Čís. 15366.

Pojem »definitivního ustanovení« zaměstnance v soukromých službách není občanským zákonem upraven.
Z pouhé skutečnosti, že byla zaměstnanci udělena definitiva, neplyne, že byl sjednán služební poměr nevypověditelný nebo vypověditelný jen za určitých předpokladů.
(Rozh. ze dne 3. září 1936, Rv II 484/36.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované soukromé dráhy jako strojvůdce-čekatel. Podle jeho přednesu byl od 1. července 1923 jmenován definitivním zaměstnancem, a vztahují se na něho předpisy služebního řádu zaměstnanců ČSD., ježto byly intimovány a publikovány žalovanou dne 7. března 1932. Žalovaná dala žalobci ke dni 1. července 1932 výpověď kvartální a od té doby mu nevyplácí požitky, avšak neprávem, protože žalobce jako definitivní zaměstnanec mohl býti ze služby propuštěn podle § 92 služebního řádu jen po řádném disciplinárním šetření a disciplinárním nálezem. Výpověď, kterou dostal, jest proto neúčinnou a domáhá se proto žalobce, by mu žalovaná vyplácela nadále služební požitky, zejména za měsíc červenec 1932 ve výši zažalované částky. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Ing. O. jako správce provozu žalované dráhy zavedl sice služební řád čs. státních drah (ovšem; jen pro obor disciplinárního řízení), ale učinil tak o své újmě bez předchozího souhlasu správní rady, která toto opatření ani dodatečně neschválila. Na základě stanov žalované a hledě k uvedenému zjištění vyložil odvolací soud správně, že ing. O. jako pouhý správce provozu nebyl oprávněn učiniti o své újmě tak dalekosáhlé opatření, jako jest zavedení služebního řádu, vydaného pro čsl. státní dráhy, a že nebyla jím žalovaná vázána. Nebylo-li tu ani služebního řádu platného pro právní poměr mezi žalobcem a žalovanou, ani zvláštní úmluvy, tedy jest tento poměr posuzovati podle všeobecně platných předpisů o smlouvě služební. Nelze ovšem použiti předpisů zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z., neboť v § 5 tohoto zákona byli z jeho dosahu výslovně vyloučeni zaměstnanci železnic — to jest zaměstnanci železných drah sloužících veřejné dopravě. Takovým zaměstnancem byl i žalobce, neboť o žalované místní dráze jest obecně známo, že sloužila veřejné dopravě. Na žalobce se tedy nevztahují předpisy zákona čís. 20/10 ř. z. Není sporné, že žalobce byl v soukromé službě u žalované, která není drahou státní, nýbrž drahou soukromou náležející akciové společnosti. Jest proto použiti v souzené věci ustanovení obecného zákoníka občanského o smlouvě služební. V § 1158 obč. zák. se rozeznává služební poměr ujednaný na dobu určitou nebo na dobu neurčitou, dále služební poměr smluvený na zkoušku nebo na dobu přechodné potřeby a konečně služební poměr smluvený na dobu života. Pojem »definitivního ustanovení zaměstnance v soukromých službách není však v obč. zákoně nijak upraven. Dovolatel ze svého definitivního ustanovení vyvozuje, že by jeho služební poměr mohl býti rozvázán výpovědí se strany žalované jenom tehdy, kdyby se žalobce dopustil nějakého služebního poklesku. Ale v tom nelze mu dáti za pravdu. Z pouhé skutečnosti, že soukromý zaměstnanec byl ustanoven »definitivně«, neplyne ještě o sobě, že služební poměr jest ujednán s vyloučením výpovědi nebo s takovým omezením možnosti výpovědi na straně zaměstnavatelově, jaké má na mysli dovolatel. Vyloučení nebo podstatné omezení výpovědní volnosti bylo by lze pokládali za ujednané jen tehdy, kdyby došlo k výrazu mezi smluvními stranami tak jasně a zřetelně, že by nemohla býti nijaká pochybnost o tom, že obě smluvní strany takové závazné ujednání skutečně zamýšlely (srovnej též rozhodnutí čís. 1498, 3927, 12359 Sb. n. s.). To však nebylo v souzeném případě prokázáno. Není-li tu ani služební řád, který by pojem udělení definitivy blíže vymezoval a který by zároveň náležitě stanovil vzájemné závazky žalobce jako zaměstnance, ani jasné a zřetelné ujednání smluvních stran v tomto směru, tedy nelze z pouhé skutečnosti, že byla žalobci udělena definitiva, ještě usuzovati, že tím byl mezi smluvními stranami ujednán služební poměr nevypověditelný (na dobu života) nebo sice vypověditelný, ale jen za určitých zvláštních předpokladů. Marně poukazuje dovolatel po té stránce na předpisy platné pro zaměstnance čs. státních drah, neboť služební poměry těchto zaměstnanců jsou upraveny zvláštními předpisy jen pro ně platnými (vládní nařízení čís. 15/27 Sb. z. a n.), jichž na žalobce jako zaměstnance ve službách soukromé akciové společnosti nelze obdobně vůbec použiti, a to ani za účelem výkladu pojmu udělení definitivy. Pro posouzení důvodnosti žalobního nároku na zaplacení služného za měsíc červenec 1932 stačí uvažovati o tom, jaký význam, mělo definitivní ustanovení žalobcovo pro možnost rozvázání služebního poměru výpovědí. Jaký význam měla »definitiva« v jiných směrech, jest pro tento spor nerozhodné. Nebyla-li se žalobcem ujednána smlouva s vyloučením výpovědi nebo s omezením možnosti výpovědi jen za určitých zvláštních předpokladů a nebyla-li s ním ujednána ani zvláštní výpovědní lhůta, byla žalovaná oprávněna rozvázati služební poměr se žalobcem zákonnou výpovědí podle § 1158, poslední odst. obč. zák., a to podle § 1159 a) obč. zák. s výpovědní lhůtou čtyřnedělní (srov. rozhodnutí čís. 12359 Sb. n. s.). Tato výpovědní lhůta byla žalovanou nejen zachována, nýbrž byla ještě prodloužena. Ustanovení § 1158, odst. 3 obč. zák. o šestiměsíční lhůtě výpovědní, vyhrazené ovšem jen zaměstnanci, nelze tu vůbec použiti, protože nebylo prokázáno, že byl se žalobcem smluven služební poměr na dobu delší pěti let anebo na dobu života.

Citace:

č. 15366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 782-784.