Čís. 14839.

Zákon z 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n.
Nárok za práci přes čas jest oprávněn, byla-li práce konána s vědomím zaměstnavatele neb jeho orgánu, byť ne na výslovný příkaz.
(Rozh. ze dne 2. ledna 1936, Rv II 869/35.)
Nižší soudy zamítly žalobu, pokud se jí žalobce domáhal odměny za konané práce přes čas, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobce zůstával jen někdy v správkárně i po služebních hodinách, ač nebylo na něm to výslovně požadováno, naopak činil tak sám dobrovolně jen proto, aby s prací mu svěřenou byl hotov. Vždyť v hodinách přes čas konal částečně také práce, za něž byl odměňován jako za práci úkolovou, a jen částečně konal při tom také práce, za něž již v hořejší odměně úplata mu nebyla poskytnuta. Žalobce tedy pracoval nějaké nezjištěné hodiny přes čas, byl však za ně jednak odměněn úplatou za práci úkolovou, jednak konal je jen dobrovolně, jako ochotu k vedoucímu prodejny, aniž měl v úmyslu odměny za ně se někdy dožadovati, a také po celou dobu služebního poměru se náhrady za ně nedomáhal, a vždy přijal vyplacenou mu mzdu bez námitek, čímž dal na jevo, že náhradu za ně v úmyslu požadovati nemá.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnuti.
Důvody:
Odvolací soud přehlíží, že v souzené věci nebylo ani tvrzeno, že by byla žalované firmě povolena příslušnými úřadem práce přes čas. Podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu jest úmluva o nedovolené práci přes čas nicotná (srov. čís. 10226, 10504, 12158, 1331 Sb. n. s.) a nemá právní závaznosti ani o odměně za práci přes čas. Šlo-li o nedovolené práce přes čas, což dosud nebylo zjištěno (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), nemělo by ani významu, zda se snad žalobce vzdal za trvání pracovního poměru náhrady za práci přes čas. Zaměstnanci však lze se i při nedovolených pracích přes čas domáhati náhrady pro bezdůvodné obohacení zaměstnavatelovo a pro své poškození. K opodstatnění žalobního nároku s hlediska bezdůvodného obohacení žalovaného ku škodě žalobcově stačil v této věci přednes žalobcův, že byl nucen po ukončení své práce vykonávati ještě různé práce přes čas, za něž neobdržel vůbec nic zaplaceno (srov. čís. 12158 Sb. n. s.). Závěr odvolacího soudu, že žalobce pracoval přes čas dobrovolně, jen z ochoty k vedoucímu prodejny, nemá opory ve skutkových zjištěních. Svědkové vypověděli, že zaměstnanci byli povinni dělat jinou práci, že práce přes čas se dála na příkaz dílovedoucího a že žalobce přes čas zůstati musel, poněvadž musel zkontrolovati veškerou přes den odvedenou práci, s čímž v pracovní době nemohl býti hotov, a že vedoucí na žalobci požadoval, aby veškerá ve dne odvedená práce byla ještě týž den zkontrolována. Není třeba, aby se práce přes čas konala na výslovný příkaz, stačí, když se tak stalo s vědomím orgánu, jenž byl oprávněn přikazovati práci a naříditi, kdy měla býti odevzdána. Žalobce tvrdil, že s prací mu přidělenou nemohl býti hotov v normálních pracovních hodinách, že práce musela býti denně provedena, takže byl nucen pracovati přes čas, o čemž vedoucí prodejny věděl. V tomto směru neobsahuje napadený rozsudek potřebná zjištění (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). Bude proto na odvolacím soudě, aby zjistil, zda šlo o dovolené, či nedovolené práce přes čas, zda byly žalobci přikázány oprávněným orgánem žalované, anebo zda byly konány aspoň s jeho vědomím, kolik hodin přes čas žalobce pracoval, načež bude mu uvažovati, zda byl žalobce přiměřeně odměněn i za práci přes čas již tím, co dostal vyplaceno. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že žalobce nebyl dostatečně odměněn za vykonanou práci přes čas, bude mu přisouditi přiměřené odškodnění.

Citace:

Č. 14839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 35-37.