Čís. 15538.

Ve věcech kárných proti dělníkům a zřízencům obce pražské rozhoduje disciplinární komise konečným způsobem.
(Rozh. ze dne 23. října 1936, Rv I 1971/36.)
Žalobce se domáhá soudního výroku, že disciplinární nález žalované obce pražské, jímž byl ze služeb obce propuštěn, je proti němu bezúčinný a dále se domáhá zaplacení zatím dospělých služebních požitků. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Žalobce byl zaměstnancem trvale ustanoveným. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že podle prvého odstavce § 44 služebního řádu žalované obce ustanovujícího, že se provinění zaměstnanců trvale ustanovených projednávají dle týchž předpisů jako disciplinární přestupky úřední a sluhů, měla podle § 36 služební pragmatiky pro úředníky a sluhy hlavního města Prahy ze dne 20. prosince 1905, č. j. 3624 Os. v doslovu dalších ji změňujících a doplňujících usnesení v disciplinární věci žalobcově o vině a trestu rozhodovati městská rada, která žalobce jmenovala, a nikoliv — jak se skutečně stalo — disciplinární komise. Avšak odvolací soud přehlíží, že § 44 služebního řádu poukazuje jen zásadně k předpisům služební pragmatiky, a to hlavně v příčině řízení (»projednávají se«) a že obsahuje četné odchylky od ustanovení služební pragmatiky pro úředníky a sluhy, pokud jde o vyřízení disciplinárních věcí. Pro nynější spor přichází zvlášť v úvahu § 8 a § 48 služebního řádu. Podle posledního odstavce § 8 může trvale ustanovený zaměstnanec proti své vůli býti propuštěn jediné rozhodnutím komise disciplinární a v § 48 služ. ř. ustanoveno, že působnost disciplinární komise (složené podle § 45 služ. řádu) se vztahuje na všechny zaměstnance, jichž se týká dotčený služební řád, a že její usnesení jsou oboustranně závazná. Z toho jest patrné, že pokud jde o dělníky a zřízence, byla disciplinární moc svěřena disciplinární komisi a ponecháno jí konečné rozhodnutí ve věcech kárných, a není tedy třeba, by disciplinární komise předkládala pouhé své návrhy na rozhodnutí městské radě, jak je to předepsáno při kárném řízení proti úředníkům a sluhům v služební pragmatice. Odvolací soud vycházeje z mylného právního názoru na. věc neobíral se ostatními žalobcem tvrzenými formálními vadami disciplinárního řízení a ani odvolacím důvodem neúplnosti řízení, neučiniv v tomto směru potřebná skutková zjištění. Věc není tedy zralá k rozhodnutí (§ 35 zák. čís. 131/31 Sb. z. a nař.). Pro úplnost jest ještě poznamenati, že žalobní nárok není prekludován podle § 1162 d) obč. zák., ježto žalobce se nedomáhá nároku z důvodu předčasného zrušení služebního poměru, nýbrž jen dodržení služební smlouvy a splnění nároků z ní mu příslušejících (viz Sb. n. s. 4148, 12804) a že zákon č. 16/20 Sb. z. a nař. neplatí mimo předpis § 24 pro obce statutární (Sb. n. s. 11939).

Citace:

č. 15538. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 999-1000.