Čís. 15625.

Postupitel neručí postupníkovi za dobytnost postoupené pohledávky, nevymáhal-li ji postupník hned po její splatnosti nebo opominul-li v pravý čas žádati možné ještě zajištění; postupiteli nelze tu přičítati zavinění ani na nedobytnosti postoupené pohledávky, ani na jednání dlužníkově, jež mělo v zápětí jeho platební nezpůsobilost.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1936, Rv I 1245/35.)
Žalobkyně přednesla, že žalovaná jí postoupila úplatně pohledávku, jež byla proti postoupeným dlužníkům nedobytná, a domáhá se proto jejího zaplacení podle § 1397 obč. zák. na žalované. Nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodnutí sporu závisí na otázce, zdali pohledávka žalované strany proti manželům S., jež byla žalobkyni úplatně postoupena, byla již v době postupu nedobytnou a zdali žalovaná jako postupitelka ručící za dobytnost postoupené pohledávky jest povinna vrátiti žalobkyni úplatu, kterou za ni dostala. Podle § 1397 obč. zák. ručí převodce přejimateli jak za pravost, tak za dobytnost postoupené pohledávky, stal-li se postup úplatným způsobem, neručí však podle § 1398 obč. zák. za takovou pohledávku, která byla v době postupu dobytnou a stala se nedobytnou pouhou náhodou nebo příjemcovým nedopatřením. Žalobkyně vychází mylně z toho, že rozhodujícím dnem jest 25. duben 1930, kdy úplata za postoupenou pohledávku byla žalované připsána k dobru. Podle nesporného přednesu usnesla se žalobkyně dne 21. února 1930 k žádosti žalované na převzetí její pohledávky proti Antonínu S. v tvrzené výši 78522 Kč 30 h a na výplatě postupní valuty v stejné výši. Z prohlášení ze dne 2. března 1930, jež bylo stranami uznáno za pravé a správné, je patrné, že žalovaná tímto dnem pravoplatně a neodvolatelně postoupila svou pohledávku za Antonínem S. a že postoupený dlužník zároveň byl o tom vyrozuměn. Postup stal se tudíž správně dne 2. března 1930 a nesejde na tom, že úplata, k níž postupník podle perfektní již smlouvy byl zavázán, byla postupiteli vyplacena teprve dne 25. dubna 1930. Dne 2. března 1930 byla však postoupená pohledávka podle vlastního přednesu žalobkynina u manželů S. dobytná. Tenkrát nevázlo na nemovitosti dlužníků ani zástavní právo za pohledávku peněžního ústavu L. B. ve výši 240000 Kč, zřízené teprve dne 13. března 1930, tím méně za pohledávku záložny H. ve výši 35000 Kč, o níž dovolatelka tvrdí, že vznikla dne 2. dubna, pokud se týče dne 19. března 1930. Ježto žalobkyně sama připouští, že nemovitost dlužníků měla hodnotu nejméně 337432 Kč 20 h a také tvrzené mimoknihovní dluhy 8791 Kč 65 h a 6000 Kč, i kdyby byly správné, v této hodnotě mohly dojíti úhrady, nezůstalo řízení vadné, nebyly-li provedeny důkazy o těchto tvrzeních anebo nebyl-li proveden nový odhad nemovitosti. Jest proto souhlasiti se závěrem odvolacího soudu, že postoupená pohledávka, kterou dlužníci uznali a která v době postupu byla také splatná, v rozhodné době byla dobytná. Bylo-li však tomu tak a nebylo-li nic jiného ujednáno, nemá tu místa ručení podle § 1397 obč. zák. S ohledem na ustanovení § 1399 obč. zák. jedná postupník na vlastní vrub, nevymůže-li ihned po splatnosti postoupenou pohledávku nebo opomine-li v pravý čas možné ještě zajištění. Ježto dovolatelka netvrdí, že se postoupená pohledávka stala nedobytnou nějakým zaviněním postupitelovým a ježto jednání dlužníků, jehož žalovaná strana nebyla zúčastněna a jež mělo v zápětí jejich platební nemohoucnost, jest v poměru procesních stran považovati za pouhou náhodu (§ 1398 obč. zák.), není žalobní nárok důvodný.

Citace:

Čís. 15625.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1113-1114.