Čís. 15480.

Knihovní vlastník domu se nemůže domáhati jeho vyklizení na tom, kdo od něho dům koupil a do něho se nastěhoval.
(Rozh. ze dne 8. října 1936, Rv I 2067/36.)
Žalobce přednesl, že dovolil žalovanému, by se nastěhoval do jeho domu vzhledem, k tomu, že zamýšlel dům ten žalovanému prodati; poněvadž k uskutečnění prodeje nedošlo, domáhá se žalobou, by žalovaný byl uznán povinným byt, do něhož se v jeho domě nastěhoval, vykliditi. Prvý soud zamítl žalobu vzav za prokázáno, že došlo ke kupní smlouvě, podle níž žalobce žalovanému dům prodal. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Odvolací soud uznal žalobní nárok za opodstatněný jediné proto, že žalobce jest dosud knihovním vlastníkem domu, v němž jest byt žalovaným užívaný a že proto nemusí trpěti zásah do svého vlastnictví žalovaným, i když se tento opírá o titul k nabytí vlastnictví. Tomuto právnímu názoru nelze přisvědčiti, neboť i knihovní vlastník musí trpěti užívání svých nemovitostí třetí osobou, je-li k tomu smluvně zavázán. O takový případ jde, neboť žalovaný namítá, že dům a ostatní nemovitosti žalobcovy koupil a že se ujal jejich držby tím, že se do domu nastěhoval; žalovaný namítá tedy platný důvod schopný k nabytí vlastnictví (titulus) a pravý způsob nabytí držby, tudíž domnělé vlastnictví (§ 372 obč. zák.). První soudce uznal tuto námitku na základě svého skutkového zjištění za opodstatněnou. Dojednal-li žalovaný se žalobcem kupní smlouvu v příčině jeho nemovitosti a nastěhoval-li se proto do domu žalobcova, pak by se nemohl žalobce, i když jest dosud knihovním vlastníkem nemovitosti, domáhati vyklizení bytu na žalovaném, neboť by byl smluvně zavázán žalovanému prodané nemovitosti odevzdati a knihovní vlastnictví k nim na něho převésti (§§ 1061, 431 obč. zák.). Za tohoto stavu věci neužíval by žalovaný bytu v domě žalobcově výprosou, jak tento tvrdí, nýbrž na základě oprávnění, jehož nabyl proti žalobci z kupní smlouvy s ním dojednané. Odvolací soud vycházeje z nesprávného právního posouzení věci považoval zmíněnou námitku žalovaného za bezpodstatnou a nepřezkoumal skutková zjištění prvního soudu v příčině této námitky, ačkoliv právě na tomto zjištění závisí rozhodnutí této rozepře. Nejvyšší soud neměl proto možnost ve věcí samé rozhodnouti.

Citace:

č. 15480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 928-929.