů považovati za příslušenství, totiž buď že vedlejší věc jest s nemovitostí trvale tak spojena, že jí bez porušení odstraniti nelze, nebo že jde o takovou vedlejší věc, bez níž hlavní věci nelze užívati (t. zv. přirozené příslušenství), nebo že jde o věc, o níž zákon neb vlastník určil, aby jí trvale pro hlavní věc bylo užíváno (t. z v. umělé příslušenství). Již z toho vyplývá, že k tomu, aby se stroj stal příslušenstvím statku, není v každém případě poitrebí, aby byl na statku připevněn, aneb aby ho bylo nezbytně potřebí a aby byl tedy k provozování hospodářství nezbytně nutný; stačí, by byl podle vůle vlastníka třetím osobám poznatelné určen k trvalému jeho užívání a byl k nemovitostí v takovém místním poměru, který tímto účelem jest podmíněn. Tento názor byl vysloven také v rozhodnutí uveřejměném pod č. 11200 Sb. n. s. V právní větě tohoto rozhodnutí se sice uvádí, že také stroje, jichž je nevyhnutelně potřebí, jsou příslušenstvím, tím však nebylo řečeno, že vedlejší věc musí býti pro hlavní věc vždy nezbytně potřebná, tedy i tehdy, když byla určena k trvalému upotřebení pro hlavní věc, neboť v uvedeném rozhodnutí šlo o tovární stroje. Právní názor vyslovený v napadeném usnesení, že se věc stává příslušenstvím také již tím, že byla určena k trvalému užívání hlavní věci, jest proto správný. Než napadené usnesení jest nejasné, ježto z něho nelze vyčísti, které skutkové okolnosti, potřebné k řešení otázky příslušenství, tedy toho, zda elektromobila byla určena k trvalému užívání na statku, bude třeba ještě na přetřes vzíti a zjistiti (§ 496 č. 3 c. ř. s.). Tyto okolnosti odvolací soud v napadeném usnesení ani nenaznačil, takže by první soud byl na rozpacích, co by měl ještě zjistiti kromě toho, co bylo již zjištěno nebo nesporno. Nezbylo tedy než vyhověti stěžovatelčinu návrhu na zrušení napadeného usnesení.