Čís. 9313.
Na ručiteli, uplatňujícím nárok podle § 1364 obč. zák., jest, by tvrdil a prokázal nedobytnost postižního nároku, zavinění věřitele podle § 1295 obč. zák. a příčinnou souvislost mezi tímto zaviněním a nedobytností postižního nároku.
(Rozh. ze dne 25. října 1929, Rv II 664/29.)
Žalující firma dodávala firmě Š. zboží do komise. Žalovaný se zaručil jako rukojmí a plátce žlalobkyni za závazky firmy Š. Na firmu Š. byl napoitom vyhlášen úpadek. Proti žalobě o zaplacení za zboží namítl žalovaný započtením vzájemnou pohledávku z náhrady škody ve výši zažalovaného peníze, již prý mu žalobkyně způsobila svým zaviněním (§ 1364 obč. zák.). Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby; vzájemnou pohledávku, uplatňovanou započtením, neuznal za pravou. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: V podstatě domáhá se žalovaný náhrady škody na žalobkyni z té příčiny, totiž odpírá placení, protože prý mu škodu způsobila svým zaviněním (§ 1364 obč. zák.). Zavinění to spatřuje jednak v tom, že připustila, by dlužník protismluvně sám upotřebil zboží, které mu bylo dáno jen do komise, čímž prý ostatně poměr komisionářský přešel ve smlouvu kupní, za kterou vůbec neručil, jednak v tom, že ho o rozvázání poměru komisionářského neuvědomila hned v roce 1924, když k němu došlo, nýbrž teprve později, a že by, kdyby byl býval včas o rozvázání poměru uvědomen, byl mohl učiniti všecka potřebná opatření, by žalobkyně dostala buď zboží nebo peníze za ně stržené. Než podle názoru odvolacího soudu nelze mluviti o zavinění žalobkyně. Žalobkyně, majíc jistotu v ručení žalovaného, nemusila proti dlužníku postupovati s krajní přísností, nýbrž bylo věcí žalovaného, by, převzav tak dalekosáhlé ručení, sám dbal náležitě svých zájmů jak při sepisování smlouvy tak i za obchodního spojení; ve vlastním zájmu sám měl hledě ti k tomu, by dlužník, za něhož ručení převzal, vedl si takovým způsobem, by jeho, ručitelovy zájmy nebyly ohroženy; k tomu měl zajisté více možnosti a příležitosti, jsa v místě dlužníka, než žalobkyně, která má sídlo na Slovensku, a nemůže od ní spravedlivě žádati, by dbala více jeho zájmů než on sám uznal za potřebné. Nelze souhlasili s jeho názorem, že neručí za koupě, které uzavřel dlužník pro svou osobu jako komisionář; vždyť jeho ručení v tomto směru nebylo nikterak omezeno. Ručil za správnou a bezvadnou likvidaci celého komisionářského poměru (dokonce bez časového omezení) a není pochybnosti o tom, že by musil ručí ti dokonce i za to, kdyby byl dlužník komisionář trestným způsobem důvěry komitentovy zneužil. Než v dopise ze dne 10. dubna 1924 je na odběr zboží dlužníkem pamatováno a dokonce se mu tam ukládá za povinnost, že zboží pro svou potřebu bude musiti uhraditi na jiné straně. Z tohoto dopisu nikterak neplyne, že byla žalobkyně povinna, na příklad do tří dnů, proti dlužníku postupovati, nýbrž stanoví se tam, že při placení do tří dnů poskytne se mu 2% skonto, připouští se tam však výslovně placení pozdější, pro které ovšem ona bonifikace odpadá. Že však smlouvou žalobkyně převzala zvláštní závazky v tom směru, by hájila zájmy žalovaného jako ručitele, ve smlouvě obsaženo není. Jest sice možné, že by žalovaný byl prost jakéhokoli risika a nebezpečí v případě, kdyby byl poměr komisionářský probíhal tak, jak byl ve smlouvě naznačen, ale pravda jest, že by v tom případě, kdyby žalobkyně nebyla předvídala úchylky, prostě ručitele byla nepotřebovala. Podle názoru odvolacího soudu má pravdu napadený rozsudek, shledávaje, že tu vůbec není zavinění žalobkyně; spíše by se dalo mluviti, jak již nahoře bylo naznačeno, o vlastním zavinění žalovaného. Ostatně jest poukázati i k tomu, že žalovaný sice tvrdil, že by nebylo došlo na něho jako spoludlužníka, kdyby byl býval včas mohl zakročiti. Něco konkrétního o tom, jak by se byl stav věcí v tom případě utvářil, a jak by byly v té době nároky žalobkyně z pohotových prostředků dlužníkových uhrazeny, žalovaný vůbec neuvedl, při čemž jest míti na paměti, že byl to právě neblahý finanční stav dlužníkův, který žalovaný sám připouští a který byl právě také jedním z důvodů záruky žalovaného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Dovolací soud souhlasí s právním posouzením, jehož se sporu dostalo odvolacím