Čís. 15331.

K výkladu § 565 c. ř. s.
Neúčinnost mimosoudní výpovědi dané vypovídající stranou pod podmínkou přijetí vypovídanou stranou.
(Rozh. ze dne 25. června 1936, Rv I 1128/36.)
Žalobkyně tvrdíc, že dala žalované mimosoudní výpověď, proti níž žalovaná nepodala námitky, takže se výpověď stala pravoplatnou a nájemní smlouva byla zrušena, domáhá se žalobou vyklizení bytu. Prvý soud zamítl žalobu. Odvolací soud změnou tohoto rozsudku vyhověl žalobě.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolacímu soudu jest přisvědčiti potud, že první dopis ze dne 24. srpna 1934, který žalobkyně žalované zaslala, obsahoval veškeré údaje, které předpisují §§ 565, odst. 1 a 2, 562, odst. 1 a 2 c. ř. s., takže by sami o sobě mohl býti považován za mimosoudní písemnou výpověď ve smyslu § 565 c. ř. s., leč nesprávně posuzuje odvolací soud význam druhého dopisu, který žalobkyně zaslala žalované téhož dne jako dopis první. Ježto jde o současné projevy žalobkyně, nutno je posuzovali v jejich souvislosti. Sdělila-li žalobkyně v prvním dopisu žalované, že jí dává čtvrtletní výpověď ke dni 1. října 1934 a vyslovila-li v druhém dopisu z téhož dne naději, že žalovaná mimosoudní výpověď přijme a žádala-li v něm o rozhodnutí žalované do osmi dnů s dodatkem, že v opačném případě bude nucena dáti žalované soudní výpověď, nelze tento projev při použití vykládacího pravidla § 914 obč. zák. vyložili jinak, než že vypovídající pro případ, že neobdrží rozhodnutí o přijetí výpovědi do 8 dnů, podá výpověď soudní (slova »v případě opačném«). Ale i kdyby bylo pochybné, jak jest projevu žalobkyně rozuměti, šla by tato pochybnost na její vrub, protože použila projevů nejasných, jimž možno dáti různý výklad (§ 915 obč. zák.). K tomu nutno uvážiti ještě toto: Podle § 561 c. ř. s. mohou nájemní smlouvy býti vypověděny soudně nebo mimosoudně. Výhoda soudní výpovědi jest zřejmá, ježto jí vypovídající získá, nebyly-li proti ní podány včas námitky, exekuční titul (§ 1 čís. 4 ex. ř.), kdežto mimosoudní výpověď, proti níž nebyly podány námitky, nabývá účinku soudní výpovědi a jest exekučním titulem jen, jsou-li tu další zákonné předpoklady (§ 565 odst. 2 až 4 c. ř. s., § 1 čís. 18 ex. ř.). Současně nelze použiti soudní i mimosoudní výpovědi, neboť byly-li by podány proti oběma námitky, byla by v příčině jedné z nich opodstatněna námitka zahájené rozepře, ke které by bylo přihlížeti z úřadu (§ 240, odst. 3 c. ř. s.). Nepřípustná by byla nová soudní výpověď nájemní smlouvy, byla-li již dána a bez námitek přijata mimosoudní výpověď (rozh. čís. 10783 Sb. n. s.). Nelze proto souhlasiti s argumentací odvolacího soudu, že žalobkyně chtěla svoji mimosoudní výpověď zesíliti výpovědí soudní. Byla-li žalovaná žalobkyní požádána o její rozhodnutí v příčině mimosoudní výpovědi s dodatkem, že v případě opačném bude nucena dáti jí výpověď soudní, nelze okolnost, že žalovaná tuto lhůtu nedodržela, vykládati v její neprospěch, jak to činí odvolací soud, neboť žalovaná musila předpokládati, že žalobkyně po marném uplynutí této lhůty bude považovati mimosoudní výpověď pro nedostatek vyžádaného přijetí za bezúčinnou a že žalované dá výpověď soudní, takže tato neměla příčiny brániti se námitkami proti mimosoudní výpovědi a nemohlo opominutími námitek nastati zrušení nájemní smlouvy. Nelze tedy říci, že z mlčení jest nepochybně usuzovati na souhlas. Zde nebyla jen jedna možnost výkladu mlčení, nýbrž možnosti dvě. Žaloba o vyklizení není proto oprávněna. Námitka žalobkynina, že mimosoudní výpověď nelze vžiti jednostranně zpět, jest bezpodstatná, ježto zde nešlo o zpětvzetí výpovědi, nýbrž o neúčinnost výpovědi dané pod podmínkou přijetí se strany vypověděné.

Citace:

č. 15331. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 734-735.