Čís. 15064.

K § 1497 obč. zák.
Uznáním dluhu přetrhuje se promlčení i tehdy, když byl dluh uznán vůči postupiteli po postupu.
Jestliže dlužník vypovídaje jako svědek (v jiném sporu) dozná dluh, není to uznáním dluhu ve smyslu § 1497 obč. zák.
(Rozh. ze dne 20. března 1936, Rv II 742/35.)
Žalobkyně tvrdí, že se žalovaný zavázal zaplatiti Janu K-ovi a Klementu H-ovi na účet stavby polovinu smluvené částky 60000 Kč, na kterou po zaplacení zálohy 45000 Kč dluží ještě 15000 Kč. Tento dluh žalovaný uznal dopisem ze dne 23. dubna 1926, a při svém výslechu svědeckém ve sporu Banky v B. se S-ou jednotou v B. vůči žalobkyni a jejím právním předchůdcům (postupitelům Janu K-ovi a Klementu H-ovi a Bance v B.). Dle potvrzeného soudního vyrovnání ze dne 20. března 1925, k němuž podnikatelé K. a H. přihlásili zažalovaný zbytek pohledávky, zavázal se žalovaný platiti 35% ve čtyřech splátkách, kterých nedodržel, takže zažalovaná pohledávka v celé výši obživla a není také promlčena, ježto vznikla během vyrovnacího řízení žalovaného a promlčení dle přijatého vyrovnání mohlo běžeti teprve od 8. dubna 1926, kdy byla poslední vyrovnací kvota splatna. Jan K. a Klement H. postoupili jak ústně, tak písemně tuto pohledávku Bance v B., která jejich podnik financovala, do vlastnictví v 2. polovině roku 1925 a tato žalovaného o tom uvědomila. Tato banka splynula v roku 1927 se žalující bankou, čímž tato stala se vlastnicí zažalované pohledávky a jest i aktivně legitimována k žalobě. Žalovaný namítl promlčení zažalované pohledávky, což žalobkyně popřela, tvrdíc, že došlo k přerušení promlčení podle § 1497 obč. zák., jednak tím, že žalovaný ve sporu její předchůdkyně se S-ou jednotou v B. o 35000 Kč, byv slyšen jako svědek doznal, že jest povinen částku 15000 Kč zaplatiti podle úmluvy s právními předchůdci žalobkyně, jednak tím, že dluh svůj uznal v dopisu z 23. dubna 1926, jednak i v řízení vyrovnacím a v žalobní odpovědi. Mimo to namítala stavení podle § 9 dřívějšího vyrovnacího řádu. Nižší soudy vyhověvše námitce promlčení, žalobu zamítly.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Pokud jde o výpověď žalovaného jako svědka ve sporu, nemůže tu jíti o uznání, neboť toto jest dispositivním činem strany, i když se nemusí státi výslovně. Z něho musí býti možné usuzovati na zřejmý úmysl dlužníkův uznati dluh vůči věřiteli. Svědek ve sporu vypovídá o jistých jím vnímaných skutečnostech, které se udály v minulosti, vykonává při tom svou povinnost, k níž může býti donucen (§ 325 c. ř. s.). Obsah jeho výpovědi nelze pro nedostatek vůle hodnotiti jako uznání, i když obsahuje skutkový obsah takového právního poměru. Poněvadž uznání musí býti jasné a určité, nelze v souzeném případě považovati za uznání, co uvádí žalovaný v žalobní odpovědi ani jeho jednání ve vyrovnacím řízení. Jde pak hlavně o dopis žalovaného z 23. dubna 1926. Dopis tento jest adresován Josefu K. a Klementu H., kteří ovšem v této době už nebyli věřiteli zažalované pohledávky, když ji postoupili právní předchůdkyni žalující strany v druhé polovici roku 1925. Avšak uznání přerušuje běh promlčení, jestliže se stalo vůči oprávněnému, jeho zástupci nebo jeho auktorovi (Klang, Kommentar IV 667, Ehrenzweig, System I/1 304, Mayr, Soustava I 221). A vůči stavitelům Josefu K. a Klementu H., od něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, se stal projev žalovaného. Nelze proto považovati za správný názor nižších soudů, že citovaný dopis již proto netvoří důvod přerušení promlčení, že projev nebyl učiněn vůči žalobkyni nebo jejímu zástupci. Nezáleží na tom, zda se uznání stalo po postupu pohledávky Bance. Jde pak o prohlášení samé. V dopisu uvádí žalovaný, který ve sporu popřel, že stavitelé Josef K. a Klement H. postoupili pohledávku proti němu žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, že odmítá zaslané účty, že může uznati jen to, co objednal a mezi těmito uznanými položkami uvádí »doplatek na sál Svatoj. jednotě 15000 Kč«. Uvádí pak i své pohledávky a dochází k výsledku, že vlastně on má ještě pohledávku vůči stavitelům. Vzhledem k tomu, že sál pro jmenovanou jednotu byl stavěn na pozemku patřícím žalovanému a jeho manželce, že se zavázal přispěti na sál částkou 60000 Kč, že skutečně zaplatil stavitelům 45000 Kč, že i ostatní položky uváděné v účtu pocházejí ze stavebních prací, konaných jmenovanými staviteli a z podnětu těch prací, pokládá dovolací soud prohlášení žalovaného o částce 15000 Kč za určité a jasné uznání, že žalovaný tuto částku jmenovaným stavitelům jest dlužen, tedy za uznání dluhu vůči nim. Toto uznání přerušilo podle § 1497 obč. zák. běh promlčecí lhůty co do této pohledávky i pro právní nástupce jmenovaných stavitelů. Poněvadž pak žaloba byla podána před uplynutím 3 let od 23. dubna 1926, nenastalo promlčení této pohledávky podle § 1486 č. 1 obč. zák. Nižší soudy v důsledku svého názoru neprobraly ostatní spornou látku, jest proto řízení odvolací vadné (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 15064.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 356-358.