soudem. Hlavní námitka žalovaného, že převzal ručení jen za ony závazky firmy Š., které vznikly z obchodu komisionářského, jest v rozporu s obsahem smlouvy ze dne 15. dubna 1924, v níž o takovém obmezení rukojemství není zmínky. Podle smlouvy zaručil se žalovaný jako rukojmí a plátce za všechny závazky, které z ní vznikly pro firmu Š. jako hlavního dlužníka. Tvrzení, že podle smlouvy nebyla firma Š. oprávněna spotřebovati zboží, uložené u ní žalující firmou, ve vlastním závodě, příčí se smluvnímu ustanovení, že jest povinna všechno tabulové sklo, pokud je žalující firma vyrábí, odebírali jen od ní, a teprve v případě vyšší moci nebo kdyby žalující firma zrušila výrobu, že může svou potřebu krýti jinde. Bylo tedy výslovně smluveno, že firma Š. bude z komisního skladu, jejž žalující firma u ní zřídila, nejen zboží dále prodávati, nýbrž uhražovati i svou vlastní potřebu tabulového skla, při čemž nemá významu, zda takto vzniklý právní poměr má býti posuzován jako vstup komisionáře do kupní smlouvy podle čl. 376 obch. zák., či jako přímá kupní smlouva. Dále namítá žalovaný, že žalující firma zavinila nedobytnost pohledávky u hlavního dlužníka tím, že se nestarala včas o její vybrání a nevyrozuměla žalovaného, takže se nemohl postarati o včasné vrácení zboží nebo zaplacení. Zbytečně vyvrací dovolání názor, že se povinnost, uložená věřiteli poslední větou § 1364 obč. zák., by neprodléval s vymáháním pohledávky na škodu rukojmího, nevztahuje na případy, kde se rukojmí zavázal i jako plátce. Ž tohoto důvodu zamítl žalobní nárok sice soud procesní, ne však soud odvolací. S prvním soudem nelze sice souhlasiti. jak bylo obšírně odůvodněno rozhodnutím čís. 7699 sb. n. s., ale správné jsou důvody odvolacího soudu. Námitka liknavosti ve vymáhání pohledávky jest v podstatě nárokem na náhradu škody vzniklé rukojmímu tím, že se jeho postižní nárok proti hlavnímu dlužníku stal vinou věřitele zatím nedobytným. Na ručiteli uplatňujícím tento nárok jest, by tvrdil a prokázal nedobytnosť postižního nároku, zavinění věřitele podle § 1295 obč. zák. (srovnej Zeillerův komentář k § 1364 obč. zák,), a příčinnou souvislost mezi jeho zaviněním a nedobytností postižního nároku. V souzeném případě nepokládal žalovaný za potřebné tvrditi ani, že utrpěl neb utrpí škodu, zvláště že jeho postižní nárok nebude z úpadkové podstaty hlavního dlužníka ani částečně zaplacen. Zavinění žalující strany a příčinnou souvislost sice tvrdí, avšak činí to způsobem nedostačujícím. Bylo třeba, by určitě označil, co a kdy žalující strana měla při povinné bedlivosti učiniti, ale zanedbala, dále by prokázal, že, kdyby nebylo onoho zanedbání, nebyl by se jeho postižní nárok stal nedobytným. Obsah korespondence mezi žalující firmou a firmou Š. o zaplacení sporné pohledávky, která byla předložena ve spojené rozepři žalobkyně proti úpadkové podstatě hlavního dlužníka, poskytoval žalovanému dostatečný základ, by případné zavinění určitě označil. Když místo toho jen zcela všeobecně vytýká žalující firmě, že netrvala na bezpodmínečném placení do tří dnů po zaslání účtů, že po přerušení dalších dodávek pro přerušení výroby v roce 1924 nepřikročila ihned k soudnímu vymáhání pohledávky a neuvědomila žalovaného, a když opět jenom zcela všeobecně tvrdí, že by se, byv včas uvědomen, byl postaral o vrácení zboží a o zaplacení dluhu, byl jeho nárok na náhradu škody odvolacím soudem pro nedostatek určitého odůvodnění právem zamítnut. Že pouhé posečkání hlavnímu dlužníkovi nebo nepodání žaloby ihned po dospělosti pohledávky o sobě není ještě zaviněním, netřeba zvláště odůvodňovati, že však neopodstatňuje nárok rukojmího na náhradu, plyne právě z § 1364 obč. zák., jenž v tomto případě přiznává rukojmímu jen nárok na zajištění proti hlavnímu dlužníku. Tvrzení, že žalující strana porušila závazky převzaté smlouvou ze dne 15. dubna 1924, jest v rozporu s jejím obsahem. Proti hlavnímu dlužníkovi nepřevzala žalující firma jiný závazek než zříditi a doplňovati komisní sklad zboží a prodávati mu je za určité ceny, proti žalovanému nepřevzala závazek žádný, a žalovaný si také nic nevymínil, nýbrž přistoupil k závazkům hlavního dlužníka jako rukojmí a plátce bezvýjimečně. Rozhodnutí odvolacího soudu jest správné a musilo býti potvrzeno.