Čís. 9485.

Zabírání budov nebo jejich částí pro účely veřejné (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 304 sb. z. a n.). Náhrada podle § 4 (6) zák. má býti taková, by si mohl vyvlastněný za ni opatřiti práva a užitky plně nahrazující práva a užitky odňaté mu záborem. Jest tu použíti pravidla § 7 zákona o vyvlastnění k účelům železničním ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. škody z brojení proti vyvlastňovacímu nálezu a škody ze zanedbání povinné bedlivosti vyvlastněného nejsou škodami ze zabrání. Jest uznati na náhradu úroků z půjček, jež vyvlastněný musel učiniti, by zaplatil vydání způsobená mu zabráním domu.
Předpisu § 43, druhý odstavec, c. ř. s. nelze použíti, nebyly-li uplatněny jen nároky, jež závisely na volné úvaze soudu, nýbrž i nároky zcela bezdůvodné a zřejmě přemrštěné.
(Rozh. ze dne 27. prosince 1929, R I 985/29.)
Co do předchozího děje poukazuje se na rozhodnutí čís. sb. 7738. Navrhovatelce byla napotom právoplatně přiznána náhrada 23 678 Kč. Oba nižší soudy zamítly další nároky navrhovatelky. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu navrhovatelky potud, že uznal erár povinným zaplatiti jí z právoplatně přisouzených 23 678 Kč od 1. ledna 1926 úroky 8% místo dříve určených 5% úroků ode dne 6. června 1927 a mimo to 1000 Kč jako část útrat řízení.
Důvody:
Přiznání náhrady 23 678 Kč za to, že navrhovatelka nemohla pro zahájení zabíracího řízení svým domem svobodně nakládati a ho užívati, vešlo již v moc práva. Rozhodnouti jest již jen o oněch dalších nárocích, jež nebyly navrhovatelce přisouzeny. Stěžovatelka vykládá správně ustanovení § 4 (6) zákona o zabírání budov čís. 304/1921, že zabírací úřad jest povinen vlastníku a uživateli zabraných budov poskytnouti přiměřenou peněžitou náhradu za veškeré prokázané hospodářské újmy, jež zabráním utrpěli, v ten rozum, že náhrada má býti taková, by si vyvlastněný mohl za ni opatřiti práva a užitky plně nahražující práva a užitky záborem mu odňaté. Náhrada, kterou stěžovatelka požaduje, přesahuje však daleko tu míru. Požaduje náhradu všech újem, které vůbec nějak souvisí se zabráním, kdežto zákon jí přiznává jen náhradu újem, jež utrpěla zabráním. Již zákon o vyvlastnění k účelům železničním ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. ustanovil v § 7, že se nemá při určení náhrady přihlížeti k poměrům, které byly zřejmě vyvolány v úmyslu, by jich bylo použito ke zvýšení náhradních nároků. Pravidla stanoveného takto pro újmy, které vznikly sice vyvlastněním, ale jenom proto, že spolupůsobila činnost vyvlastněného, vedená úmyslem zvýšiti náhradní nárok, jest užíti ve všech případech vyvlastnění, tedy i zabrání budov, kde újma souvisí sice s vyvlastněním, ale nebyla by vznikla, kdyby nebylo zavinění vlastníka neb uživatele vyvlastněného předmětu. Zákon, povolující vyvlastnění z důvodu obecného prospěchu, zaručuje sice vlastníku plnou náhradu způsobené mu újmy, při čemž se přihlíží také k mimořádné ceně vyvlastněného předmětu, totiž k ceně, kterou má pro dosavadního vlastníka vzhledem k jeho zvláštním poměrům, avšak vyžaduje, by se vyvlastněný podrobil vyvlastňovacímu nálezu a by mu přizpůsobil své poměry, užívaje při tom píle a pozornosti obvyklé při obyčejných schopnostech (§ 1297 obč. zák.). Škody vzniklé brojením proti vyvlastňovacímu nálezu, a škody vzniklé zanedbáním povinné bedlivosti vyvlastněného, nemohou býti pokládány za utrpěné zabráním. Nemůže proto býti v souzeném případě požadována náhrada útrat vzniklých stěžovatelce tím, že se pokoušela o zrušení zabíracího řízení a použila k tomu rady a přispění právních zástupců. Nemůže jí býti přiznán ani nárok na náhradu útrat nemoci vzniklé podle udání stěžovatelky proto, že po dobu částečného zabrání domu přespávala na půdě, neboť mohly a musily by jí býti přisouzeny všechny útraty spojené s vyhledáním a s nájmem místnosti zdravé a vhodné pro přespání, ale nebezpečí přespávání v místnosti nevhodné musí nésti sama. S vylíčených právních hledisek lze dovolací rekurs uznati jenom částečně opodstatněným, a to pokud vytýká, že nebylo uznáno na náhradu úroků z půjček, jež stěžovatelka musila učiniti, by zaplatila vydání způsobená jí zabráním domu. Vydání ta spadají do let 1925 a 1926 a byla pravoplatně zjištěna na 23 678 Kč. Stěžovatelka prokázala, že měla již při zahájení zabíracího řízení dluhy, že je má dosud ve výši přesahující přisouzenou jí náhradu a že musí je úrokovati průměrně osmi procenty. Jelikož přisouzených jí 23 678 Kč dosud neobdržela, náleží osmipercentní úrok, jejž musí platiti z této sumy, k hospodářským újmám utrpěným zabráním a jest jí jej přisouditi místo 5% úroků z prodlení ode dne žaloby, na nějž uznaly nižší soudy. Počátek úrokování byl položen na den 1. ledna 1926 jako den, kdy musila býti uhrazena již asi polovice přisouzených výdajů.
Ve všech ostatních směrech bylo potvrditi zamítavé rozhodnutí nižších soudů.
Poněvadž dovolacímu rekursu bylo částečně vyhověno, bylo nutno přezkoumati také napadený výrok o útratách. Vzájemné zrušení útrat vyhovuje předpisům § 4 (10) zák. čís. 304/1921 a § 43 prvý odstavec c. ř. s., neboť i nyní vítězí stěžovatelka jen s menší částí svých nároků. Ustanovení druhého odstavce § 43 c. s. ř. dovolává se stěžovatelka neprávem, neboť neuplatnila jenom nároky, jež závisely na volné úvaze soudu, nýbrž i nároky zcela bezdůvodné a zřejmě přemrštěné. Byly však stěžovatelce přiknuty útraty úspěšných opravných prostředků, a to úplné útraty rekursu a dovolacího rekursu do původního, po návrhu finanční prokuratury stěžovatelčin nárok zásadně zamítnuvšího rozhodnutí, a částečné útraty nynějšího dovolacího rekursu.

Citace:

č. 9485. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 847-849.