Čís. 8884.

Vedoucí závodní inženýr briketárny jest obchodním pomocníkem podle § 2 čís. 1. zákona o obch. pom.
Zavázal-li se zaměstnavatel služební smlouvou platiti za zaměstnance daň z příjmu, jest živnostenský soud příslušným i pro žalobu zaměstnance na zaměstnavatele o zaplacení daně, třebas platební příkaz, jímž byla daň dodatečně předepsána, byl vydán teprve po ukončení služebního poměru.
(Rozh. ze dne 18. dubna 1929, R I 232/29.)
Žalobce byl vedoucím inženýrem u žalované firmy. Podle služební smlouvy zavázala se žalovaná firma platiti za něho daň z příjmu. Po skončení služebního poměru domáhal se žalobce proti žalované firmě, by byla uznána povinnou zaplatiti eráru daň z příjmu dodatečně mu vymířenou. Proti žalobě namítla žalovaná nepříslušnost řádných soudů, tvrdíc, že jest příslušným živnostenský soud v T. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti soudu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o nárok ze smlouvy ve prospěch třetí osoby (§ 881 obč. zák.), kterou se zavázala podle žalobcových údajů žalovaná firma vypláceti mu služební příjmy neztenčené v ten způsob, že se uvolila platiti zaň ze svého eráru daň z příjmů služebních a z prémií vypadajících naň z výroby briket, aniž by mu daně ty z jeho služebních příjmů a prémií jakkolivěk srážela. Žalobce byl ve službě v briketárně žalované firmy jako vedoucí závodní inženýr po tři roky až do 30. dubna 1923 a po tu dobu zaplatila prý zaň žalovaná firma na dani z příjmu úhrnem 4 888 Kč — nezaplatila prý však zaň daně dodatečně mu předepsané ze služebních příjmů tehdejších penízem 13 547 Kč s 7% úroky platebním příkazem ze dne 12. července 1927. Navrhl proto, by byla žalovaná firma uznána povinnou tuto dlužnou dodatečně předepsanou daň zaplatiti zaň eráru k rukám berního úřadu v T. Poněvadž první soud zjistil, že pobočný závod žalované firmy v M., u něhož byl žalobce zaměstnán, jest zapsán v obchodním rejstříku u krajského soudu v L. a že předmětem jeho jest výroba a prodej skleněného zboží a dobývání surovin k tomu potřebných, podléhá podnik ten podle čl. IV vyhl. pat. k živn. řádu předpisům tohoto řádu a žalobce jest jako vedoucího závodního inženýra briketárny, tedy zaměstnance vykonávajícího vyšší technické služby, považovati za obchodního pomocníka podle § 2 čís. 1 zák. o obch. pom. Poněvadž tedy jde o nárok z poměru služebního, upraveného zákonem o obch. pomoc., jest živnostenský soud podle § 41 zák. citovaného povolán k projednání a rozhodnutí tohoto sporu, a to podle § 3 druhý odstavec zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. výlučně. Rekursní soud má však za to, že nárok touto žalobou uplatněný má sice zákonný podklad v rozvázaném poměru služebním, že prý však skutečnost, ze které žalobce odvozuje svůj konkrétní nárok proti žalované, nezapadá již do rámce poměru služebního a že prý jest příslušným k projednání této rozepře řádný soud. Neprávem, an žalobce opírá žalobní nárok výslovně o služební smlouvu, která byla podkladem služebního poměru, a vyvěrá tudíž žalobní nárok přímo z oné služební smlouvy, z onoho služebního poměru. Tomu není na závadu, že platební příkaz berní správy byl vydán teprve po ukončení poměru služebního. Rozhodným zůstává, že se daň, která se má zaplatiti, týče příjmů žalobcových, jež měl za služebního poměru, že daň ta má v poměru tom základ a jediné odůvodnění. Okolnost, že platební příkaz byl vydán teprve po ukončení služebního poměru, jest pro posouzení otázky příslušnosti soudu zcela lhostejnou.

Citace:

P., J.. Dr. jur. Fr. Čáda: Ležení podle českého práva zemského. Všehrd. List československých právníků . Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1923, svazek/ročník 5, číslo/sešit 10, s. 234-236.