Čís. 8690.

Náhrada škody podle § 1320 obč. zák. Majitel zvířete ručí za veškerou škodu způsobenou zvířetem, ať jím byla způsobena přímo nebo nepřímo. Pokud nebylo svěřeno opatrování koně nezdatné osobě.
(Rozh. ze dne 7. února 1929, Rv 1 1110/28.)
Splašený kůň žalovaného polekal nezletilou žalobkyni tak, že upadla a zlomila si nohu. Žalobě o náhradu škody oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Právní posouzení věcí (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) odvolacím soudem jest správné potud, že majitel koně ručí za veškerou škodu jím způsobenou, ať již byla způsobena zvířetem bezprostředně nebo prostředně, jako v souzeném případě, kde splašený kůň polekal žalující dítě tou měrou, že upadlo a nohu si v bérci zlomilo. Naproti tomu nelze upříti důvodnost výtce nesprávného posouzení věci po stránce právní (§ 503 č. 4 c. ř. s.) v tomto směru: K právnímu posouzení soudu přináleží otázka, zda jest osobu, které majitel zvířete použije k opatrování zvířete, uznati po rozumu § 1315, pokud se týče i § 1320 obč. zák. za osobu »zdatnou«, čili nic. Podle stálé judikatury nejv. soudu (viz rozh. čís. 833, 1076, 2360, 2258 atd.) jest nezdatnost vlastností trvalou, která činí zřízence nezpůsobilým obstarati věc řádně. Pojem zdatnosti nevyčerpává se o sobě způsobilostí a schopností k určitým pracím, nýbrž předpokládá ještě svědomitost, píli a dbalost. Nemá-li pochybení původ ani v technické nezpůsobilosti ani v rozumové nedostatečnosti ani v mravní nespolehlivosti zřízencově, nýbrž v jiných příčinách, nelze mluviti o nezdatnosti. Z jediného nedopatření zřízencovy osoby nelze ještě nutně — Čís. 8690 —
176
usuzovati na její nezdatnost, nesvědčí-li neopatrnost o trvalých vadách shora zmíněných. Zjistily-li tedy nižší soudy, že syn žalovaného, učitel Jaroslav L., zacházel v hospodářství otcově s koňmi již od mládí, že koně, o nějž jde, znal, vícekráte před úrazem s ním jezdil a uměl s ním zacházeti, že, vešed do stáje, vzkřikl na koně, jak toho opatrnost vyžaduje, a zjistily-li dále, že obvyklým jest při koních klidných a méně citlivých způsob, jak Jaroslav L. koně ustrojil, že se však při koni citlivějším doporučovalo dříve koně odpoutati, by nemohla poduška řetězem býti pohybována, čímž kůň je na krku lehtán, nelze Jaroslava L-а pokládati, jak činí odvolací soud, za nezdatného k řízení a opatrování koně proto, že v jediném případě, o který tu jde, opomenul koně před strojením odvázati od žlabu, čímž se stalo, že se kůň utrhl a uvolnil, ven vyběhl a úraz dítěti způsobil, neboť, není-li zřízenec nezdatným již proto, že se, spoléhaje na chladnou povahu koně a na pevnost řetězu, na němž byl uvázán, od koně vzdálil, by přinesl a mu nasadil chomout, nečiní ho nezdatným ani to, že strojil koně uvázaného, an nemohl předpokládati, že kůň řetěz přetrhne i, když snad plašivou vlastnost koně znal. Není-li však prokázána nezdatnost Jaroslava L-а k řízení a opatrování koně, nelze ani žalovaného Josefa L-а činiíi podle § 1315 obč. zák. zodpovědným za škodu, kterou žalobkyně utrpěla opomenutím Jaroslava L-a, proto, že mu svěřil koně к ustrojení. Nelze ho však činiti zodpovědným ani podle § 1320 obč. zák. z důvodu, že nedokázal, že se postaral o náležitý dozor nad koněm a o jeho opatrování, svěřiv jej Jaroslavu L-ovi, neboť práv by byl ze škody jen tenkráte, kdyby byl zanedbal dozor nad zvířetem a zanedbal jeho opatrování tím, že svěřil zvíře osobě nezdatné. Zdařil se mu však důkaz o zdatnosti osoby, které koně svěřil, a proto ho nestihá zodpovědnost v tomto směru. Neposoudily tedy nižší soudy případ v tomto směru správně po stránce právní' (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Žalující strana činila však zodpovědným žalovaného podle § 1320 obč. zák., i v jiném směru, proto, že neopatřil koně tak, aby nemohl ze stáje utéci a třetí osoby poškoditi, že ho neopatřil tak, aby nemohl řetěz, na němž byl uvázán, přetrhnouti a z něho se vyvléci. Žalovaný, jejž stihá v tom směru břímě průvodní, nabídl důkaz o tom, že kůň byl uvázán pevným řetězem, připevněným na ohlávce u žlabu ve stáji, že řetízek železný byl pevný ve všech článcích, že články náležitě k sobě přiléhaly, že nebyl ani jediný porušen řezem a že nebylo koni lze se vysmeknouti. Bylo na žalovaném dále, by prokázal, že řetěz byl tak silný a byl ke žlabu tak připevněn, že nebylo podle zkušenosti a podle pravidelného běhu věci možno, by kůň řetěz ze žlabu vytrhl nebo přetrhl anebo se vysmekl. Důkazy tyto nižší soudy neprovedly; soudu ani znalci nebyl řetěz předložen k ohledání а k posouzení, ani nebyl způsob připevnění řetězu ke žlabu znalcem ohledán a posouzen a nezjištěno vůbec nic v tomto směru ani, zda řetěz se přetrhl, či zda byl pouze vytržen ze žlabu, či se vyvlékl a zda opatření koně, jež žalovaný učinil, lze považovati za dostatečné, vyhovující požadavkům, jež lze rozumným způsobem podle ponětí v hospodářství polním obvyklého od hospodáře požadovati. Teprve důkazem, že kůň, o němž zjištěno, že byl plašivým a že to žalovaný o něm věděl, byl ve stáji bezpečně opatřen, může zbaviti žalovaného ručení podle § 1320 obč. zák. Poněvadž se nižší soudy, následkem nesprávného právního nazírání na věc (§ 496 čís. 3 c. ř. s.) nezabývaly s touto otázkou, zůstalo řízení kusým (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).

Citace:

K výkladu zákona o 8hodinové době pracovní. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 426-428.