Čís. 9421.

Usnesením, podléhajícím samostatnému rekursu, jest i vyřízení soudu, jímž béře na vědomí zpětvzetí žaloby.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1929, R II 389/29.)
Žalobce vzal po prvém roku žalobu zpět, aniž se vzdal žalobního nároku a aniž žalovaný souhlasil se zpětvzetím žaloby. Soud prvé stolice uvědomil strany o tom, že vzal na vědomí zpětvzetí žaloby. Rekursní soud odmítl rekurs žalovaného jako nepřípustný. Důvody: Soud prvé stolice dne 29. září 1929 uvědomil obě dvě strany o tom, že béře na vědomí zpětvzetí žaloby. Toto vyřízení nelze považovati za usnesení prvého soudu a mohl žalovaný hned u soudu prvé stolice žádati buď za ustanovení nového roku k ústnímu jednání а k pokračování v právní rozepři nebo mohl žádati za přisouzení útrat, ježto žaloba byla vzata zpět. Stížnost podle § 514 jest přípustná jen proti usnesením (výměrům) soudu. Jelikož však vyrozumění stran soudem, že béře na vědomí zpětvzetí žaloby, není usnesením, jest stížnost nepřípustná a musela býti podle § 526 c. ř. s. odmítnuta.
Nejvyšší soud vyhověl rekursu, zrušil napadené usnesení a rekursnímu soudu uložil, by, nehledě k odmítacímu důvodu, jehož použil, rozhodl ve věci o rekursu žalovaného do opatření soudu první stolice ze dne 29. září 1929. Důvody:
Mylně se rekursní soud domnívá, že vyřízení prvního soudu, jímž vzal na vědomí zpětvzetí žaloby bez souhlasu žalovaného, není »usnesením«, jež by bylo lze napadnouti rekursem. Civilní řád soudní zná jen dvě formy soudních rozhodnutí, rozsudek a usnesení, a praví v § 425 prvý odstavec c. ř. s. výslovně, že »pokud není vynésti rozsudek, dějí se rozhodnutí, nařízení a opatření usnesením«. Netřeba se o tom šířiti, že vyřízení soudu, jímž béře na vědomí zpětvzetí žaloby a jímž takto prohlašuje, že pokládá spor za ukončený, jest při nejmenším soudním »opatřením«, t. j. usnesením, jak to zákon v § 425 prvý odstavec c. ř. s. praví a jak to první soud v nadpisu svého vyřízení písmenem »U« také naznačil. Protože jest podle § 514 c. ř. s. do soudních usnesení připuštěn samostatný rekurs, pokud zákon sám rekurs nevylučuje nebo neodkladá (§ 515 с. ř. s.), podléhá usnesení prvního soudu v souzeném případě samostatnému rekursu, což by platilo i tehdy, kdyby se opatření toto pokládalo jen za usnesení povahy »spor řídící« (§ 522 c. ř. s.). Proto neprávem rekursní soud odmítl věcné vyřízení rekursu.

Citace:

č. 9421. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 728-729.